lenka sobotová • ilustrátorka a jiné obrázky
utek táta, a zvlášť když teď ztratili i dědečka, i když byl nevlastní…“ To už bylo na Věru příliš. „Hm,“ ucedila a zasmušile protáhla obličej. Rodinné problémy byly poněkud mimo dosah jejího myšlenkového světa. Staropanenství ji celoživotně ochránilo před dramatickými zvraty rodinných konstelací, před spletitostí vztahů, jejich ztrát a nálezů. Nechápala dost dobře složitost Hedvičiných úvah, a zvláště tu podivuhodnou kauzalitu, proč vnoučata potřebují na Štědrý večer jablíčka z jejich sadu a stromek z jejich lesa, když jim utekl táta a když teď ztratily i dědečka, navíc nevlastního, když notabene věří, že vánoční stromeček s těmi zpropadenými jablky přinesl stejně Ježíšek... Stará fordka se majestátně pomalu všinula do vesnice. Šeřilo se, ačkoli bylo teprve kolem třetí. Nebem se přelévaly šedé chuchvalce mračen. Auto zabočilo na travnatou příjezdovou cestu a zastavilo před klenutou bránou. S motorem ztichl i ventilátor, a vozidlo se ponořilo do nepřirozeného ticha. Pak se ozvalo duté lupnutí; Věra odklopila zatuhlou páčku otevírání dveří. Dveře se otevřely a dovnitř se vtáhl ledový vzduch, zvlhlý vůní spadaných 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192491
jablek a tlejícího listí. Věra zaštrachala v učitelské brašně, vytáhla svazek klíčů a vydala se odemknout bránu. Dřevěná vrata byla porostlá lišejníkem a ve vzpřímené pozici držela už jen silou vůle. Jakmile Věra odemkla visací zámek a trochu do nich strčila, jedno křídlo se v nepopsatelném úhlu skácelo k zemi. Hedvika vyskočila z auta a obě dámy ho společně zvedly a opřely o obílenou zeď brány. Chalupa vypadala v tom předčasném soumraku ponuře, a ačkoli tu na svých metr tlustých zdech spočívala v nevyrušitelném klidu už od konce třicetileté války, spadaná omítka a jiné povrchové příznaky zchátralosti by v nezasvěceném pozorovateli mohly budit zdání, že je na spadnutí. Pád domu Usherů, naskočilo vždycky Věře učivo literatury pro vyšší ročníky gymnázia. Ve své vyhřáté panelové garsonce si rodinnou usedlost poněkud idealizovala, a když byla v dobrém rozmaru, dokonce spřádala plány, jak tady jednou, v důchodu, bude vždy trávit celou letní sezónu, v kraji svých předků, bude sedávat s knihou v přední zahrádce nebo v sadu pod hrušní a vychutnávat si venkovskou selanku. V jejích snech vždycky
jablíc ˇka
— 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192491
lenka sobotová • ilustrátorka a jiné obrázky
panovalo teplé slunečné počasí, které se tady v drsném předhůří ve skutečnosti vyskytovalo sporadicky, a když, tak za obzorem už se určitě sbírala bouřka. Ovšem, jak se důchod blížil – nebo lépe řečeno – jak svým zarytým přesluhováním sama před sebou čím dál usilovněji maskovala skutečnost, že už v něm vlastně dávno je, bral sen o realizaci venkovské selanky pozvolna za své. Zato tomu velkolepějšímu z jejích snů, jejímu pražskému snu, chybí už jen krůček k uskutečnění. Hedvika přejela dvůr a zaparkovala auto na udusané hlíně ve stodole mezi dědečkovu škodovku z roku 1930 a ještě letitější mlátičku Rekord. Kromě těchto strojů tu stály tři žebřiňáky a po stěnách byly rozvěšeny koňské postroje i rozličný další zemědělský vercajk z různých historických období. Na hambalku netečně odpočívalo poslední předkolektivizační seno. „Nemělo by se zavolat řediteli skanzenu, jestli by neměl o něco z toho zájem? Třeba o ten žebřiňák…“ nadhodila Hedvika jako vždycky, když do stodoly vstoupila. Stejná otázka, rok co rok. Tentokrát se jí ale, poprvé za ty roky, zmocnila tíseň: kolikrát ještě vejdu 102 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192491