kavalec neušel kontrole. Dokonce strhli ze stěny i šlahoun mučenky před důstojnickou chatrčí a rozsekali ho na kusy. Den potemněl. Pesimisté, jejichž nejtrudomyslnějším mluvčím byl Jim Slater, prohlašovali, že dojde k likvidaci celého tábora. Optimisté doufali, že by Japonce mohl uspokojit samotný objev, vypadali však při těch slovech ztrhaně a toho dne se tábor odebral do práce ve strachu a mlčky. Thew, jenž v dílně s vážným a napjatým výrazem pracoval na dieselovém motoru, se stal středem silné záplavy bezmocného soucitu. V noci toho v chýši nikdo moc nenaspal. Šepot spekulací obíhal mezi lůžky jako brouci, kteří se z doškové střechy snášeli na dřevěnou podlahu a cupitali pryč. Druhý den časně ráno si Thewa a jednoho dalšího vojáka, u něhož bylo objeveno víc kradeného japonského zboží než u většiny ostatních, předvolal japonský velitel tábora a po krátké chvilce uvnitř jeho chatrče je opět viděli vyjít na sluníčko, přičemž ve stínu se teplota šplhala téměř ke čtyřicítce. Postavili se do pozoru a pod dohledem dozorce, jenž je zpovzdálí hlídal, tam setrvali několik hodin. Věděli jsme, že jde o standardní trest, který mohl trvat třeba celý den i déle. Odpoledne se Thew na chvíli vytratil, a když se znovu objevil, třímal těžký železný perlík. Opět ho nechali stát na slunci, daleko od nejbližšího stínu, hned vedle mohutného dřevěného bloku, do nějž začal kladivem tlouct, znovu a znovu, ránu za ránou, hodinu za hodinou. Temné dunění kovu o dřevo se v pozadí všech ostatních zvuků rozléhalo po celém táboře, jímž chodili muži do dílen a zpátky. Podobalo se tlukotu bubnu oznamujícímu jakousi děsivou, bezejmennou událost. Thew nebyl žádný slaboch, nikdo z nás však nebyl zrovna v kondici, a už vůbec ne, když šlo o takovýto druh bezduchého tlučení do kusu dřeva. Večer nechal velitel japonských dozorců poslat Thewovi do zajatecké kuchyně pro jídlo. Kuchaři mu nachystali hotovou hostinu: uvařili mu maso a zeleninu představující příděl pro několik mužů, čímž vyplenili naše skrovné zásoby bílkovin, a vše schovali do velkého ešusu pod hromádku nezávadné bílé rýže. Velitel si ešus prohlédl a schválil ho: lepkavá bělostná hmota zřejmě vypadala jako dodatečný trest. Thew svůj pokrm dostal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192607
Propustili ho pozdě večer, byl samý puchýř a podlitina a k tomu vyčerpaný a pořádně spálený od sluníčka. Vlastně ani nevím, jak jsme mohli s naprostou jistotou vědět, že to ještě není konec – asi šlo o jakýsi instinkt neblahého tušení, jakousi nashromážděnou znalost japonského zvyku postupovat závažné záležitosti výš jiným oddělením, přičemž na každé nové úrovni vydají vlastní stanovisko – či vynesou trest. Měli jsme za to, že právě tento proces se nyní rozběhl. Je nemožné vylíčit emocionální stav válečných zajatců v takovéto době, kdy se chystala odplata. Práce i stravování nadále probíhaly, jako by se nic nestalo, všude ale vládl zoufalý vtíravý strach, jenž přebil obvyklou ustavičnou nejistotu naplňující mysl každého vězně. V koutech chýší či venku na dvoře posedávaly malé hloučky mužů a donekonečna rozebíraly pochmurné alternativy. První krok byl namířený proti Billu Williamsonovi. Předvolali si ho a sdělili mu, že má doprovázet skupinu mužů vyslanou po železnici. V tu chvíli se zdálo, že bychom mu snad měli i závidět: Japonci zjevně usoudili, že pro naši činnost není důležitý. Byl to sice dobrý přítel, avšak loučení muselo za války probíhat podle pravidel, která bránila výraznějším emocím. Bezpečnější