98
ROBERT CRAIS
Podívala se na něho a pak se vrátila zpět k pozorování domku. Líbilo se mu, jak reaguje – ne jako robot, který plní příkazy, ale tak, jako by se ho snažila pochopit. Líbila se mu vstřícná inteligence v jejích očích. Rád by věděl, co se děje v její hlavě, o čem přemýšlí. Byli spolu teprve čtyřiadvacet hodin, ale už se zdálo, že se s ním cítí uvolněnější, a on byl uvolněnější s ní. Bylo to zvláštní, ale s Maggie si připadal klidnější než bez ní. „Jsi můj první pes.“ Zahleděla se na něho a pak zase uklouzla pohledem stranou. Scott ji opět zatahal za srst. Ona se znovu naklonila k němu a vypadalo to, že se jí takový kontakt zamlouvá. „Když jsem o tuhle práci žádal, musel jsem mluvit se spoustou lidí. Nadřízení a Leland mi kladli všechny ty otázky, proč se chci stát psovodem a jakého psa jsem měl, když jsem byl malý kluk, a tak podobně. Lhal jsem, až se hory zelenaly. Doma jsme vždycky měli jen kočky.“ Maggie otočila svou velkou hlavu k němu a začala mu lízat tvář. Scott ji chvilku nechal a pak ji odstrčil. Vrátila se k pozorování domku. „Před tou střelbou jsem nikdy nelhal, fakt nikdy, ale teď lžu každýmu a skoro ve všem. Nevím, jak jinak bych to měl dělat.“ Maggie si ho nevšímala. „Ježíši, já mluvím se psem.“ Ti, kteří trpí posttraumatickým stresovým syndromem, jako třeba váleční veteráni, policisté nebo oběti domácího násilí, při leknutí obvykle reagují přehnaně. Každý nadskočí, když se za něj někdo vkrade a vykřikne BAF!, ale pro lidi se stresovým syndromem může leknutí představovat nezvladatelný problém. Nečekaný hlasitý zvuk nebo náhlý pohyb u obličeje může spustit šílenou reakci, která může být u každého jiná – jeden ječí, druhý se rozzuří, další se chce schovat a někdo začne dokonce rozdávat rány. Scott měl od onoho pře-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192612
PODEZŘELÝ
99
padení také přehnané reakce na úlek, ale viděl, že se to díky Goodmanově pomoci zlepšuje. Stále měl před sebou dlouhou cestu, ale udělal už dostatečný pokrok, aby dokázal komisi obelstít. Proto ho napadlo, zda by Goodman nedokázal pomoct také psovi. Doktor Goodman si často domlouval s klienty schůzky ještě předtím, než museli do zaměstnání, a proto Scotta napadlo, že mu zkusí zavolat. Očekával sice, že se mu ozve záznamník, ale zvedl to Goodman, což znamenalo, že u sebe nemá klienta. „Doktore, tady je Scott James. Měl byste chviličku?“ „Klidně i delší dobu, jestli potřebujete. Klient na sedmou to zrušil. Vede se vám dobře?“ „Mám se fajn. Chtěl jsem se vás jen na něco zeptat ohledně mého psa.“ „Vašeho psa?“ „Včera jsem dostal psa. Německého ovčáka.“ Goodmanův hlas zněl nejistě. „Blahopřeju. To musí být vzrušující.“ „Ano. Je to vojenský pracovní pes, fena ve výslužbě. V Afghánistánu ji postřelili a já si myslím, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou.“ Goodman odpověděl bez zaváhání. „Jestli vaše otázka zní, zda je to možné, tak ano. Zvířata mohou projevovat stejné příznaky jako lidé. Psi především. Na tohle téma existuje rozsáhlá řada odborných prací.“ „Když kolem projede náklaďák, znervózní. Zaslechne výstřel a chce se schovat.“ „Aha, úleková reakce.“ Scott s Goodmanem o těchto věcech diskutovali celé hodiny. Na posttraumatický stres neexistovaly žádné léky, jen mluvení. Léky mohly pomoci se symptomy, jako je nespavost nebo úzkost, ale démona posttraumatického stresu bylo možné zničit jenom tím, že se o tom bude mluvit. Goodman byl jediný člověk, kterému se Scott
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192612
100
ROBERT CRAIS
svěřil se svými strachy a pocity ohledně oné noci, ale byly věci, které neprozradil ani jemu. „Přesně, když se lekne, reaguje přehnaně. Dalo by se jí nějak rychle pomoct?“ „Pomoct s čím?“ „Aby to překonala. Je něco, co můžu udělat, aby nenadskočila, když se ozve výstřel?“ Goodman chvilku váhal, než opatrně odpověděl. „Scotte? Mluvíme teď o psovi, nebo o vás? Nesnažíte se mi tím něco naznačit?“ „Mluvíme o psovi. Ptám se na svoji fenku. Ona se k vám nemůže jít vypovídat, doktore.“ „Jestli máte potíže, můžeme zvýšit dávky léků proti úzkosti.“ Scott si právě říkal, že si ráno měl vzít celou hrst těchhle prášků, když spatřil, jak Lelandovo tmavě modré auto zajíždí na parkoviště. Leland si ho všiml, a jak vystupoval z vozu, zamračil se. Nepochybně proto, že Scott ještě v autě seděl. „Ptám se na svého psa,“ zopakoval Scott do telefonu. „Je to asi čtyřicetikilová fena německého ovčáka, jmenuje se Maggie. Ráda by si s vámi popovídala, jenže neumí mluvit.“ „Zdáte se mi podrážděný, Scotte. Nevyvolalo u vás naše včerejší regresní sezení nepříznivou reakci?“ Scott oddálil mobil od ucha a několikrát se zhluboka nadechl. Leland se ani nepohnul. Stál vedle svého auta a škaredil se na něho. „Mluvím o své fence. Možná by potřebovala psího psychiatra. Existují léky proti úzkosti i pro psy?“ Goodman pár vteřin váhal a přemýšlel, a než tentokrát odpověděl, vzdychl si. „Možná ano, já nevím. Vím, že se psi, kteří trpí posttraumatickým stresem, mohou léčit. Odhaduju, že výsledky budou podobně jako u lidí různé. Vy a já máme na své straně výhodu léků, které mohou vylepšit nebo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192612