Karin byla přesvědčená, že Vendela lže. Podívala se jí zpříma do očí a naposledy se zeptala. – Takže se nikdy nezmínil o tom, že si připadá sledovaný nebo špehovaný? – Ne. A jsem si jistá, že kdyby to byla pravda, rozhodně by mi o tom řekl. Bavili jsme se spolu úplně o všem. – Kromě firmy? – Ano. – Jak moc váš muž pracoval? zeptal se Wittberg. – Dá se říct, že opravdu hodně. Jako všichni drobní živnostníci. Odcházel každý den brzy ráno, ale když pracoval v kanceláři nebo někde poblíž na stavbě, chodil domů na oběd. A potom býval pryč ještě do šesti sedmi hodin večer. Někdy pracoval i po večerech doma. Dělal na věcech, co souvisely s účetnictvím, připravoval rozpočty a tak. – A o víkendech? – To měl většinou volno. – Jaké bylo vaše manželství? Co jste k němu cítila? zeptala se Karin. – Milovala jsem ho. Když je teď mrtvý, nemám ani já chuť dál žít. Drží mě jenom děti. Vyslovila to suše a věcně, jako by šlo o naprostou banalitu. Ale v jejím hlase se ozývalo něco, kvůli čemu Karin ani Wittberg o jejích citech k manželovi ani na okamžik nezapochybovali. Salon krásy Sofias Nail & Beauty sídlil v ulici odbočující z Hästgatan, trochu stranou od proudících davů turistů. Fasádu zdobily popínavé růže a na schodech ke vchodu se na slunci vyhřívala zrzavá kočka. Když Johan s Piou vstoupili dovnitř, rozezněl se zvonek nade dveřmi a oni ucítili závan intenzivní květinové vůně. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192501
– Je to jako ponořit se do koupelové pěny, viď? zašeptala Pia Johanovi do ucha. Podél stěn stály tři dřevěné stoly pokryté naskládanými ručníky pastelových barev a drobnými lahvičkami a skleničkami vyrovnanými v řadách. U jednoho ze stolů seděly dvě mladé ženy naproti sobě. Jedna měla ruce natažené na stole a druhá jí právě pilovala nehty. Byly tak zabrané do rozhovoru, že se ani nepodívaly, kdo to přišel. Z reproduktorů se linula tlumená orientální hudba. Vzadu v místnosti stál pult se starou pokladnou. Za ním seděla další mladá žena a se skloněnou hlavou něco zapisovala do knihy. Když vešli, vzhlédla k nim. – Ahoj Pio! Žena za pultem měla na sobě modré lněné šaty, vlnité vlasy sepnuté do drdolu. Vstala, aby se s Piou objala, a potom se pozdravila s Johanem. – Půjdeme tady vedle do kavárny, ať máme klid. Když se usadili v zahrádce kavárny, vrhla Anna nervózní pohled na Piinu kameru. – Tohle ale nebude v televizi, že ne? To určitě nechci. – Ale ne, uklidňoval ji Johan. Určitě nepustíme do televize nic, co byste nechtěla. Svoje zdroje chráníme. Nikdo se nedozví, že to, co nám povíte, víme od vás. – Slibujete? – Ano. To ti samozřejmě slibujeme, řekla Pia. Spolehni se. – Jakým způsobem někdo Peteru Bovidovi vyhrožoval? zeptal se Johan. – Byly to anonymní telefonáty domů i do práce. Ale to nebylo to nejhorší. Jenom několik dní předtím, než jsme byly s Vendelou na večeři před prázdninami, přišlo prý pozdě večer několik nepříjemných chlapů až k nim domů. – A co dělali? 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192501
– Nevešli dovnitř, ale mluvili s Peterem venku na dvoře, zřejmě docela dlouho. Když se vrátil, byl prý hodně rozčilený. – A řekl jí, co byli ti chlapi zač? – Ne ale mluvili anglicky s přízvukem. Vendela říkala, že museli být z Finska nebo z některé z pobaltských zemí. – Proč mu vyhrožovali? – Říkal, že mají potíže s jednou ze staveb, na které pracují, ale že se to srovná. Nedostal zaplaceno od majitele, který si stavbu objednal, a Peter proto neměl na to, aby platil dělníkům. Zřejmě to byl nějaký dost velký projekt. – Věděla Vendela, o které jde dělníky nebo o jakou se jedná stavbu? – To nevím. Nic o tom neříkala. – A policie o tom ještě neví? – Ne. Vendela jim to nechce říct, protože se bojí, že by se to tím celé jenom zkomplikovalo. Anna se naklonila přes stůl. – Nejspíš šlo o černou stavbu, zašeptala. – S tímhle ale musíte na policii, může jít o vážné věci, řekl Johan. A my o tom vyhrožování povíme ve večerní reportáži. Ale jak jsme slíbili, neuvedeme, od koho ty informace máme. – Dobře. Vendela neví, že se znám s Piou, takže určitě nepřijde na to, že jsem to byla já. Ale vlastně je mi to jedno, řekla umíněně. Zavolám na policii, jakmile se vrátím do salonu. Ať se třeba postaví na hlavu. Řeknu to jenom proto, abych ji ochránila. Pokrčila rameny a snažila se působit lhostejně, ale stejně bylo znát, jaké si dělá starosti. – Tak jo, uvidíš, že se to všechno srovná, řekla Pia. – Je to všechno tak hrozné, zamumlala Anna. Je mi strašně líto Petera. A Vendely. A dětí. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192501