fotografií, i postavu měla robustnější, tvář se jí rozšířila, lícní kosti víc vystupovaly, ale vždyť už to nebyla mladá žena vstupující do života, bylo jí něco přes čtyřicet, uchovala si však ten zamyšlený, poněkud plachý výraz, jímž se distancovala od okolí… vypadala starší, než byla, jistě i proto se o nich tolik klevetilo, když je lidé začali vídávat spolu, ale od té doby se za těch skoro dvacet dalších let už příliš nezměnila… Naštěstí stará paní nenašla tu krabici, kterou hledala, a tak si už nemusel prohlížet fotografie, které všechny znal. „A pak po válce jsme jen seděli v našem pokoji a ten můj psal bratrovi dopisy, dost pravidelně, vždyť ani neměl komu jinému,“ ano, pamatoval se i na dopisy psané bratrovi, jak ty z dávných časů, kde referoval o koupi auta a proč velkostatek zase nic nevynesl, tak i na ty z mnohem pozdější doby, starý penzista si v nich vždycky jen stěžoval na život, psal, že ho už všechno nudí, jen sedí doma, nikomu není k užitku a vlastně žije u dcery tak trochu z její milosti. „Ale vždyť to už si pamatuješ i ty, někdy jsme k Zořiným rodičům přijeli na léto na týden nebo deset dní, jinam jsme ani neměli kam jet.“ Ano, pamatoval si, že ženini rodiče nikdy nebyli nadšeni, když se ti dva ohlásili, ženin otec něco brblal, asi bratrovi stále neuměl úplně odpustit ten velkostatek, ze kterého nikdy nic neměl, jen daně za něj musel platit, ještě i po válce, když ho zkonfiskovali – a navíc ty dva bylo třeba neustále bavit a obskakovat, jako kdyby byli v domě se služkou a kuchařkou… „A od té doby, co jsme se viděli naposledy, to už jste měli auto, ti byl ten můj do smrti vděčný.“ Jistě, ta jejich poslední návštěva by možná skončila neslavně, tehdy už žila jen Zořina matka, a Zora viděla, že ti dva jsou pro matku příliš velká zátěž, a začala být čím dál podrážděnější a to bylo zlé znamení, moc nechybělo, aby se cítili jako nevítaní hosté. Přišlo mu jich líto a nabídl se, že je sveze autem – starý pán se do malého renaultu sotva vešel, měl mohutnou postavu, taky cítil, že auto je na jedné straně nadměrně zatížené. Odvezl je na Strečno a k Váhu a do Mošovců a do hor, kam kdysi ještě nevedly silnice, když je vozil šofér šestiválcovým 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192624
autem, takhle den co den udělali nějakou túru a starý pán mu s dojemnou vděčností stále opakoval, že tohle všechno už podruhé neuvidí, a měl pravdu, tehdy viděl krajinu svého dětství naposled… A dál už stará paní neměla nač vzpomínat. Vztyčila se ve fotelu, teď viděl i její tvář, chystala se zřejmě říct něco, čím by to všechno shrnula, uzavřela, ale nakonec si jen vzdychla: „Tedy, řeknu ti, život je velká tíha. A co teprve, když je člověk starý a sám.“ Tak to je, pomyslel si, i když ještě nebyl starý. Chvíli mlčeli. Potom se ho stará paní zeptala: „A kolik let jste byli spolu?