sál byl nabitý k prasknutí, potemnělým prostorem kmitaly bodovky: byla tu cítit tráva, přestože na stěnách visely zákazy, a také podivný pach, jako by tam něco hořelo… Neuman si proklestil cestu k pultu. Zákazníci, z nichž bylo jen málokomu přes třicet let, do sebe házeli jednu za druhou skleničky koktejlu podezřelé barvy, který většinou skončil v záchodě nebo v kanále, pokud se tam popíjejícím podařilo doběhnout. Barmanka Cissy měla snědou kůži a prsa vtěsnaná do obzvláště elastického trička, jež bylo objektem lačných pohledů skupiny přiopilých masturbantů. Neuman se naklonil přes deštníčky v zelenkavých koktejlech, které připravovala: „Říká vám něco ta dívka?“ Soudě dle úšklebku, s nímž přežvykující Cissy přejela foto grafii, se zdálo, že ji ani tání ledovců nezajímá o moc víc než výstřih jejího trička. „Co já vím.“ „Podívejte se líp.“ Barmanka našpulila rty způsobem, který se pěkně hodil k tomu hejnu potěru přisátému k pultu. „Možná že jo… Jo, něco mi to říká.“ „Nicole Wieseová, studentka,“ upřesnil Neuman. „Neviděla jste tu tvář v novinách?“ „No… Ne.“ Cissy se neposlouchala, myslela na svoje koktejly a piraně, které na ně čekaly. „Však jim to nevystydne,“ řekl Neuman a odsunul sklenky stranou. „Taková pěkná blondýnka, to se hned tak nezapomene. Zkuste si vzpomenout.“ Vzal ji jemně za zápěstí, ale už nepovolil. „Nicole tu byla ve středu večer,“ řekl, „možná taky v sobotu…“ V sále ztlumili světla. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192778
„Sobota, to nevím,“ řekla konečně barmanka, „ale v tu středu večer jsem ji viděla. Jo, středa. Chvilku se bavila s holkou, co tu vystupuje…“ Osvětlení najednou pohaslo a sál se ponořil do tmy. Neu man barmanku pustil. Pohledy se soustředily na scénu. Nechal pult pultem a popošel blíž. Bylo horko a onen pach se vysvětlil: bylo to uhlí. Uprostřed scény žhnuly uhlíky, rudý koberec, který tušil mezi hlavami neznámých lidí… Vtom se podlaha rozechvěla vířením bubnů. Dum dum dum… Z předscény se vznášel tenký proužek dýmu, každý úder do bubnu doprovázel oslňující záblesk směrem k publiku, ale Neuman byl duchem jinde: ty bubny, ty rány, ten hypnotizující rytmus z dávnověku, to byl indlamu, zulský válečný tanec. Ali na okamžik spatřil otce, jak tancuje, beze zbraně, v prachu bantustanu KwaZulu… Rytmus se čím dál víc zrychloval. Čtyři černí bubeníci se dali do zpěvu a show se definitivně rozjela. Divo ké bubny, ony hluboké a smutné hlasy vycházející ze země, když se blížil boj, otcova ruka na jeho dětské hlavě, když odcházel manifestovat se svými studenty, jeho hlas, opakující, že je ještě příliš malý na to, aby šel s ním, ale že jednoho dne, ano, jednoho dne půjdou společně: jeho uklidňující teplá ruka, jeho úsměv otce, který už je hrdý na svého syna, vše se vracelo jako bumerang z druhého konce vesmíru. Objevila se žena v kožené suknici kaross, která jí sahala do půli stehen. Za tlumeného bubnování se jako kouřící nádoba plná vonného oleje a výtažků z květin dala do tance. Její kůže se blýskala jako kočičí oči ve tmě, dum dum dum, tančila v samém srdci šelmy, byla buší, zulským prachem a vysokou trávou, v níž bloudili duchové předků tokoloshe: Ali je viděl, jak povstávají z temnot, kam je vykázaly dějiny, členové kmene, ti, které miloval a s nimiž ztratil pouto, ti, které nemohl poznat a kteří byli zabiti místo něj, střepy mrtvého národa 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192778
v jeho nitru. Dunění bubnů mu naštíplo kůru, nabilo vzduch a on stál před scénou a ani se nehnul, jako strom čekající na úder blesku. Když se tanečnice vrhla na žhavé uhlíky, diváci v první řadě zatajili dech. Bosýma nohama hnětla koberec rozžhavený do ruda, skákala a znovu a znovu, v rytmu bubnů a zpěvu trhajících časoprostor, si říkala o spálení. Tancovala s přivřenýma očima, vyhazovala kolena nad hlavu, dupala po zemi, zatímco první řady ustupovaly před vykopnutými uhlíky. Estetika vzteku. Nakonec byla v transu, nikdo jiný neexistoval, metr osmdesát svalů na rozžhaveném uhlí, zmagnetizovaný dav před scénou a její krása, z níž se vznášel dým, vysoko nad chaosem. Když ostatní tleskali, Neuman se otřásl — dobrý bože, odkud se bere to zvíře?
* Zina na sobě měla krátké karmínově rudé šaty a viditelně nic jiného. To, co odhalovala, stačilo samo o sobě. Ali šel za ní do šatny, našel ji mezi vatovými tampony a pracovními kostýmy, které se povalovaly na moleskinové pohovce. V místnosti se vznášel pach ohně. Na krk jí spadaly tenké copánky a dva umně nabarvené pramínky se jí vlnily podél lícních kostí. Oční koutky prozrazovaly čtyřicítku, vypracované tělo však patřilo sportovkyni. Také její rysy se zdály jakoby vykrojené z hrnčířské hlíny, tvrdý a krásný obličej, z nějž čišela jakási neurčitá zloba a téměř povýšenecká noblesa: na fotografii, kterou jí policista předkládal, se Zina sotva podívala, mnohem víc ji zajímala zrohovatělá kůže na nohou, kterou si natírala tradiční mastí ze zvířecího tuku, aby zklidnila popáleniny… „Vy víte, co se stalo té dívce, že?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192778