Část II.
Jak lidem pomoci v depresi
2. Jak reagovat na nálady a emocionální stav lidí v depresi
2.
„Radost je neklamným znamením zdraví a Boží přítomnosti. Její nedostatek svědčí o opaku.“ Madeleine L’ Engle
Psychologové rozlišují u člověka tři věci: myšlení, city a vůli. Jsou to v prvé řadě city – emoce a nálady, čeho si všimneme, ať chceme nebo nechceme, u toho, kdo upadá do deprese. City a nálady tito lidé prožívají hluboce ve svém nitru (subjektivně). Tyto emoce a nálady je trápí. Vzdor tomu se přece jen o těchto emocích můžeme dozvědět z některých jejich vnějších projevů. Z kterých?
Jednání Člověk v depresi se chová jinak nežli ten, který v depresi není. Nápadná je jeho menší aktivita, nízká iniciativa, pomalost, nerozhodnost až úplná nečinnost.
Řeč Ten, kdo se propadá do deprese, nám může o svém stavu mnohé říci. Může nám dát například najevo, že se cítí strašně unaven, smuten, opuštěn, zcela bezmocný, že ho nic nebaví, že není s to se rozhodnout, že ztrácí smysl života, že vše vidí pesimisticky atp.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192531
2. kapitola
Jak reagovat na nálady a emocionální stav lidí v depresi
Mimoslovní projevy Nonverbální, tj. jiná nežli slovní sdělení nám mohou též mnohé napovědět o tom, jak člověku v depresi je. Ten například sedí „jak hromádka neštěstí“, má zasmušilou tvář, neusměje se, jak je den dlouhý, má skleslá ramena atp. Když sedí u stolu, pak si podpírá hlavu rukama a oči má polootevřené, dívá se přitom „do ničeho“, případně i pláče a vzlyká atp. Je-li tomu tak, že na někom příznaky deprese pozorujeme, pak by bylo možno stanovit první úkol pomoci: tyto symptomy deprese co nejlépe vidět. Poznat, o které příznaky v daném případě jde, a uvědomit si, jak rozsáhlé, hluboké, intenzivní a závažné tyto projevy jsou. Jak to můžeme poznat? Zde se nám nabízí několik postupů (metod a strategií poznání).
Pozorování a porovnávání Žijeme-li v blízkosti určité osoby delší dobu, pak se nám může stát, že se stáváme k mnohému, co je pro tuto osobu příznačné (zvláštní), zcela „slepí“. Nevšimneme si například toho, že se jeho aktivita mění a jeho nečinnost zvětšuje. Neuvědomujeme si, že se stále více stahuje z kontaktu s druhými lidmi, že toho stále méně napovídá, že se uzavírá „do věže mlčení“, že je stále smutnější, osamělejší, skleslejší atp. Jde o to, mít oči otevřené i pro tyto projevy deprese. Psychologie zde hovoří o výběrové (selektivní) pozornosti, jde o vidění ne všeho možného, ale speciálně toho, co je pro depresi příznačné.
Naslouchání Nejen oči, ale i uši, ba všechny smysly bychom měli mít otevřené, jsme-li ve styku s člověkem v depresi. Ti, kteří se zabývají uměním naslouchat, jdou ještě dále. Hovoří o naslouchání „třetím uchem“, a dokonce i o naslouchání „srdcem“. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192531
Část II.
Jak lidem pomoci v depresi
Je rozdíl mezi slyšením a nasloucháním. Slyšení je tělesný (fyzický) proces. Pojednává o něm fyziologie slyšení, například tam, kde hovoří o vnějším a vnitřním uchu, Eustachově trubici, akustických nervech atp. Naslouchání je duševní, psychický proces. Týká se interpretace – výkladu toho, co slyšíme, případně vidíme, cítíme atp. Proto se do umění naslouchat zahrnuje i umění klást správné otázky (umění doptávat se na to, co potřebujeme slyšet) a umění druhému člověku správně porozumět – druhého člověka chápat. Naslouchat se učíme od prvního dne života. Mnohému jsme se již naučili. Vzdor tomu se ukazuje, že – podobně jako u jiných druhů umění – i v tomto umění je možno se zdokonalovat. Na pomoc těm, kterým skutečně jde o to, naučit se lépe naslouchat, napsal autor, který vedl řadu kurzů „umění naslouchat“, knížku Povídej – naslouchám (Křivohlavý, 1993).
Vcítění – empatie Ten, kdo sám na vlastní kůži pocítil bolest, dovede se lépe vcítit do situace druhého člověka, kterého něco bolí. Dovede lépe chápat, „jak mu asi je“. Podobně je tomu i s depresí. Ten, kdo ji sám zažil na vlastní kůži, chápe podstatně lépe toho, kdo se propadá do deprese. Vzdor tomu je možno se učit empaticky přistupovat k druhému člověku. Názorně to vyjadřuje indiánský požadavek: „Nikdo by neměl promluvit s druhým člověkem trýzněným úzkostí, dokud by sám nechodil nejméně tři dny v jeho mokasínech.“
Sdílení zkušeností To, že otevřeme vlastní srdce příteli či přítelkyni, někdy pomáhá otevřít srdce partnera či partnerky. Kolikrát nacházíme porozumění u toho, kdo je uzavřen do tvrze mlčení, když mu začneme vyprávět o vlastní těžké životní zkušenosti a o tom, jak nám bylo. Příkladem nám může být rozhovor bývalého pacienta na onkologickém oddělení s tím, kdo je tam „nováčkem“. Ten, kdo si myslí, že mu nikdo nemůže porozumět, najednou slyší z úst 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192531