CHARLES BUKOWSKI [na poště]
„Pšt, buď zticha!“ zašeptal jsem. „Sundej si ty boty, běž do kuchyně a ani nedutej.“ „MOMENT!“ houkl jsem ke dveřím. Zapálil jsem si, aby ze mě netáhl chlast, šel ke dveřím a otevřel je na škvíru. Byla to sestra. Ta samá. Už mě znala. „Tak copak vám je?“ zeptala se. Vyfoukl jsem stužku dýmu. „Zlobí mě žaludek.“ „Opravdu to bude žaludek?“ „Jo, bolí mě břicho.“ „Podepíšete mi tady to potvrzení, že jsem u vás byla a že jste byl doma?“ „Jasně.“ Sestra prostrčila potvrzení škvírou. Podepsal jsem ho a šoupnul jí ho zpátky. „Co zítra, půjdete do práce?“ „Co já vím. Jestli mi bude líp, přijdu. Jestli ne, zůstanu doma.“ Zaškaredila se na mě a odkráčela. Bylo mi jasný, že ze mě cítila chlast. Stačilo by to jako důkaz? Asi ne, nestálo by jí to za to úředničinu. Anebo jí to bylo k smíchu, ještě když s tou černou brašnou nastupovala do auta. „Je to v pohodě,“ oznámil jsem, „obuj se a pojď ven.“ „Kdo to byl?“ „Kontrola z pošty.“ „Už je pryč?“ „Jo.“ „To dělaj vždycky?“ „Zatím si to nenechali ujít ani jednou. A teď si dáme pořádnej drink, ať to oslavíme!“ Šel jsem do kuchyně a nalil nám dva poctivý panáky. Vrátil jsem se a podal jednoho Betty. „Salud!“ řekl jsem. Pozvedli jsme číše a přiťukli si. Vtom se rozdrnčel budík. Fakt nahlas. Trhl jsem sebou, jako by mě střelili do prdele. Betty vyskočila půl metru do vzduchu. Přiskočil jsem k hodinám a budík vypnul.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192571
CHARLES BUKOWSKI [na poště]
„Šmankote,“ vyjekla, „jsem se lekla, že jsem se málem posrala!“ Oba jsme se rozchechtali. Pak jsme se posadili a dali si toho parádního panáka. „Jednou jsem chodila s jedním, co dělal na okrese,“ řekla. „Taky posílali inspekci, nějakýho chlápka, ale ne vždycky, možná tak v jednom z pěti případů. Jednou večer takhle popíjím s Harrym – jo, jmenoval se Harry. Takže popíjíme u něho doma a najednou klepání na dveře. Harry seděl na gauči a byl normálně oblečenej. ‚Ježíšmarjá!‘ povídá, skočí v šatech do postele a přitáhne si peřinu k bradě. Já nastrkám flašky a skleničky pod postel a jdu otevřít. Vejde ten chlápek a sedne si na gauč. Harry má na sobě i boty a všecko, ale je zakrytej peřinou. Chlápek povídá: ‚Jak je, Harry?‘ A Harry na to: ‚Nic moc. Musel jsem poprosit kámošku, ať se o mě postará.‘ A ukázal na mě. Já tam seděla nalitá jak slíva. ‚Tak doufám, že se z toho brzy vylížeš,‘ povídá chlápek a zmizí. Určitě viděl ty flašky a skleničky pod postelí a krom toho mu muselo bejt jasný, že Harry nemá zas tak velký nohy. Byly to docela nervy.“ „Ty svině nás nenechaj ani vydechnout, co? Člověk aby pořád dřel jako kůň.“ „No právě.“ Ještě nějakou dobu jsme nasávali a potom jsme šli do postele, ale nebylo to jako kdysi, to ani nikdy není – byl tam odstup, hodně se toho přihodilo. Koukal jsem, jak odchází do koupelny, a viděl všechny ty vrásky a faldy na prdeli. Chudák holka. Fakt chudák holka. Joyce měla pevnou postavu, byl to kus ženský – bylo ji za co chytnout a bylo to fajn. S Betty to už tak fajn nebylo. Bylo to smutný – moc moc smutný. Když se vrátila, už nám nebylo ani do smíchu, ani do zpěvu, a ani hádat se nám nechtělo. Jenom jsme potmě popíjeli a pokuřovali, a když jsme šli spát, nepoložil jsem si na ni nohy ani ona na mě, jak jsme kdysi měli ve zvyku. Ve spánku jsme se ani nedotkli. Život nás vzal oba na hůl.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192571
Zavolal jsem Joyce. „Jak ti to klape s Rubínem?“ „Já to nechápu,“ povzdechla si. „Jak se tvářil na to, že ses rozvedla?“ „Řekla jsem mu to, když jsme seděli naproti sobě v kantýně.“ „A co on na to?“ „Upustil vidličku. Spadla mu brada a pak řekl: ‚Cože?‘“ „Došlo mu, že to myslíš vážně.“ „Já to prostě nechápu. Od té doby se mi vyhýbá. Když ho zahlídnu na chodbě, hnedka utíká pryč. U oběda už si nesedá k mému stolu. Chová se skoro… no, skoro… chladně.“ „Kotě, po světě běhá takovejch chlapů. Zapomeň na něj. Najdi si jinýho.“ „To se ti lehce řekne, ale já na něj nedokážu jen tak zapomenout. Na to, jak se ke mně choval dřív.“ „Ví, jak jsi prachatá?“ „Ne, to jsem mu neprozradila, o tom nemá tušení.“ „Tak jestli ho chceš zpátky…“ „Ne, to ne! Takhle bych ho nechtěla!“ „No tak nic. Měj se, Joyce.“ „Měj se, Hanku.“ Nedlouho potom jsem od ní dostal dopis. Je zpátky v Texasu. Babka na tom není dobře, má na kahánku. Lidi se na mě ptají. A tak dál. S láskou, Joyce. Odložil jsem dopis. V duchu jsem viděl toho jejich liliputa žasnoucího nad tím, jak jsem to mohl takhle prosrat. Ten roztřesenej kriplík si myslel, jakýho nemám fištróna. Krutě jsem ho zklamal.
CHARLES BUKOWSKI [na poště]
[2.] - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192571