„Věděl jste, že to je jeho dcera?“ „Tehdy mi to neřekla. Moje podezření se potvrdilo, když mi den nato zavolala a zjišťovala, jestli je v závěti uvedena jako právoplatná dědička. Řekl jsem jí, že ne. Začala na mě řvát jak pominutá. Doporučil jsem jí, aby si obstarala vlastního právníka. Ve čtvrtek jsem obdržel žádost od právní kanceláře Bennett & Blaxworth coby jejích zástupců.“ „Co chtěli?“ „Psali mi, abych jim v souladu s běžným postupem zaslal okopírovanou závěť pana Madigana. Poslal jsem jim kopii relevantních ustanovení, ale to až poté, co jsem obeznámil oprávněné dědice s jejich obsahem – což byl důvod, proč jsem vás pozval do své kanceláře.“ „Takže proto za mnou přišla do bytu…“ Vamplew se na Andyho podíval. „Kdyby zjistila, že máte zdědit majetek jen díky náhodě, možná by se tím spíš chtěla soudit. Tomu byste se měl pokud možno vyhnout.“ „Já jsem jí ale řekl, že jsem jejího otce znal.“ Na to Vamplew chvíli nic neříkal. „Z právního hlediska jste nemusel říkat nic. Už jsem vám vysvětlil, že ty peníze jsou vaše.“ Co jenom vedlo Andyho k tomu, aby si vymyslel historku, že znal jejího otce? Co zmobilizovalo všechny síly na jeho obranu? Nějaký dávný impuls? „Možná jsem zrovna myslel na svého otce.“ Vamplew přikývl. Jako kdyby se leccos dovtípil a pochopil. „No, počkáme a uvidíme, jak si tu informaci zpracuje.“ „Mohla by jeho dcera závěť napadnout?“ Od okamžiku, kdy mu Jeanine prozradila, kdo je, se toho Andy bál. „No, to záleží…“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192497
„Na čem?“ Vamplew se opřel, sepnul ruce, palci točil mlýnek, kmital jimi, jako kdyby se dva pískomilové honili kolem dokola, a přemýšlel. S oblibou o právu uvažoval jako o strategii obléhání z osmnáctého století, proto řekl: „Trochu se zakopete, rozvinete řadu a vyzvete protivníka, aby se vzdal. Jinými slovy, konáte civilizovaně příslušné úkony. Jenže pak tu máte právníky jednadvacátého století, jejichž prioritou je vás zmasakrovat a pak navýšit výdaje. Zhorší jakoukoli situaci a budou to protahovat tak dlouho, dokud velká část majetku neskončí ne ve vaší, ale v jejich kapse. Pokud já vím, bývalí právníci pana Madigana vždycky bezostyšně mrhali veškerými prostředky. Budou pěkně nadávat, že byli z tak šťavnatého přezkoumání závěti vynecháni. Kdyby nám to její právníci chtěli zavařit, mohli by všechno pozastavit podáním námitky ještě předtím, než by byla závěť přezkoumána – kdyby měli podezření, že tam něco nesedí nebo že došlo k nepatřičnému ovlivňování nebo že byl zůstavitel nepříčetný. Jakmile bude závěť soudně přezkoumána, budou muset při vznesení následného nároku postupovat podle příslušných ustanovení. Je konec konců jeho jediná žijící příbuzná. A protože je jeho dcera, soud ji vyslechne.“ „A pak?“ Vamplewovy palce na chvíli ustaly v pohybu, a pak se začaly točit obráceně. Najednou viděl, jak už se přou o to, jestli má vůbec na otcovu pozůstalost nárok. Pokud již byla dospělá a soběstačná, tak to soud většinou moc neřešil. Ale na základě několika nedávných případů Vamplew nedokázal říct, jaký postoj soudce zaujme. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192497
„Pravděpodobně něco dostane. A když si najme ostrého královského radu u Nejvyššího soudu, bude soudce tancovat, jak on bude pískat. Pak by mohla dostat docela dost. Jenže to taky může záležet na tom, co si dá soudce k snídani.“ „Ale něco přece dostane. Dostane peníze ze svěřeneckého fondu.“ „Jistěže něco dostane. Pro vás je zajímavější otázka, zdali se jako jediný potomek rozhodne nárokovat zbytek pozůstalosti.“ „Co se stane, když závěť napadne?“ „Pane Larkhame, musíte pochopit, že mě jako vykonavatele se to nějak netýká – je mi jedno, jak je pozůstalost rozdělena, protože já zaplaceno dostanu. Zlaté pravidlo vykonavatelů zní, že musí v případném sporu mezi dědici zůstat nestranní. Protože po dobu sporu pozůstalost většinou kryje náklady všech.“ „Co byste mi tedy radil?“ Nepatrný úsměv se z Vamplewovy tváře vytratil. Jeho neutrální oči se podívaly na Andyho přes spodní část brýlí. „Nemohu vám osobně radit, ale zdá se mi, že čím menší pochybnosti u dcery pana Madigana vyvoláte, tím lépe. Neměla by nikdy pojmout podezření, že jste byl na pohřbu jejího otce náhodou.“
12 Vzduch byl cítit chmelem a rovná silnice před nimi ubíhala do prázdna. Pamatoval si šiky letících hus, trsy rebarbory i balíky slámy. Jednou taky viděl na padlé osice sedět orla. Ta rovinatá monotónnost byla matoucí, bez jediné změny, která by osvěžila mysl. Mátla vás jako upřený pohled dítěte. Přejeli hranici provincie a mířili na východ do Saskatchewanu, když otec pevně sevřel volant a řekl: „Měl jsem skvělej život, nelituju jedinýho okamžiku.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192497