řešení v mladém a nadějném tajemníkovi strany z provincie Kuej-čou, kde počet etnik téměř převyšuje počet obyvatel. Ten právě v praxi dokázal, že rozhádané menšiny Jaů, Miaů, Iů, Čchiangů, Tungů, Čuangů, Puejů, Pajů, Tajů, Kelaů a Šuejů lze udržet pohromadě. „Člověk, který dokázal zkrotit jedenáct etnik, by měl zvlád� nout i jednoho bývalého nacistu,“ řekl si Teng Siao-pching a poslal toho šikovného mladíka do Pretorie s následujícím úkolem: Mezi řádky jihoafrickému premiérovi nenápadně vysvětlit, že jakákoli vojenská spolupráce s Tchaj-wanem je zcela nepří� pustná, a pokud by to jihoafrická vláda nerespektovala, se zlou by se potázala.
P. W. Botha neměl nejmenší chuť přijmout tajemníka ko� munistické strany z jakési neznámé čínské provincie. To bylo pod jeho úroveň. Tím spíš, že nedávno díky změně ústavy po� výšil z premiéra na prezidenta. Copak může hlava státu přijímat kdejakého Číňánka? Kdyby je měl přijmout všechny – byť každého jen na pár vte� řin – trvalo by mu to přes třináct tisíc let. A takového věku se nejspíš nedožije. Navzdory své funkci si už totiž připadal starý a unavený. Zároveň mu bylo zcela jasné, proč mu Číňané posílají tako� vého bezvýznamného poslíčka. Peking nechtěl riskovat, že by ho někdo mohl obvinit z bratříčkování s Pretorií. Zbývala jen otázka, o co Číňanům jde. Že by to snad nějak souviselo s Tchaj-wanem? To by bylo komické, protože ta spo� lupráce skončila dřív, než vůbec začala. Možná bych se s tím podržtaškou měl přece jen setkat, 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192711
uvažoval Botha. Jsem zvědavý jako malý kluk, řekl si pro sebe a usmál se, ačkoli pro to neměl důvod. Nakonec Botha přišel na spásnou myšlenku, jak to za� onačit, aby se vyhnul diplomatickému faux pas. Mohl tomu Číňánkovi zařídit večeři s někým níže postaveným, na kterou by se následně jakoby shodou okolností přichomýtl. No ne, to je ale náhodička! Vás bych tu nečekal. Mohu si přisednout? Nebo tak nějak. Proto zatelefonoval šéfovi přísně tajného jaderného pro� gramu a nařídil mu, aby se ujal setkání s Číňánkem, který se dožaduje setkání s prezidentem, vzal ho na safari a na nějakou dobrou večeři, u které by mu vysvětlil, že na jihoafrické vojen� ské inženýrství se může spolehnout, aniž by přímo použil slova jaderná zbraň. Bylo důležité, aby Číňan sdělení pochopil. Šlo o tichou de� monstraci síly. No a prezident bude mít náhodou cestu kolem, a jíst se musí, takže bude rád inženýru van der Westhuizenovi a Číňanovi dělat u stolu společnost. Samozřejmě pokud by proti tomu pan inženýr nic nenamítal. Inženýr van der Westhuizen nevěděl, čí je. Jestli správně chápe, co se po něm chce, má přijmout hosta, s nímž se pre� zident osobně setkat nechce, beze slov mu vysvětlit situaci a nakonec se k nim má připojit prezident, který se s hostem setkat nechce a zároveň chce. Engelbrecht van der Westhuizen vytušil malér. Nechápal nic kromě toho, že by měl na večeři, kterou mu prezident právě nařídil uspořádat, pozvat i jeho. „Co bych mohl namítat, pane prezidente?“ pravil proto. „Samozřejmě budete vítaným hostem. A kdy a kde se ta večeře vlastně uskuteční?“
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192711
Tím Teng Siao-pching v Pekingu přehrál svůj problém na inženýra van der Westhuizena v Pelindabě. Ten totiž o pro� jektu, který měl na starosti, nevěděl zhola nic, a předstírat celý den inteligenci byl pro něj těžký úkol. Nakonec ho však napadla spásná myšlenka. Co kdyby vzal s sebou na výlet Jak� žesejmenuješ? Mohla by mu třeba nosit tašku a nenápadně ho zásobovat chytrými replikami, kterými by neřekl příliš málo, ani moc. Ona to určitě zvládne. Jako ostatně všechno, do čeho se ta zatracená holka kdy pustila.
Uklízečka dostala před výletem na safari a následnou večeří, které se měl zúčastnit i sám pan prezident, podrobné instrukce, s nimiž svému nadřízenému pro jistotu trochu pomohla, aby náhodou na něco nezapomněl. Měla se od inženýra držet přesně na délku paže a při ka� ždé příležitosti mu do ucha pošeptat něco duchaplného, aby nevázla konverzace. Kromě toho měla být samozřejmě zticha a nerušit pány při zábavě. Od doby, kdy byla Nombeko odsouzena k sedmi letům služby v Pelindabě, uběhlo už devět let. Rozhodla se radši na tento detail inženýra neupozorňovat, neboť dospěla k závěru, že osud živého vězně je lepší, než osud svobodné mrtvoly. Teď ale zavětřila šanci. Co nevidět se ocitne mimo dosah elek� trického plotu a minového pole, na míle daleko od pracovníků ostrahy a jejich nových hlídacích psů. Pokud by se jí podařilo utéct, stala by se z ní jedna z nejhledanějších osob v zemi. Policie, rozvědka i vojsko by ji hledali všude. Snad jen kromě Národní knihovny v Pretorii, kam hodlala zamířit v první řadě. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192711