98 / Soudní psychologie a psychiatrie
ve snaze dosáhnout propuštění disimulují halucinace a jiné závažné psychopatologické příznaky, podobně uchazeči o řidičský nebo zbrojní průkaz disimulují své zdravotní potíže, případně je bagatelizují, když jim přikládají menší význam, než odpovídá skutečnosti. Z praktického hlediska je třeba zmínit syndrom odcizeného rodiče, který byl protlačen do povědomí odborné (zejména právnické) veřejnosti v důsledku aktivit některých rodičů, kteří úkorně nesli skutečnost, že nemohou pečovat o své děti, ať už v důsledku rozhodnutí soudu nebo nepřátelských postojů druhého (rezidenčního, programujícího) rodiče – převážně matky. Americký psycholog a psychiatr Gardner zavedl pojem parental alienation syndrome – PAS (který kdosi ve snaze dodat mu silný emoční náboj přeložil nesprávně jako syndrom zavrženého rodiče), aby pro požadavky frustrovaných rodičů vytvořil „vědecky“ fundovanou teorii, na jejímž podkladě bude možné se dožadovat nápravy věcí. Pojem syndrom měl naznačovat, že jde o zdravotní poruchu, což z lékařského hlediska ovšem neodpovídá pravdě, neboť jde jen o popis sociálně nepříznivé situace, která postihuje řadu jedinců zaangažovaných v problému. Dle popisu Gardnera není jasné, u koho „syndrom“ vzniká a jaké má chorobné příznaky, což samo o sobě diskvalifikuje použití tohoto termínu. Závažná a dlouhodobá konfliktní situace v rodině samozřejmě může vést k rozvoji psychopatologických příznaků v podobě například depresivního nebo anxiózně depresivního či jiného syndromu, to však není důvodem zaměňovat vyvolávající příčinu za klinický obraz zdravotní poruchy.
3.8 MENTÁLNÍ RETARDACE (F70–F79) Jde o závažnou poruchu osobnosti na podkladě buď vrozeném, nebo získaném během nitroděložního života, v době kolem porodu nebo v prvních dvou letech života. Z jednotlivých symptomů dominuje porucha intelektu, postižena je však celá psychika. Pro mentální retardaci se ještě někdy užívá staršího názvu oligofrenie (slabomyslnost). Podle závažnosti poruchy hovoříme o lehké, středně těžké, těžké a hluboké mentální retardaci. • Lehká mentální retardace (dřívější název debilita) se nalézá v rozmezí IQ 50–69. Jde o jedince, kteří s námahou svedou čtení, psaní a jednoduché počty. Základy vzdělání získávají zpravidla ve zvláštní škole, následného vyučení jsou schopni jen ti nejzdatnější s příznivou strukturou osobnosti. Jsou značně egocentričtí, těžko chápou abstraktní pojmy, slovní zásoba bývá chudá a afektivita málo tlumená. Někteří mají dobrou mechanickou paměť (relativní hypermnézie), naučí se používat, i když mnohdy nevhodně, různých citátů a odposlouchaných obratů; jsou zvýšeně sugestibilní, podléhají vlivu okolí. Snadno podlehnou špatné společnosti, dají se zneužít k jednoduché trestné činnosti, mezi pouličními prostitutkami je mnoho debilních žen. Příklad
Z mnoha pachatelů trestné činnosti trpících touto trvalou poruchou lze uvést ve zkratce případ devatenáctiletého mladíka stíhaného pro trestný čin krádeže. V rodinné anamnéze byla významná psychiatrická zátěž v podobě otcova alkoholismu, otcova matka trpěla epi-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192842
Speciální psychiatrie / 99
lepsií. Posuzovaný byl poprvé psychiatricky a psychologicky vyšetřen ve dvanácti letech před přeřazením do zvláštní školy poté, co dvakrát opakoval. V té době měl již sníženou známku z chování pro krádeže a záškoláctví. Pokus o vyučení záhy skončil neúspěšně, když byl vyloučen pro absence. Psychologické vyšetření určilo intelektovou úroveň v pásmu lehké mentální retardace, v osobnosti konstatován sklon ke zkratkovému a impulzivnímu jednání. Opakovaně se dopustil krádeží, spolupachateli byli vždy kamarádi stojící na intelektové úrovni poněkud výše než on. Současná trestná činnost spočívala v krádeži pěti set korun, které vzal z kapsy spolupracovníka; za peníze nakoupil drobné dárky sestře a rodičům k Vánocům, „aby jim udělal radost“. Při znaleckém vyšetření byla vedle snížené intelektové úrovně patrna ještě značná nevyzrálost osobnosti, výrazná sugestibilita a nedostatečná orientace v běžných životních situacích. Rozpoznávací a ovládací schopnosti posuzovaného jsme zhodnotili jako podstatně snížené.
