Amaia se usmála. Ten člověk se nestal komisařem náhodou. Vytáhla z kapsy saka igelitový sáček a podala ho komisaři. „V den, kdy Jasón Medina spáchal sebevraždu na toaletách u soudu, měl u sebe tuto obálku.“ Vzal ji, prohlédl si ji a přes igelit přečetl. „Je určena vám,“ zvolal překvapeně. Otevřel zásuvku svého psacího stolu a určitě hledal rukavice. „Můžete na ni sáhnout, už je zpracovaná, nenašli na ní jediný otisk.“ Komisař vytáhl obálku z igelitového obalu, vyňal lístek, přečetl si ho a podíval se na Amaiu. „Tak dobře,“ prohlásil. „Dávám svolení, abyste otevřela vyšetřování založené na tom, že se dva z vrahů obrátili výslovně na vás.“ Amaia přikývla. „Musíte postupovat nanejvýš taktně a samozřejmě musíte získat souhlas soudce Markiny, ale nemyslím, že by to pro vás bylo těžké. Zdá se, že vás má jako vyšetřovatelku ve velké úctě. Právě dnes dopoledne mi volal ohledně případu Aguirreová a rozplýval se chválou na vás. Nechci žádné konflikty s jinými policejními sbory, a tak vás žádám o zdvořilost a diskrétnost.“ Dramaticky se odmlčel: „Na oplátku očekávám pokrok v otázce kostela v Arizkunu.“ Amaia se ušklíbla. „Vím, co si o tom myslíte, ale pro nás je důležité vyřešit ten případ co nejdříve. Dnes dopoledne mi zase volal starosta. Je velmi znepokojen.“ „Určitě to byli jenom nějací chuligáni.“ „Tak je zadržte a řekněte mi jejich jména, aby na mě biskup přestal tlačit. Jsou tím velice poplašeni a je pravda, že když jde o jejich záležitosti, trochu to přehánějí, ale taky je pravda, že v jiných případech znesvěcení, a nápadnějších, tolik nevyváděli.“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192726
„Tak dobře. Pořádně se na to podívám. Jak víte, u dveří do kostela máme hlídku. Myslím, že se tím uklidní vášně a nechají vás v klidu.“ „To by nebylo špatné,“ připustil komisař. Amaia se zvedla a zamířila ke dveřím. „Děkuji, pane komisaři.“ „Počkejte, Salazarová, mám ještě něco.“ Amaia se zastavila a nehnutě čekala. „Už uplynul rok od doby, co byl inspektor Montes postaven mimo službu kvůli událostem v průběhu vyšetřování případu basajauna. Komise pro vnitřní záležitosti, která ho vyšetřovala, doporučila jeho opětovné začlenění. Jak víte, aby k tomu došlo, musí inspektor Montes získat příznivá vyjádření ode všech zúčastněných agentů, v tomto případě od inspektora Iriarteho a od vás.“ Amaia mlčela a čekala, jaký směr rozhovor nabere. „Okolnosti se změnily. Tehdy jste byla inspektorka pověřená vedením případu, a teď jste šéfka oddělení vražd, proto bude inspektor Montes pod vaším velením stejně jako ostatní. Jestliže se rozhodnete pro jeho opětovné začlenění, můžete ho jmenovat do svého týmu, nebo přidělit jinam, ale v každém případě musíte udělat konečné rozhodnutí. Váš tým je neúplný, pokud to nebude Montes, budete muset trvale jmenovat do týmu jiného agenta.“ „Promyslím si to,“ odpověděla chladně. Komisař si všiml jejího nepřátelského tónu. „Inspektorko, nemám v úmyslu ovlivňovat vaše rozhodnutí, jenom vás informuji.“ „Děkuji, pane komisaři,“ odpověděla. „Můžete jít.“ Amaia za sebou zavřela dveře a zašeptala: „Ano, jistě.“ • 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192726
V Navarrském institutu soudní medicíny bylo o poledni pusto. Mezi lijáky se vozovky a chodníky leskly, jak se na nich odráželo váhavé slunce, protože byly mokré od posledního deště, který se spustil před hodinou, a prázdná místa na parkovišti prozrazovala dobu oběda. Přesto ji nepřekvapilo, když se blížila a uviděla dvě ženy, které kouřily, ale jakmile ji spatřily, odhodily cigarety a vyšly jí v ústrety. Provedla mnemotechnické cvičení paměti a pokusila se vzpomenout si na jejich jména. Byly to „Lazarovy sestry“. „Dobrý den, Marto a Maríe,“ pozdravila je. „Neměly byste tu být,“ řekla, ale předem věděla, že příbuzní logicky nemají jiné místo, kam by šli, a že budou dál stát u dveří nebo v malé předsíňce, dokud jim nevrátí jejich milovaného člověka. „Bylo by vám lépe doma, dají vám vědět, až…“ Vždy jí přišlo před rodinami nevyslovitelné slovo pitva s veškerou temnou tíží, kterou obsahuje. Bylo to jen další slovo a oni věděli, proč tam jsou, dokonce ho někteří bez okolků vyslovovali, ale pro ni, která chápala, co v sobě takové slovo nese, zůstávalo zraňující jako skalpel, který ve tvaru písmene ypsilon otvírá tělo člověka, jehož milovali. „Až skončí všechny zkoušky,“ dokončila. „Paní inspektorko,“ promluvila starší sestra, Amaia si nebyla jista, zda Marta, nebo María, „chápeme, že je třeba udělat pitvu, protože matka byla obětí násilí, ale dnes nám řekli, že bude možná trvat pár dní, než nám dají… prostě, její tělo.“ Druhá sestra začala plakat, a jak se snažila pláč potlačit, bylo slyšet zalykání, jako by se topila. „Povězte nám, proč? Už víte, kdo ji zabil, už víte, co jí ten netvor udělal! Ale teď je mrtvý, a ať mi Bůh odpustí, mám z toho radost, protože zemřel jako špinavá krysa, kterou byl.“ Z jejích očí se také řinuly těžké slzy, které si zuřivě setřela, protože na rozdíl od sestry to u ní byly slzy hněvu. „… A zároveň bych chtěla, aby byl naživu, aby byl zavřený, 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192726