Paní Watersová po mně hodila trpitelský pohled, sedla si vedle manžela a začala vyprávět. „Nejdříve se mu jen stýskalo, stejně jako nám všem v rodině. Adriana pro něj byla vším. Neměl v dětství moc kamarádů a jeho sestra ho ochraňovala na každém kroku. Po čase jsme začali chodit k psychiatrovi. Borisův stav se vůbec nelepšil a já začala mít strach, aby se vůbec dokázal někdy postavit na vlastní nohy,“ po celou dobu se mi ani jednou nepodívala do očí, pohled měla upřený na své malé vrásčité ruce v klíně. „Po roce doktor usoudil, že Boris je schopný nadále fungovat a poslal ho zpátky do školy. Mezitím jsem ho učila doma já. I tak musel jeden rok opakovat. Když se vrátil mezi své vrstevníky, nedokázal si opět najít kamarády a díky tomu myslel na Adrianu čím dál víc. Zašla jsem za panem doktorem a ten mu předepsal mírná antidepresiva. Dávala jsem mu je večer do pití, protože míval často sny o Adrianě a já doufala, že ho to přejde. Po třech měsících si během spánku rozškrábl žílu na zápěstí, nemohli jsme ho vzbudit, stále křičel jméno své sestry. Dokonce i v sanitce, když ho vezla do nemocnice. Po tomto incidentu byl ubytován na psychiatrii natrvalo. Chodíme za ním každý týden o návštěvní hodiny. Zdá se nám lepší, ale v noci prý stále mívá noční můry, a proto si ho tam doktoři nechávají. Nechtějí, aby si znovu nějak ublížil.“ Nedokázal jsem pochopit, že kvůli škrábnutí na ruce může být člověk do konce života na psychiatrii. Raději jsem o tom mlčel. Nadále mě ale napadaly otázky týkající se psychiatrické léčebny. „Jak se jmenuje doktor, který se o Borise stará?“ „Pan doktor Parker, velice milý muž s profesionálním přístupem. Má v péči prý dokonce několik celebrit. Neslyšel jste o něm?“ V tu chvíli ve mně hrklo. Na druhou stranu jsem to mohl předpokládat. Tolik doktorů asi v jedné léčebně není. Paní Watersová o něm hovořila pomalu jako o bohu. Nikdy bych si pod tím nepředstavil toho skrčka s injekční stříkačkou. „Byl dokonce i v televizi, protože se mu přiznal nějaký vrah, který zabil svou manželku jen kvůli tomu, že se cítil, no, gay.“ „Ano, máte pravdu. O něm jsem slyšel. Určitě kapacita ve svém oboru.“ Ten chlap to snad vypráví každému na potkání. Protože oba manželé už vše řekli a já neměl chuť se dozvědět další ubohá fakta ohledně života pana doktora Parkera, místnost se potopila do ticha. „Mohl bych na chvilku nahlédnout do Borisova pokoje?“ „Ale jistě,“ paní Watersová byla tou otázkou trošku zaskočená. Sám jsem ji položil jen, abych prolomil to mlčení. Vyšli jsme z obývacího pokoje do patra a prošli chodbou až na konec. Nebyli zde žádné dveře. „Boris chtěl mít vždy naprosté soukromí,“ vysvětlila mi paní domu a pak stáhla šňůrkou poklop i se schůdky ze stropu. „On bydlel na půdě?“ zeptal jsem se ohromeně.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192995
