A surově. Waldemar se vždycky schovával pod postel, zacpával si uši, aby neslyšel její pláč, a nechápal, proč jim nikdo nepřijde na pomoc. Museli ji přece slyšet sousedi. Měl sto chutí otce taky udeřit, rozdrtit mu hlavu pánví, ale nikdy nesebral potřebnou odvahu. Nenáviděl jeho pach. Pach potu, chtíče a moci. Když bylo Waldemarovi sedmnáct let, dostal otec rakovinu. Za měsíc bylo po všem. Choroba mu prožrala břicho. Ležel v nemocnici a skučel bolestí. Waldemar stál jednou vedle jeho postele a náhle dostal neodolatelnou chuť uhodit ho přímo do té zbytečné, nesmyslné rány po operaci, pomstít všechny matčiny modřiny, její pláč i chuť k životu, která jí navždy zmizela z očí. Podlehl tomu nutkání. Udeřil otce do břicha. Pěstí. Ten zařval bolestí. Nikdo však nepřišel. Jako by si lékaři i sestry přáli, aby dědek dostal, co si zaslouží. Waldemar vrátí mléko do lednice. O svém dětství nikdy s nikým nemluvil. Dokonce ani se ženou ne. Hraje si na šovinistu jen proto, aby nikdo neviděl, jak je ve skutečnosti slabý. Svou roli hraje už tak dlouho, že jí sám uvěřil. Od doby, kdy uhodil svého otce na smrtelné posteli, už z téhož důvodu uhodil hodně lidí. A určitě jich ještě přibude. Malin leží vedle Petera. Jednu ruku kolem jeho hrudi, druhou má zkroucenou u jeho břicha a rozkroku. Tiše. Beze slov. Tak se dnes večer milovali. Klidně, opatrně a něžně, jako by se navzájem chtěli přesvědčit, že násilí, s nímž se Malin setkala / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192774
v lese, ve skutečnosti neexistuje, že není možné, neboť by to bylo proti přírodě. Na pár vteřin té iluzi oba podlehli. Že svět je dobrý, něžný. Malin se také zdá sen. Žhavé mouchy bzučí a krouží kolem zahnívajících zdechlin. Saň s tisícero hlavami a dokořán otevřenými tlamami pohupujícími se ze strany na stranu na černém pozadí snu. Peterovo tělo vedle ní. Ve snu je zdechlinou. Malin ji škrábe do obličeje, snaží se zjistit, komu tělo patří, někdo jí však převázal oči černou páskou. Slyší jen bubny, neznámé hlasy vzývající dobro, jež však přehluší hlubší hlasy od táborových ohňů žádající tmu, aby jim pomohla přežít. Bum, bum, bum. Hlasy si útrpně stěžují na plameny v pozadí černé klenby snu. Saň už si brousí zuby na zdechlinu, její hlavy se snaží pozřít Malinin obličej, servat jí z tváří maso, vykousat do těla díru, je u ní i ona mrtvá žena z lesa, prázdný obličej, šeptá jí do krvácejí cího ucha. Pomoz mi, prosí. Pomoz mi. Naším největším nepřítelem je mlčení. Když člověk předstírá, že něco nevidí, ještě to neznamená, že to skutečně neexistuje. Musíš mi pomoct. Musíš nám pomoct. Mně, Marii i té bezejmenné ženě v nemocničním pokoji. A všem ostatním. Kdo jsme? Jak to, že nás nikdo nepostrádá? Proč neexistujeme? Kdo rozhodl, že nepotřebujeme ani jméno? Copak nic neznamenáme? A co násilí, Malin? Jaké zlo nám mohlo něco takového provést? Jen ty nám můžeš odpovědět. Jen ty. Čekáme na tebe. / 99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192774
Čekáme, až do našeho temného vesmíru vneseš trochu světla. Malin chce ženě ve snu odpovědět, rty má však sešité. Ze spousty slov, které má na jazyku, tak zbude jen beztvará změť zvuků v černé díře — tvrdě polkne a vymaní se z toho děsivého snu — přejde do jiného — malý chlapec spící v bílé posteli obklopený lesklými černými kuličkami.
/ 100 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192774