reakcionářská svině v éteru
Když jsem byl na škole, musel jsem se nějak živit, a to v ekonomickém systému, v němž komunisti postavili všecko na hlavu. Vydělávat peníze bylo považováno za nemravnost, vzdělání a úspěšnost člověku přitěžova ly. Stát platil horníkům mnohem víc než doktorům a vědcům. Modelky musely být spíš uvědomělé než krásné a umělci tloustli, jen když se vzdali vlastního výrazu. Jenže postupem času si člověk přestal paradoxů všímat a naučil se s nimi žít. Zvláštní postupně zevšednělo a nakonec se stalo normou. Všechny práce, kterými jsem počátkem padesátých let v Praze prošel, byly tak trochu podivné. Balada z hadrů mi přinesla první, i když nepravi delný příjem jen proto, že české divadlo bylo ochromeno doktrínou socialis tického realismu, a jestli jsem takhle z komunismu nepřímo proitoval, bylo jasné, že se mi to příště zase vymstí. Na konci prvního ročníku na FAMU se na nástěnce u děkanátu objevil seznam brigád. Tahle letní nádeničina na poli nebo v továrně měla přivést studenty do kontaktu s hrdinným proletariátem. Na brigádách se dělalo skoro zadarmo a byly zcela „dobrovolné“. Byly zcela dobrovolné, neboť se předpokládalo, že je budou bojkoto vat pouze antisocialistické živly. Antisocialistické živly ovšem nepatřily na vysokou školu, a tak se všichni hrnuli, aby utrhli práci někde v JZD. Tam se mohli aspoň opálit. Já se ve slabé chvilce zapsal do dolů. Horníci byli pýchou režimu, novi ny byly plné oslavných příběhů z hornického prostředí, a tak mě zajímalo, co je to za nadlidi a jak to pod zemí vypadá.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193140
Poslali mě do Rakovníka, kde se těží lupek, což je břidličnatý jíl, ze kterého se dělá šamot. Strávil jsem tam měsíc a uvědomil jsem si, že po těch čtyřech týdnech by pro mě i galeje byly hračka. Moje původní představa byla, že si osm hodin denně budu v šachtě tužit svaly, abych měl postavu a kondičku, trochu se tam v tom podzemí poroz hlídnu, zjistím, co v těch lidech je, vyfárám, oblíknu si čistou košili a namířím si to do dělnické putyky. Po večerech budu pít pivo, hrát karty, povídat si a svádět venkovské holky. Hned jak jsem se v dolech ohlásil, bylo mi jasné, že jsem udělal chybu. Zavedli mě do obrovské noclehárny s pětadvaceti plesnivými slamníky rozhozenými rovnou na zasviněné podlaze. Mezi nimi byly roztroušeny židle, skříňky na šaty, otevřené kufry a krabice. Všude se válely pracovní hadry, špinavé boty a prázdné lašky. V ubikaci pro sezonní pracovníky nebyla sprcha ani vana. Na mytí tu byla jedině plechová výlevka na chod bě, kde smrděl věčně ucpaný a přetékající záchod. V šest ráno mě společně s hloučkem mžourajících horníků nahnali do klece a spustili do šachty. Štajgr, z kterého to páchlo jak ze sudu, mi podal pneumatickou vrtačku a ukázal mi, jak ji nasadit proti zdi sloje. Byla to těžká a zlá bestie, která mě naklepávala jak řízek po celých osm hodin. Na konci šichty mě bolelo celé tělo a ruce se mi vyčerpáním klepaly. Dělat přesčas jsem odmítl, nechal jsem se vyvézt nahoru, a přestože ještě svítilo slunce a přes tože jsem byl špinavý jak prase, naládoval jsem se knedlíky, plácnul sebou na slamník a spal tak dlouho, dokud mě neprobudili, že zase musím jít fárat. V Rakovníku jsem snad ani nežil. Pořád mě něco bolelo a veškerý vol ný čas jsem prospal. Do města jsem si troul vyjít až v neděli odpoledne. V zahulené hospodě, která byla temnější než šachta, jsem urazil několik piv a usnul rozplácnutý na stole. Vystřídal jsem na šachtě několik prací, ale pokaždé jsem si pohoršil. Abych se zbavil sbíječky, nechal jsem se přeřadit k vozíkům a nakládal na ně lupek, který se pak vyvážel nahoru. Brzy jsem se tak připravil o polo vinu kůže na dlaních. Neměl jsem mozoly, co by mě chránily proti ost rým hranám břidlice, kterou jsem musel lovit holýma rukama ze studené špinavé vody ve žlabu táhnoucím se celou šachtou. Obrousil jsem si a roz drásal prsty do krvava, takže jsem se dobrovolně přihlásil k drtičce.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193140
Tahle hřmotící mašina pracovala na povrchu, a když mi to přiklepli, myslel jsem, že mám vyhráno. Místo toho jsem stál celý den v obrovském mračnu uhelného prachu. Viditelnost v okolí té ohlušující příšery byla tak čtyři metry a nikdo mi nedal masku ani iltr, přes které by se dalo dýchat. Ústa mi to tak vysušilo, že jsem si je před jídlem musel důklad ně propláchnout, jinak bych nepozřel ani sousto. Když jsem se vysmrkal, kapesník byl brzo jak kámen. Po směně se ostatní horníci vždycky něčím nadlábli a šli spát, ale poz dě navečer ožívali a začínali chlastat. Kolem půlnoci celá ubikace burácela smíchem, řinčením skla a pleskáním karet. Pak se začalo zpívat a hulákat a všecko to končilo nadávkami, rvačkou a blitím. Klid nastal až někdy k ránu, kdy horníci tak na hodinu na dvě odpadli, než zase začala další směna. Mí spolubydlící byli horníci na celý život. Sjeli se do Rakovníka ze všech koutů země jenom na léto, ale nezdálo se, že by kdekoli kohokoli postrádali. Dokázala je rozehřát snad jedině zoufalá snaha udělat bugr a vykřesat trochu srandy z té věčné otročiny, ale jediným způsobem jejich zábavy byl alkohol a rvačky. Já se o nikoho nestaral a horníci mi dali pokoj. Nevěděli, co si o mně mají myslet, a já měl strach se jim nějak přiblížit. Nakonec ta letní facha v Rakovníku přece jen splnila svůj účel. Nikdy předtím jsem si neuvědo moval, jak tvrdý dělnický život opravdu je. Přesvědčilo mě to, že něco takového už nikdy nechci zažít a že na to ani nejsem stavěný. Když jsem se po létě vrátil do Prahy, přestěhoval jsem se na student skou kolej a jako spolubydlícího jsem vyfasoval studenta HAMU jménem Ševčík. Jako hlavní obor měl dirigování a jako vedlejší bicí nástroje. Zrov na se připravoval na závěrečné zkoušky, takže skoro celý den tam v pokoji dirigoval desky. Zuřivě mával taktovkou proti zdi, zatímco jeho gramofon vyřvával na plné pecky nějaký ten klasický opus. Makal, až z něho lilo, a když dodirigoval, sedl si k bicím a bušil do nich do deseti večer, než ho zarazil noční klid. Jedinou výhodou bylo, že jsme bydleli na pokoji jenom dva. Většina místností na koleji byla pro tři a některé až pro pět lidí. Proto jsem se ani nesnažil spolubydlícího vyměnit. Měl jsem tehdy velké ambice psát, ale
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193140