“ – „Osmnáct,“ vyhrkl bez rozmýšlení, pak se v duchu opravil, osmnáct a půl, a když se to nebere podle oddacího listu, tak devatenáct. Cítil, jak se mu stahuje hrdlo a taky tlak v očích, snad se tu zase nerozsype, polkl a vší silou to přemohl. Stará paní si vzdychla, ona byla s mužem čtyřicet osm let… takovou dobu, ani si to neuměl představit. Ale co by tak mohl říct staré paní na těch jejích čtyřicet osm let, nějakou floskuli? Stejně tu už seděl dlouho. Otevřel aktovku, vytáhl seznam, smuteční oznámení, obálky, známky, začal jí vysvětlovat, že ta jména na seznamu a ty lidi nezná, on by jim nic neposílal, ale ať si Viera s mužem sami rozhodnou, jak to budou chtít. Vysvětloval jí to chvatně, stará paní si určitě všechno nezapamatuje, a švagrová bude telefonovat a stěžovat si na něho. Ať promine, ale musí si pospíšit do jídelny v nemocnici, nebo nedostane oběd. Ještě si popřáli k svátkům a konečně byl zase na ulici. Oběd ještě stihne, i když jde na poslední chvíli. Nemohl ale přece vstát někde uprostřed třicátých let, kdy jeho žena končila studium na konzervatoři… Stará paní neměla nikoho, komu by se mohla vypovídat. Kdyby začala Vieře líčit své vzpomínky tak, jak je vyprávěla jemu, Viera by ji za chvíli přerušila, „ale mami, to všechno přece víme“, a ani v kavárně nemohla zeširoka vzpomínat na někoho, koho ostatní dámy neznaly… Ani on tam nemusel sedět celou dobu jako němý posluchač, ale bylo mu jí líto… mohl ji několikrát přerušit a zastavit – ano, ano, vím, to mi žena vyprávěla – ano, viděl 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192624
jsem ty fotografie – pamatuji se, že to tehdy psal váš muž bratrovi – i ten dopis, kde o tom váš muž psal, jsem četl… vlastně ne, o těch dopisech by se nemohl zmínit, co on měl co číst dopisy, které byly napsány někomu jinému, jemu se vůbec neměly dostat do rukou… dostaly se mu do rukou před třemi lety, jeho žena tehdy stěhovala část nábytku z rodného domu do jejich nového bytu v Bratislavě, rodný dům vyklízela, protože se měl celý pronajmout – kromě jednoho pokoje a kuchyně –, všechno se tehdy muselo probrat a roztřídit. Žena mu tehdy z celého domu nanosila neuvěřitelné množství rodinné korespondence z posledního půlstoletí, počínaje pohlednicemi, telegramy, prázdninovými a vánočními pozdravy, už se na to nechtěla ani podívat, chtěla se odpoutat od minulosti, „a co se dá, to vyhoď,“ přikázala mu. Tak se dal do čtení, třídění a vyhazování, na řadu přišel i svazek dopisů muže této staré paní. Když četl ty staré dopisy, kde psal hlavně o velkostatku, smál se při každé větě, byly stylizované až akrobaticky šroubovaně, obchodnicky vzletně, banálně pateticky, byl to pro něho požitek je číst, i ženu zavolal a četl jí úryvky. Také se smála, ale pak se zamračila, „přece jen to byl blízký příbuzný, nehodí se to“. Ale pozdější dopisy, z poválečné doby, už byly monotónní a taky víceméně přirozené, pořád stejné lamentace, už je jen přelétl očima. Nad jedním z těch dopisů se zastavil u jedné věty, přečetl si ji podruhé, potřetí, vždyť to je o mně, pomyslel si, trochu užaslý, takže tehdy ženini rodiče i příbuzenstvo bubnovali na poplach, znova si četl tu větu, ještě v ní zaznívala vichřice s hromobitím, která tehdy lomcovala rodným domem, četl tu větu, už ji uměl zpaměti, a jako úryvek z dokumentu nalezeného ve starém archivu si teď zarecitoval tu větu, kterou v roce 1953 napsal starý pán svému bratrovi jako odpověď na jeho dopis: „Plně s vámi souhlasíme, že nijak nelze připustit, aby někdo z těch nynějších lidí si z finančních nebo jakýchkoli jiných důvodů činil nárok na vaši dceru.“ Co jiného taky mohl starý pán dělat než souhlasit, když v nejbližším létě tam chtěl zase přijet na týden nebo dva, a i jinak by byl souhlasil s čímkoli, co jeho bratr s manželkou 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192624