Komtesa byla překvapená, ale nakonec se usmála a přikývla: „Ale jo, proč ne? Ale nejdřív mi to dopověz.“ Měl v hlasu nádech smutku: „Kvůli té demonstraci jsem začal kouřit. Sakra, zrovna teď mám taky hroznou chuť na cigaretu.“ „Tos při těch demonstracích kouřil?“ „Zbláznila ses? Samozřejmě že ne, ale souviselo to s tím.“ „To mi vysvětli.“ „Až někdy jindy. Dnes ráno změřím síly snad s celou kato lickou církví. To bude teprve pořádný protivník, nějaká hrstka dlouhovlasých pobudů se s tím vůbec nedá srovnávat. Co kdybys mě podpořila ze své bohaté studnice vědomostí? Ty to budeš urči tě všechno vědět a já se nestihl připravit.“ „Proč ne, ale teď se otoč.“ Podařilo se jí zabrat nejlepší místo pod sprchou.
Kněz Konrada Simonsena přivítal na terase, kde bylo na zahrad ním stolku prostřeno k čaji. Oběma jim nalil. Komisař se mezitím rozhlížel po malé, pečlivě udržované zahrádce a uvažoval, jestli šustění větru ve větvích vrby nad nimi nezpůsobí na záznamu moc velký šum. Příjemně se uvelebil na židli a pohlédl knězi do očí. Za jiných okolností by taková návštěva mohla být příjemná, ale knězovy výhrady mezi nimi rázem postavily hráz: „Rád bych hned na začátku poukázal na jeden problém. Jør gen Kramer Nielsen byl, jak jistě víte, členem naší církve, a já tudíž informace, které jsem obdržel jako jeho kněz, nesmím sdě lovat dalším osobám.“ Vyjádřil se jasně. Konrad Simonsen stáhl obočí a nepřestá val se mračit, přestože se kněz hned vzápětí snažil svoje slova zmírnit a ubezpečoval ho, že by z celého srdce rád policii při vy šetřování co nejvíce pomohl. „Pokud vám tedy neodpovím, neberte to prosím jako projev zlé vůle.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192765
Omluvně se usmál, klidně, ale rozhodně, a Konradu Simon senovi bylo hned jasné, že nemá smysl protestovat. „No, to nijak neovlivním, takže se s tím asi budu muset smířit.“ Knězovy námitky ho nepřekvapily. Počítal s takovým ome zením, ale hodlal tyhle náboženské výhrady probrat až později, jenže takhle se z nich stala úvodní modlitbička. Snažil se získat trochu času. „Nemůžete nic říct, ani když už je po smrti? Myslel jsem, že povinnost mlčenlivosti vás zavazuje jen vůči živým.“ „Vůči mrtvým úplně stejně jako vůči živým.“ Konrad Simonsen se odmlčel a přemýšlel. Kněz také nic ne říkal, ale působil tak přátelsky, že ticho mezi nimi nebylo trapné. Komisaři připadalo zvláštní, že by člověk sedící jen metr od něj v zahradní židli mohl vyzařovat takovou vstřícnost, ale u kněze tomu tak bylo. Mlčky vyzýval komisaře k otevřenosti, přestože sám zůstával uzavřený. Už to samo o sobě bylo ohromující. Kon rad Simonsen konečně navázal: „Jste si vědom toho, že pokud byste odmítl sdělit důležité in formace týkající se nezákonného jednání, nemá takové odmítnutí žádnou oporu v dánských zákonech a můžete za ně být trestně stíhán?“ „Ano.“ Kněze to přesně podle očekávání nijak nezneklidnilo a Kon rad Simonsen se rozhodl začít úplně odjinud, než původně pláno val. Bude potřebovat obrovský kus štěstí, ale pokud se mu to podaří, získá odpověď na svoji nejdůležitější otázku. Sice nepří mou, to je pravda, ale každopádně by to bylo lepší než nic a za pokus to určitě stojí. „Pověděl byste mi o zpovědi něco víc?“ Kněz takovou otázku zřejmě očekával. „Co byste rád věděl? O tomhle tématu můžu mluvit celé ho diny, pokud byste si přál, ale to by vás asi nezajímalo.“ „Máte pravdu, snad až někdy jindy. Teď bych hlavně rád vě děl, na co se vás smím ptát, a na co ne. Sám jste o tom přece začal,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192765
tak myslím, že by bylo vhodné, kdybyste mě seznámil s konkrét ními pravidly.“ „Vy se samozřejmě můžete ptát, na co chcete, na vás se ta pravidla nevztahují.“ „Ovšem, to je mi jasné, špatně jsem se vyjádřil. Nezastírám, že s něčím takovým nemám žádné zkušenosti. Tedy se zatajová ním informací — a vy mi tímhle jasně naznačujete, že přesně to máte v úmyslu — mám samozřejmě zkušeností dost. Ale nezvyklé na té situaci je, že já ten boj už předem vzdávám. Především pro to, že bych ho stejně prohrál. Místo toho bych od vás rád slyšel, čistě teoreticky, kdy jste jako kněz vázán mlčenlivostí.“ Když to kněz slyšel, pousmál se. Pak se zapáleně rozhovořil o vyznání hříchů, vyjádření lítosti, pokání a rozhřešení, při němž jsou kajícníkovi prominuty hříchy. „Zpověď může proběhnout mnoha způsoby. Jeden z nich, ten, který vás jistě zajímá nejvíc, je osobní rozhovor se zpověd níkem v kostele.“ „Například s vámi?“ „Ano, já mám pověření. Jednak mám kněžské svěcení, a na víc mi byla udělena církevní pravomoc. Říká se tomu zpovědní jurisdikce, což je příšerný název, řekl bych.“ „A na to, co při zpovědi vyslechnete, se tedy vztahuje po vinnost mlčet?“ „Církev vyžaduje absolutní mlčenlivost, říká se tomu zpo vědní tajemství.“ Dolil jim čaj, Konrad Simonsen mu mile poděkoval a sna žil se soustředit. Je to otázka správného načasování, načasování a pak také štěstí. Nasadil lehký konverzační tón. „Nevadilo by vám, kdybych náš další rozhovor nahrával na diktafon?“ „Ale ne, prosím.“ „To je od vás hezké, moc mi to zjednoduší práci. Nejdřív ale budu muset udělat zvukovou zkoušku, abych se přesvědčil, že tam nebude příliš velký šum.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192765