mazáci, musíš je hned trochu seknout po prackách. Po půl roku na vojně tě budou víc brát než teď po třech. I když seš jen absa.“ Absa to chápal, ale nevěděl, jak to s Karvayovou partou vydrží příští tři měsíce. Pavel ho přesvědčoval, ať na mazáky hlavně nebonzuje, ať už provedou cokoliv. „Zdá se, že to jsou takový máča, že bys moh opravdu blbě skončit,“ varoval Pavel Absu. „Jenže po dobrým to s nima nepůjde,“ postěžoval si Absa. „No, tak jim těma Borama vyhrožuj, ale jen vyhrožuj. A kdyby to s nima už nešlo dál, tak to řekni veliteli roty, ať to s nima probere. Ale jen veliteli roty. A nesmí jim říct, vod koho o tý šikaně ví. A v žádným případě je nesmí zavřít. Musí na ně dělat stejně jako ty jen bububu!“ Do Janovic se Absa vracel 26. prosince – na druhý vánoční svátek. Jak úžasný byl příjezd do Plavů, tak blbý byl odjezd. V Praze i v Plzni léčil Absa smutek pivem, v Plzni se mu ale o něco zlepšila nálada. U vlaku do Klatov potkal Fera. Ten mu celý rozradostněný vyprávěl, že se nakonec na Vánoce dostal domů. Dva dny před Štědrým dnem oznámil velitel pluku na nástupu, že ženatí vojáci můžou jet na třídenní opušťák. Absovi se ulevilo, přece jen ho pálilo svědomí, že se dostal domů na Ferův úkor – díky kamaráčoftu s Tomášem.
❱❱ Kapitola osmá
— Jak jel zobák Berka na opušťák, i když věděl, že si to děsně vypije. O tom, jak přežít minus třicet stupňů ve srubech s jedněmi kamínky. Jak ožralý Makáč málem přivedl do hrobu řidiče Kulana. A jak Absa málem umrznul.
V kasárnách oba čekal šok se zmláceným Oťasem. Z přechodu civil – pakárna se vzpamatovávali až do Silvestra. Na opušťáky odjelo dalších šest vojáků. Mezi nimi i absa Tibor a Jirka Berka. Mazáci kvůli Berkovi běsnili. „Na vojně je tři měsíce
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193050
a jede domů. To si nezaslouží, žebrák jeden. Musí bonzovat, zobák jeden zasraný, jinak to není možné,“ vztekal se Karvay. Jirka zářil štěstím. Absa ale neprojevoval vůbec žádné nadšení. „Co je? Ty snad nejseš rád, že jedu domů?“ divil se Berka. Absa přikývnul: „Nejsem. Mazáci jsou z toho tvýho opušťáku na větvi. A až se vrátíš, tak ti to dají sežrat. Bude to tady ještě horší než před tím tvým slavným opušťákem.“ Jirku to ale nezajímalo. Z kasáren upaloval, až se mu od pat prášilo. Na silvestra gumy hlídaly vojáky v kasárnách jako nikdy předtím, bály se, aby se jim záklaďáci neožrali a netropili ještě větší bejkárny než obvykle. Odpoledne i večer se dělaly mimořádné nástupy pluku. Velitelé rot i praporů byli u svých jednotek na barácích víc než doma. Na půlnoc se nesmělo čekat, večerka se posunula jen o hodinu – na jedenáct v noci. Vojáci pak museli zalehnout, nikde se nesmělo svítit. Absa vypil s Ferem vodku, propašovanou v konzervě od džusu, a šel spát. Ale zákazy nezákazy, o půlnoci zaburácelo všemi rotami „Letos!“ a ozval rachot praskajícího skla. To mazáci a supráci rozbíjeli lahve o stěny a radovali se jak malí Jardové, že na jaře a na podzim vypadnou z pakárny. Na ložnice pak vběhli lampasáci, řvali tam, ale stejně nevěděli, kdo tam ten čurbes nadělal. Zobáci rychle zametli střepy a spalo se. Na Nový rok se situace uklidnila, jen po kasárnách se kymácely nalité gumy. Přes míru toho vypil i kapitán Kotík, spolu s Makáčem jeden z nejméně významných štábních důstojníků. Na Nový rok vyfasoval nepopulární službu. S Makáčem se neměli ani trochu rádi. Po poledním nástupu pluku mazaly všechny jednotky na slavnostní oběd – vepřový řízek s bramborovým salátem. Taková dobrota se v Janovicích servírovala jen zřídkakdy. Kotík si ale řekl, že si průzkumáky vychutná. Zadržel je na buzeráku a kázal jim o tom, jak se musí zlepšit, aby nedělali útvaru ostudu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193050
„Správný průzkumník musí přežít všechno. Vojáci z motostřeleckých praporů a z dalších jednotek jsou na vás závislí. Rozhodujete o jejich životě!“ rozběsnil se přiožralý kapitán. K průzkumákům mluvil z tribuny a divže z ní nevypadl. „Děláte ale hovadiny místo toho, abyste pořádně cvičili,“ spílal průzkumákům Kotík. „No, řekněte, honili jste už v lese slepici, abyste si opatřili potravu? Nehonili! A kdybyste ji honili, tak byste ji stejně nechytili. Jste tady nanic, úplně nanic!“ Průzkumáci mrzli a v duchu nadávali jak špačci. Když je Kotík propustil a odškobrtal na velitelství pluku, byli už všichni vojáci půl hodiny po jídle. A kuchaři nepočítali s tím, že by ještě někdo přišel. Zbylé řízky buď spořádali sami, nebo je rozdali známým. Na průzkumáky zůstala jen řídká hovězí polévka a salát. „Ty vole, snad abysme šli fakticky někam do lesa, jestli tam neběhá nějaká slepice,“ pokusil se o vtip Absa. Ale nikdo se nesmál. Večer se vojáci vraceli z opušťáku. Berka dostal svoje okamžitě. Ale dovezl mazákům spoustu jídla a kořalky, tak vyvázl ještě docela slušně. Jeho opušťák jim ale ležel v žaludku dál, a schytal co proto o pár týdnů později. Supráci dovezli z opušťáků ze Slovenska litry slivovice a dalších pálenek. Pilo se celou noc navzdory tomu, že rota se druhý den přesunovala na zimní cvičení na Šumavu. Do vojenské základny na Dobrou Vodu. Průzkumáci tam odjížděli v bévépéčkách a ve vétřiesce navečer. Jeden suprák byl ještě tak hodně namazaný, že se neudržel na nohách a zobáci ho museli do transportéru dovléct. Propašovali ho tam teprve, až se setmělo. Do té doby ležel zachumlaný pod spacákem u Tomáše ve skladu. Absovi se zdálo, že někteří mazáci-řidiči nejsou ještě úplně střízliví, a celou cestu na Dobrou Vodu po zasněžených silnicích se modlil, ať se nic nestane. Modlil se asi dobře, všechna vozidla se na Šumavu dostala v pořádku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS193050