„Bydlí!“ opravila mě paní Watersová. „Je to předěláno na klasické podkroví, jen půdní schůdky zůstaly. Hrozně se mu líbily.“ Vyšplhal jsem po úzkých schodech do vcelku útulného pokoje se silným nosným dřevěným trámem uprostřed. „Vy nepůjdete nahoru?“ otočil jsem se na poklop v podlaze. „Ne, nepůjdu. Mám bolavé kyčle,“ Lhala. Po schodech do patra byla rychlejší než já. Tím lépe, alespoň mám trochu soukromí. Rychle jsem prolétl očima celý pokoj. Trvalo mi to jen pár vteřin, protože kromě stolu, postele, jedné skříně, gauče a malého televizoru s připojenou starou hrací konzolí značky SEGA tu nic nebylo. Přešel jsem ke skříňce a otevřel ji. Kupodivu byla prázdná. Dříve zde ukládali oblečení podle silné vůně aviváže, která ze skříňky čpěla. Ale jak je možné, že je stále cítit, když je Boris v ústavu tolik let? Zavřel jsem zamyšleně skříňku, až se knihy, co na ní ležely, zatřásly. Zaujala mě jedna učebnice dějepisu hned navrchu. Vzal jsem ji do ruky a ani jsem ji nemusel otevřít, abych věděl, že patřila mému bratrovi. Cole si každou svou učebnici značkoval v pravém horním rohu malými přesýpacími hodinami. Používal to jako pojistku, abych mu nekradl učebnice. Byli jsme každý v jiné třídě a vzájemně si učebnice stále půjčovali. Až na konci roku, když se měly odevzdávat, se vždy zjistilo, že některá chybí. Přejel jsem prstem po té malé vyryté značce a knihu schoval pod sako uniformy.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192995
KAPITOLA DEVÁTÁ Vrátil jsem uniformu domů a vydal se zpátky do bytu Lucy. Stále mi nehrálo spoustu věcí. Například ten prázdný prádelník nebo to, jak se mě pan Waters pokoušel zpočátku zbavit, než přišla jeho manželka. Ať si říká, co chce, vůbec mu nešlo o to, abych neříkal nic před jeho ženou. Prý by ji to rozrušilo, taková hloupost. Ona mi připadala více vyrovnaná s osudem než on sám. Teď už určitě sedí v tom svém moly prožraném gauči a dívá se na televizi, zatímco jeho žena dál dělá na zahradě nebo se stará o dům. Ale přece jen ta návštěva u Watersových nebyla absolutně k ničemu. Při chůzi jsem rukou zkontroloval, jestli je stále kniha na svém místě. Málem jsem ji zapomněl v uniformě, když jsem se doma převlékal. Přendal jsem si ji do kapsy mikiny, kde se už za těch pár dní nahromadila spousta harampádí. Když jsem odcházel z matčina domu, Agnes pořád spala. Matka se na ni šla podívat, a když odezněly její kroky, vytáhl jsem svazek bankovek, co byly ukryty za rámečkem v Coleově bytu, a dal je na stůl v jídelně. Několik bankovek mi zůstalo v kapse, jen abych měl teď za co žít. Právě jsem procházel kolem stánku s květinami. Když přinesu Lucy květinu, nejspíš mi ji hodí na hlavu, ale pak po mně skočí. Při té představě jsem se usmál a ten výraz mi vydržel, i při placení růže na dlouhém stonku. Květinář se na oplátku usmál zpátky, když mi vracel drobné. Když tak nad tím přemýšlím, ten prodejce určitě věděl, na co myslím. Věřím, že většina chlapů myslí na to samé, když kupují květiny. Jako malý kluk jsem se plížil k po schodech do bytu Brickiové, abych zjistil, že není doma. Růži jsem pohodil na stolek a sedl si do křesla. Přepadl mě docela hlad, ale ten počká. Vytáhl jsem učebnici dějepisu a pozorně si ji prohlédl. Byla určena pro devátou třídu. To znamená, že ji brácha používal ten školní rok před létem, kdy zemřela Adriana. Na zadní straně desek byla podle pravítka nakreslená tabulka se jmény žáků, kteří učebnici každý rok vlastnili. Samozřejmě, že jako poslední tu bylo jméno mého bratra. Zajímalo mě, proč ji měl u sebe právě Boris. Prolistoval jsem narychlo učebnici a přibližně uprostřed našel lístek založený u kapitoly o Mnichovské dohodě. Bratrovo písmo nebylo možné nepoznat. Vypadalo totiž úplně stejně jako moje.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192995