MŮJ ŽIVOT
97
Naše cesty se však nakonec rozešly a já do Paříže odjel bez něho. Přemlouval jsem otce k revoltě. „Tati,“ naléhal jsem. „Poslyš. Máš už velkého syna, malíře. Kdy už konečně přestaneš s tou otrockou dřinou, ze které bohatne jenom tvůj šéf? Nevidíš, kolik jsem se toho v Petrohradě naučil? Nenajedl jsem se dosyta karbanátků? Máš vůbec představu, co bych mohl dokázat v Paříži?“ Ale on mi odpověděl: „Proč bych měl jezdit s tebou? Ty mě tam snad budeš živit? To jistě.“ Maminka se držela za srdce. „Synáčku, jsme tvoji rodiče. Piš nám často. Kdykoliv budeš něco potřebovat.“ Rodná zem mně mizela pod nohama. Neústupná řeka přísně tekla. Už to nebyla ta řeka, na jejímž břehu jsem vás líbal. Uspenský chrám na vršku, dóm ještě výš. Dvina se mi vzdaluje stále víc a víc. Už nejsem obyčejný kluk z Vitebsku. ***
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192617
98
Marc Chagall
Jakmile jsem se uměl vyjadřovat rusky, začal jsem s psaním poezie. Jako bych verše vydechoval. Co záleží na tom, zda je to slovo nebo vzdech? Četl jsem je přátelům. I oni psali básně, ale jakmile jsem jim přečetl ty své, jejich poezie se začala vytrácet. Podezíral jsem V., že nám čte překlady cizích děl a vydává je za svoje výtvory. Chtěl jsem svoje verše ukázat nějakému skutečnému veršotepci, takovému, kterému básně vycházejí i knižně. Odvážil jsem se tedy požádat sochaře Ginzburga, aby je ukázal jednomu ze svých přátel, básníkovi, který už měl jisté renomé. Jakmile jsem se mu ale svěřil se svým přáním (a opravdu mě stálo hodně úsilí, než jsem vůbec dokázal otevřít pusu), začal lítat po ateliéru, proplétat se mezi svými sochami a křičet: „Proč? Jak? K čemu by to bylo dobré? Nic takového malíř nepotřebuje. Je to nanic! To by se mělo zakázat. To je k ničemu!“ Jeho vzteklý výbuch mě vyděsil, ale také uklidnil. Skutečně jsem to neměl zapotřebí. Později jsem se seznámil s Alexandrem Blokem, básníkem vzácných vlastností a jemné povahy. Znovu jsem pocítil touhu ukázat mu svoje verše a uslyšet jeho názor. Před jeho očima a tváří jsem ale ustoupil jako před nějakým velkolepým přírodním úkazem. Pak jsem, opuštěný a ztracený, zahodil jediný sešit svých dětských básniček. Všichni setrvávají doma. V Petrohradě, kde sídlí státní duma. Časopis Retz. Atmosféra je napjatá. A já maluji své obrazy. Maminka mě vede. Všimla si například, že na obrazu Narození musí mít žena po porodu ovázané břicho. Ihned jsem jejímu přání vyhověl. Měla naprostou pravdu. To tělo skutečně ožilo. Bella mi přináší modré květiny s trochou zeleně. Je
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192617
MŮJ ŽIVOT
99
celá v bílém, má jenom černé rukavičky. Maluji její portrét. Spočítal jsem všechny ploty ve městě a namaloval Smrt. Nahmatal jsem puls všem členům své rodiny a namaloval Svatbu. Měl jsem však pocit, že jestli zůstanu ve Vitebsku, zarostu vousy a mechem. Procházel jsem se ulicemi, hledal jsem, modlil jsem se: „Bože, ty jenž se ukrýváš v mračnech nebo za domkem ševce, odhal mi mou duši, duši koktavého kluka, prozraď mi, jakou cestou se vydat. Už nechci být jako ostatní. Chci vidět jiný svět.“ Město jako by v odpověď prasklo jako struny houslí a jeho obyvatelé stoupají nad zemi, opouštějí svá obvyklá místa. Známí a blízcí sedají na střechy, kde se oddávají odpočinku. Barvy se mění. Stávají se vínem, z mých pláten prýští nápoje. Žije se mi mezi vámi opravdu dobře. Ale… Slyšeli jste už někdy o Aix, o malíři s uříznutým uchem, o krychlích, čtvercích, o Paříži? Musím tě opustit, Vitebsku. Žijte si tu sami s těmi svými sledi. Musím se ovšem k něčemu přiznat. Nemohu říci, že by mě Paříž zprvu kdovíjak přitahovala. Ale právě tak jsem necítil žádnou zvláštní radost, když jsem z Vitebsku odjížděl do Petrohradu. Moc dobře jsem však věděl, že odjet musím. Až na to, že i pro mě samého bylo těžké přesně vědět, co vlastně chci. Mám-li to otevřeně přiznat, Vitebsk byl příliš provinciální. I když jsem měl změny docela rád, nesnil jsem o ničem jiném, než že se budu moci ukrýt v nějaké hezké kleci.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192617