• Středně těžká mentální retardace (imbecilita) leží v pásmu IQ 35–49. Tito jedinci jsou zpravidla již nevzdělatelní, jejich slovní zásoba je chudá, výslovnost nápadná, málo zřetelná. Nápadnosti bývají i v tělesném vzhledu. Jejich emotivita se projevuje zlostnými afekty, jsou zvýšeně dráždiví, někdy zlomyslní a mstiví, jindy spíše apatičtí. Vyšší city se u nich projevují jen zcela povrchně. Imbecilní matky neprojevují ke svým dětem příchylnost a neprotestují, jsou-li jim odebrány. Nezřídka se objevuje parafilní chování ve smyslu zoofilie nebo nekrofilie. • Těžká mentální retardace (idiocie) je vymezena hranicí IQ 34–20. Porucha se projevuje neschopností zvládnout nejzákladnější intelektové úkony – jen jedinci při horní hranici IQ zvládají několik slov, výslovnost bývá nezřetelná, spojení slov je agramatické, rozumějí jednoduchým příkazům. Afekty bývají bouřlivé, ve zlosti křičí, trhají šaty, rozbíjejí předměty. Eretičtí jedinci jsou stále v pohybu, osahávají a berou věci, shazují je ze stolu, vykřikují, vše berou do úst. Apatická forma se projevuje nízkou pozorností, ničeho si nevšímají, ke každé činnosti musí být vybízeni. Běžně se vyskytují pohybové automatismy. V tělesném nálezu bývají přítomny hrubé odchylky od normy – neúměrně velká hlava, srostlé nebo chybějící prsty, nevyvinuté pohlavní orgány. Syndrom mentální retardace je typický pro některé nosologické jednotky – z vrozených geneticky podmíněných je to Downův syndrom (mongolismus), nejasného původu je tuberózní skleróza, v důsledku hypofunkce štítné žlázy vzniká kretenismus. V souvislosti s poruchami vývoje osobnosti někdy narazíme na pojem infantilismus, kterým se označuje psychický (a zpravidla též tělesný) stav připomínající dětský věk. Intelekt bývá dobře vyvinutý, dětskými rysy je však poznamenána emotivita, záliby a chování. Tito jedinci bývají naivní, silně sugestibilní, napodobují druhé osoby, chybí jim samostatný úsudek a sebejistota. Přechodné stavy, kdy se jedinec chová a žvatlá jako dítě, nazýváme puerilismem. Vyskytuje se u Ganserova syndromu, při účelových reakcích nebo při odeznívající intoxikaci. Z forenzního hlediska ve věcech trestních přichází k posuzování středně těžká, a zejména lehká mentální retardace. Pro zvýšenou sugestibilitu tito jedinci snadno podlehnou buď návodu druhé osoby, nebo vlastní zlobné emoci a dopustí se žhářství nebo fyzického útoku, časté jsou krádeže. Snáze vyhoví sexuálnímu puzení, jež mohou realizovat v podobě parafilního chování rázu zoofilie, pedofilie nebo nekrofilie – často v souvislosti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192842
100 / Soudní psychologie a psychiatrie
s prostředím, v němž vykonávají jednoduché práce. Na druhé straně se snadno stanou obětí sexuálního zneužití. Rozpoznávací, a zejména ovládací schopnosti hodnotíme jako podstatně snížené až vymizelé, pokud se na trestné činnosti významně podílela složka afektivní nebo pudová. Diagnostikování lehké mentální retardace neznamená automatické přiznání snížené nebo vymizelé zodpovědnosti za spáchaný trestný čin. Mentálně retardovaní jedinci jsou málo věrohodní jako svědci, při hovoru s nimi je nutno se vystříhat sugestivním otázkám, je nutné počítat i se mstivostí a křivým obviněním strany, vůči které svědek zaujímá hostilní postoj. Ve věcech občanskoprávních přichází nejčastěji v úvahu posouzení způsobilosti k právním úkonům; její zbavení navrhujeme bez nejmenšího váhání v případech hluboké, těžké a středně těžké mentální retardace. U lehké mentální retardace se asi budeme přiklánět k jejímu částečnému omezení pro nakládání s vyššími finančními a majetkovými hodnotami.
3.9 LITERATURA Baštecký, J.: Psychiatrie, právo a společnost. Praha, Galén 1997. Baštecký, J. a kol.: Základy soudní psychiatrie. Obecná část. Praha, IPVZ 1997. Baštecký, J.: Přehled nejdůležitějších novějších právních předpisů ve zdravotnictví. Soláň, XXV. soudně psychiatrická konference 2002. Baštecký, J.: Komentář k Vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb. o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění. Soláň, XXV. soudně psychiatrická konference 2002. Brichcín, S. – Kalvach, Z.: Soudní psychiatrie a soudní sexuologie pro policisty a vyšetřovatele. Praha, Policejní akademie ČR 1997. Crenshaw, M.: The psychology of terrorism. An agenda for the 21st century. US Blackwell Publishers, Political Psychology, June 2000, vol. 21 (2), 405–420. Čerňan, M. – Mokrášová, E.: Klinická pestrosť poruchy afektu. Liptovský Ján, XXVII. Slovensko-česká súdnopsychiatrická konferencia 2004. Droba, S.: Symbiontické psychózy. Trenčianské Teplice, XVIII. soudně psychiatrická konference 1995. Droba, S. – Lexmann, J. – Vaňko, P.: Ešte k otázkam forenzného posudzovania násilných skutkov v afekte. Soláň, XXV. soudně psychiatrická konference 2002. Droba, S. – Lexmann, J. – Vaňko, P.: Poznámky k forenznej afektológii. Liptovský Ján, XXVII. slovensko-česká súdnopsychiatrická konferencia 2004. Droba, S. – Lexman, J. – Liontos, K.: Forenzné aspekty posttraumatickej stresovej poruchy. Znojmo, XXXI. soudně psychiatrická konference, 2008. Duševní poruchy a poruchy chování. MKN-10. revize. Praha, SZO, Psychiatrické centrum 1992. Dufek, M. a kol.: Soudní psychiatrie. Praha, Orbis 1976. Faulk, M.: Basic Forensic Psychiatry. London, Blackwell Science 1994. Fleischer, J. a kol.: Základy súdnej psychiatrie. Bratislava, Akadémia Policajného zboru v Bratislave 2003. Fleischer, J. – Žucha, I.: Kazuistický príspevok k diferenciálnej diagnóze medzi patickou a komplikovanou ebrietou. Protialkoholický obzor 1978, 13: 293–298.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192842