Bernat skloní hlavu a udělá krok vpřed. Spodní ret se mu třese, zimou a také nervozitou. „Upír,“ hlesne Bernat. Policistům je jasné, že narazili na stopu. „Co o tom víš?“ „To, co všichni.“ „A co o tom vědí všichni?“ „To, co určitě víte taky: řádí tady nějakej upír, kterej unáší děcka a pije jejich krev.“ Tak to je novinka. Až doteď to byli lidožrouti, ďáblové a příšery. Ale ne upíři, kteří pijí krev. „A jak je to doopravdy?“ „Co tím myslíte?“ Několik ptáků uprostřed noci zavřeští. „Tahle teorie o rumunském šlechtici, který se přijel do Barcelony občerstvit, se mi moc nezdá. Co se tady opravdu děje?“ „Nevím. Už jsem vám to řek: řádí tady upír.“ „Upíři jsou noční tvorové, co se umí proměnit v netopýra a bojí se kříže. Když si vezmeme, kolik je v tomhle městě na každé ulici kostelů a že nějaký netvor s dvoumetrovým rozpětím lítající ulicemi by nevypadal zrovna nenápadně, můžeme tuhle domněnku naprosto vyloučit. Řekněme, že je tady například nějaký další Bernat Argensó, kterému se moc nechce chodit po ulicích a hledat děcka, tak si je bere domů.“ „Vy mě obviňujete, inspektore?“ „Ty máš ten pocit? Protože jestli ti připadá, že tě obviňuju, tak to možná budu muset udělat.“ „Já nic nevím. Nic jsem neproved. Já mám děti rád. To ta bestie, co si je odnáší, je ráda nemá.“ „Rád? Tomu říkáš mít rád, tomu, cos provedl své dceři?“ „Ty prevíte!“ Moisès Corvo ho silně chytne za bradu. „Zaprvé: mluv se mnou slušně, ty nakažená kryso, a zadruhé: řekni nám, kde máme hledat, nebo tě zatknem.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192768
Bernat si přidržuje ruku na tváři a je pořádně naštvaný. Když ho tehdy Moisès zatýkal, příšerně ho zbil. A to byl jen úvod ke všem těm kopancům a ponižování, kterých se mu dostalo ve věznici Model. Nakonec ho vězňové začali hromadně znásilňovat, aby tak dali najevo, že tady uvnitř platí jen dvě univerzální pravdy: každý má matku a děti jsou nevinné. Hodiny, dny, týdny a měsíce frustrací se vryly Bernatovi do těla i do duše. Ale na to, aby je dokázal ventilovat, je už teď příliš pozdě. A aby se postavil policistům, na to je příliš zbabělý. „Bernate, radši začni zpívat, jinak za něho neručím.“ Malsano ví, že za svého kolegu zodpovídat nemůže. Pokud jde o děti, je Moisès neúprosný. A to sám děti nemá. „Ta příšera je jí. Zabije je, vypije jim krev a sní orgány.“ „Ták, konečně jsme na dobré cestě.“ Corvo sepne ruce k sobě a zatváří se jako dobrák. „Pokračuj.“ „To je to, co jsem slyšel. Prej to potřebuje k životu.“ „Kdo to je?“ „To nevím,“ chrání si obličej, kdyby to náhodou zase schytal, „ale slyšel jsem, že to dělá už leta. A že v poslední době je prej čím dál chamtivější. Že prej to potřebuje čím dál víc.“ „A proč by někdo potřeboval pít krev?“ Malsanovi je ta představa odporná. „Protože děti jsou život a díky nim nikdy nezestárneš.“ „Kecy,“ řekne Moisès rozhodně. „Myslíte? Já už bych byl dávno mrtvej, nebejt dětí. V mým věku, když mi jediná dcera umřela a žena mě opustila, všechny ty roky ve vězení, všechny ty…“ „Hlavně se nám tady nerozbreč.“ „Kdybych nebyl v kontaktu s dětma, už bych byl dávno pod drnem. Kdybych nespal v Elisině posteli, na jejím prostěradle, co po ní pořád voní, už bych tady nebyl. Děti dávaj život. A ten upír si z nich život vysává. Já bych dětem nikdy nedokázal ublížit, ale tahleta příšera je zabíjí!“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192768
„Není mi tě líto ani v nejmenším, Bernate,“ Moisès si uplivne na zem, jako by chtěl svá slova zdůraznit. „To, co se ti děje, se ti děje právem.“ „Elisa mi nikdy nerozuměla. A Mercedes taky ne. Ale já potřebuju bejt dětem nablízku, dávat jim lásku, aby i ony měly rády mě. Já jsem se ničím neprovinil.“ „Dej nám nějaké jméno,“ požaduje Malsano. „To může bejt kdokoli. Třeba i vy.“ „Jestli se dozvím, že s tím máš něco společného, Bernate, byť jen vzdáleně, přijdu zas,“ vyhrožuje Moisès na odchodu, „a tím prostěradlem, na kterém se oběsila Elisa, tě uškrtím.“ Moisèse jsem poznal před šesti lety. Conxita byla tehdy v sedmém měsíci. Dítě z jejího lůna jsem si vzal a odnesl. Musel jsem to udělat, nijak se tím nechlubím, ale ani toho nelituji. Přišlo to na ni předčasně. Byla to pro ně velká rána. Tehdy byli ještě dost mladí, aby dítě vychovali. O rok později to zkusili znovu a Conxita opět otěhotněla. Když byla ve čtvrtém měsíci, přišel jsem k nim domů a horečkou schvácenou Conxitu jsem pohladil po tváři. Moisès spal vedle ní, po nekonečných hodinách bdění, kdy jí byl po ruce, kdyby cokoli potřebovala. Probudilo ji silné krvácení. Lékaři jí pak sdělili, že jí dítě úplně zničilo útroby a že už nikdy nebude moci mít další. Moisèse to ranilo (obviňoval se, že neumí dělat děti dobře, že není muž se vším všudy) a od Conxity se odtáhl. Ona ho potřebovala, ale Moisès jí nablízku nebyl, a tak se také uzavřela do svého světa. Sdíleli střechu nad hlavou, nic víc. Každý spal ve svém pokoji. Nešlo ani tak o to, že by se jejich láska vypařila (láska, která se časem a soužitím usadila), ale spíš o to, že vzájemnou náklonnost pohřbili společně s nenarozenými dětmi. Veškeré rodičovské city pak přenesli na syna Moisèsova bratra Antoniho. Malý Andreu Corvo je dítě, které oni nikdy mít nebudou, miláček rodiny, poslední pouto, jež je spojuje. A Moisès Corvo nedopustí, aby Andreu trpěl nebo
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192768