byla zdrženlivost. Týden nato odvolali z tábora i Thewa, a to s veškerou výstrojí. Přestože mu po prvním kole trestu umožnili nadále pracovat, ani na okamžik si nemyslel, že už mu dají pokoj. Dva dny po jeho odjezdu přišel do důstojnické chatrče posel z hlavního tábora v Kanburi, vzdáleného necelé dva kilometry. Dozvěděli jsme se, že všechno začalo, hned jak Thew do tábora dorazil; dlouhý výslech a po něm kruté bití. Pak ho přinutili postavit se do pozoru, ačkoliv se sotva držel na nohou, a v této pozici musel před strážnicí setrvat padesát hodin, celý den i celou noc po dva dny. Desátého září následoval Thewa do letištního tábora i Fred Smith. Hrubému zacházení se vyhnul, i on však musel stát v pozoru, a to hned čtyři dny; když únavou padl, probudili ho kopanci a znovu a znovu ho násilím stavěli na nohy. Smith byl fyzicky nesmírně odolný, ale sto hodin trýznivé nucené bdělosti je víc, než dokáže snést jakékoliv tělo. Jako vždy se k nám tyto informace dostávaly z druhé či třetí ruky a jejich neblahé vyznění umocňovala vzdálenost. Co jsme neviděli
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192607
na vlastní oči, nabývalo děsivých rozměrů. Varianty toho, co přijde, se klikatily jako nitky, jedna bolestnější než druhá, tvořily bludiště, z nějž nevedla ven žádná dobrá cesta. Píšu o nejistotě, která zajatci rozežírá mozek a naplňuje mu dny úzkostlivým napětím: ty tři týdny se podobaly peklu nejistoty – jisté bylo jen to, že stojíme na okraji jeho jámy. Jakýkoliv pocit bezpečí byl naprosto klamný. Představovali jsme si je, jak vyplňují lejstra, jak si telefonují, dohadují se co dál. Jako bychom čekali v cele smrti bez formálního rozsudku. A během této doby se plně projevila i jejich prazvláštní směsice lhostejnosti a nesmírné pozornosti vůči detailům: žádná další prohlídka už se nekonala. Přese všechno, co zjistili, jsme měli i další přijímače, jichž jsme se v průběhu těch týdnů mohli snadno zbavit. A také jsme nedokázali zapomenout na historky o Pomeroyovi, Howardovi a Kellym. V únoru uprchly ze železnice poblíž Kanburi dvě skupinky zajatců, jedna tvořená kapitánem Pomeroyem a nadporučíkem Howardem, druhá, trojčlenná, vedená jistým seržantem Kellym. Dvojice důstojníků se dostala poměrně daleko, museli se však trmácet pěšky náročným vápencovým územím, klopýtat přes popínavé rostliny, hustou hrubou trávou a houštinou bambusů. Nejspíš neměli ani tak dobrou mapu, jako jsem měl já: jakou vůbec měli šanci? Jako první dopadli družinu seržanta Kellyho a po nich i Howarda s Pomeroyem. Všech šest důstojníků a vojáků bylo zavražděno bez jakéhokoliv civilního či válečného soudu. Doslechli jsme se, že je na místě zastřelili, doslechli jsme se, že je zabíjeli pomalu, že je jednoho po druhém ubodali bajonetem poté, co si museli sami vykopat hrob. Nikdo nevěděl, čemu věřit. Den za dnem si důstojníci ve své chýši v táboře Sakamoto Butai lámali v obavách hlavu, vymýšleli a opět zavrhovali nejrůznější varianty nejhoršího. Často jsem se sám sobě divil, proč si za těchto okolností ponechávám svou mapu. Byla tehdy schovaná v duté bambusové tyči v zadní stěně naší latríny za chatrčí. Patrně ztělesňovala nepatrnou šanci – vzdálený záblesk naděje. Jednalo se o jedinou pečlivě vyvedenou přehlednou mapu okolí v rukou kteréhokoliv ze zajatců, aspoň pokud mi bylo známo, a schovával jsem ji pro případ, že bychom museli vzít nohy na ramena, pro případ, že bychom se museli vydat na pochod
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192607