přírodovědnými metodami, všechno je jen otázka času. V roce 1994 se domníval, že je u cíle: ‚Všechny jejich radosti a strasti, jejich cíle, jejich smysl pro vlastní identitu a svobodná vůle – při tom všem se ve skutečnosti jedná jen o chování obrovského seskupení nervových buněk a příslušných molekul,‘ oznámil Crick ve své knize s namyšleným titulem: ‚Co je opravdu duše‘. Tato euforie však netrvala věčně: když Crick v roce 2003, rok před smrtí, společně s kolegou Christofem Kochem bilancoval výsledky nových výzkumů mozku, připustili oba, že ani ta nejsubtilnější analýza neuronálních procesů nevypovídá absolutně nic o subjektivní stránce lidské zkušenosti: ‚Nikdo dosud nepředložil přijatelné vysvětlení, jak vzniká z procesů v mozku u červené zkušenost červenosti.‘“ A slavný newyorský neurolog Oliver Sacks říká: „Neuropsychologie je něco velkolepého, ale ignoruje psýché.“ V tom spočívá ústřední problém psychologie: jak můžeme uchopit subjektivitu člověka, aniž bychom ho – zcela objektivně a vědecky – degradovali na biologický stroj? A jak můžeme uchopit jeho subjektivitu, aniž bychom – zcela subjektivně a lidsky – zabředli do velké neurčitosti? Když to shrneme: Jak můžeme objektivizovat subjektivitu a respektovat přitom duši? Když se dále obrátíme k výkladu snů, můžeme názorně pochopit Freudovo dilema mezi objektivitou a subjektivitou, které je základním dilematem psychologie vůbec.
Výklad snů. Via regia Freudova kniha „Výklad snů“ vyšla v roce 1900 a dodnes platí za jeho stěžejní dílo. Obsahuje slavnou větu: „Výklad snů je via regia k poznání Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192516
nevědomí, nejjistější základ psychoanalýzy.“(14) Via regia – tedy královská cesta. Králové většinou jezdili po cestách nejširších, nejpohodlnějších a nejpřepychovějších. Můžeme být napjatí – a nebudeme zklamáni. Freud nás ohromí překvapivě jednoduchou a jednoznačnou výpovědí: Každý sen je splněním nevědomého přání. Velmi dobře. Tady je tedy máme, nejpřímější spojení mezi vědomím a nevědomím. I když nevědomí nemůžeme nikdy přímo vidět: sny jsou chybějící most, přes nějž dostáváme z blackboxu všechny informace, které potřebujeme pro „znalost nevědomí“. To nám znovu dává naději na jednoznačnost v džungli psýché. Freud samozřejmě věděl, že existuje mnoho snů, které nejprve vůbec nevypadají jako splněné přání. Přesto uměl svůj názor dobře zdůvodnit. Za tímto účelem zve čtenáře k napínavému zkoumání snu, který se jednou zdál jemu samému.(15) V tom snu jde o jeho pacientku Irmu, rodinnou přítelkyni, která k němu chodila na psychoanalýzu. Léčení, podle Freudova názoru jen částečně úspěšné, muselo být navíc přerušeno kvůli letním prázdninám. Jednoho dne mu jeho přítel a kolega Otto vyprávěl, že Irmu potkal a že se jí mezitím daří lépe, ale ještě ne úplně dobře. Večer toho dne Freud napsal Irmin chorobopis, aby jej – „jakoby na moje ospravedlnění“ – předal doktoru M., dalšímu kolegovi. Téže noci měl následující sen: Je hostitelem na slavnosti, na niž jsou pozváni příbuzní, přátelé a kolegové, mezi nimi i zmíněná Irma. Sotva vstoupila do slavnostní haly, bere ji stranou a dělá jí výčitky, že ještě neakceptovala jeho „řešení“. Potom se ale vyleká, protože Irma nevypadá zdravě. Aby vyloučil možné fyzické příčiny jejího stavu, prohlédne ji podrobně u okna slavnostního (14) Sigmund Freud: Die Traumdeutung, Fischer Taschenbuch Verlag 1961; překlad A. S.-V. (15) Sigmund Freud: Die Traumdeutung, Fischer Taschenbuch Verlag 1961, s. 97n. (Pokud vás téma výkladu snů zajímá, doporučuji přečíst si text Freudova snu a jeho následnou analýzu v originále. A. S.-V.) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192516
sálu. Podívá se jí do úst a nalezne značně odpudivé symptomy: bělavou skvrnu, podivuhodné útvary podobné nosní mušli a bílošedé strupy. Přizve si doktora M., onoho kolegu, pro něhož večer předtím psal zprávu. Ten prohlídku opakuje a potvrzuje nález. Jenže i doktor M. se změnil: je bledý, bez vousů a kulhá. Najednou vedle něho stojí i přátelé a kolegové Otto a Leopold a horlivě Irmu prohlížejí dál. Naleznou další symptomy a jen tak zničehonic konstatují infekci. A tu, bez přímého důvodu, je všem také jasné, odkud infekce pochází: „Přítel Otto“ Irmě nedávno trochu lehkomyslně píchl injekci s chemickým preparátem, jehož vzorec se náhle ve snu objeví tučně vytištěný. Pravděpodobně přitom dokonce použil trochu znečištěnou jehlu. Potud Freudův sen. Velice matoucí. Netvrdil snad Freud, že každý sen je splněným přáním? Kde by se tady mohlo skrývat přání? Svědčí to o Freudově velkém nezávislém průzkumnickém duchu, že tak matoucí sen bere vážně a zkoumá. Jak teď Freud postupuje? Rozloží sen na jednotlivé sekvence. Ke každé sekvenci připustí – pokud možno nefiltrovaně – všechny myšlenky a asociace, které ho právě napadnou, i když se mu na první pohled zdají být scestné nebo trapné. Doufá, že tak překoná odpor svého ega a dostane se k informacím, které jsou skryty v nevědomí. Vychází přece z toho, že sen vyjadřuje přání, o němž jeho ego, tedy podle jeho definice jeho vědomá část, nechce nic vědět. Začíná prvním obrazem: „Velká hala – spousta hostů, které přijímáme.“ Popisuje halu a dům, ve kterém se nachází. Napadne ho, že se v této hale za několik dnů skutečně mají slavit narozeniny jeho ženy – a mezi hosty bude i Irma. „Dělám Irmě výčitky, že neakceptovala moje řešení. Říkám: Jestli máš ještě bolesti, je to tvoje vlastní vina.“ K tomu poznamenává: „Vidím na té větě, již ve snu Irmě říkám, že nechci moci za bolesti, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192516