JESS WALT ER ■ 98
Brečel jsem, protože za její rychlostí a dovedností, její technickou zručností se mohla skrývat jedině příšerná zkušenost. Tohle byl manévr naučený po střetnutích s jinými vojáky – kteří ji přimáčkli k zemi a jejichž nátlak jen za pomoci rukou odrazit nedokázala. A je to. „Ach Marie...“ plakal jsem. „Omlouvám se.“ A zjevně jsem nebyl ani první zvíře, které se v její přítomnosti rozeštkalo, protože přesně věděla, co je potřeba – rozepnula si horní knoflíčky na modrých šatech, přitiskla si mou hlavu mezi prsa a šeptala: „Šš, Wisconsine, šš.“ Kůži měla tak hebkou a máslově sladkou, tak vlhkou od mých slz, že jsem plakal ještě usedavěji, a ona mě chlácholila: „Šš, Wisconsine,“ a já nořil obličej mezi ta prsa, jako by její kůže byla můj domov, jako by tam ležel Wisconsin, a dodnes jsem krásnější místo než to úzké žebrované údolíčko mezi těmi nádhernými kopci nenavštívil. Po chvíli jsem přestal plakat a podařilo se mi znovu nalézt trochu ztracené důstojnosti a o pět minut později, poté co jsem jí dal všechny své peníze a cigarety, slíbil jí nehynoucí lásku a přísahal, že se vrátím, jsem ostudně odkulhal zpět na hlídkovací stanoviště. Svému zklamanému, zanedlouho již mrtvému nejlepšímu příteli Richardsovi jsem tvrdošíjně opakoval, že jsem ji jen doprovodil domů, nic víc. Bože, ten život je ale chladná, křehká věc. A přece nic jiného nemáme. Tu noc už jsem se v péřové mumii neuveleboval já, nýbrž má prázdná schránka, skořápka. Roky plynuly a já zjišťoval, že ze mě ta prázdná schránka zůstala, že trčím uvězněný v tom okamžiku, v tom dni, kdy má válka skončila, v tom dni, kdy jsem si uvědomil, jako si musí uvědomit všichni přeživší, že být naživu neznamená totéž co žít. A je to.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193055
NÁDHER NÉ TROSKY ■ 99
O rok později, poté co jsem Richardsovu synovi dovezl ten luger, jsem se v Cedar Falls zastavil v malém baru a dal si jednu z šesti milionů skleniček, které jsem od toho dne měl. Barmanka se mě otázala, co mě do města přivedlo, a já jí odpověděl: „Přijel jsem za svým klukem.“ Začala se mě tedy ptát na syna, toho hodného imaginárního hocha, jehož největší slabinou bylo, že neexistuje. Řekl jsem jí, že je to prima chlapec a že mu vezu suvenýr z války. Zaujalo ji to. Co je to? chtěla vědět. Jakou hodnotnou věc jsem svému děcku z války přivezl? Ponožky, odpověděl jsem. Nakonec jsem však z války přivezl tohle, tenhle jediný smutný příběh o tom, jak já přežil, zatímco ten lepší zemřel. Jak mi to (v životě podvaadvacáté) pod prořídlou větví citroníku u úzké polňačky za vesnicí jménem R... božsky rukou udělala dívka, která se zoufale snažila uniknout tomu, abych ji znásilnil.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193055
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193055