hubené hýždě a prozrazovala, že bývalému mistru na padesát kilometrů začíná ochabovat zadek. Åke Birgera vyzval, ať s ním jde dovnitř do Henryho stodoly. Ola vypadal roztřeseně. V té chvíli Birgerovi došlo, že byla chyba donutit ženu v džínové sukni jít se podívat k řece na mrtvoly. Kruté a zbrklé. Mohlo to počkat. Asi bych se za ní měl podívat, pomyslel si. Nohavice kombinézy se dole rozšiřovaly a plandaly Olovi kolem kotníků, když stoupal po můstku do stodoly. Šel s rameny zdviženými a vytrčenou hlavou. A ve stejné pozici zůstal stát, když si prohlížel mrtvá těla. Vypadala teď starší. Šedivější. Jedno tělo leželo na korbě vozíku. Dívčino. Ola přikývl. „Byla to ta holka. Přišla do obchodu.“ Pak mu ukázali mrtvolu muže ležící na policejním nosítku na podlaze. „Toho jsem neviděl.“ „Ona přišla do obchodu sama?“ Jo, byla sama, o žádném klukovi nic neříkala. Vemdal ho požádal, ať se na muže pořádně podívá ještě jednou. Zvládal to dobře a nijak s tím nespěchal. Birger odvrátil pohled. Na starém pekařském válu ležely v zapečetěných igelitových pytlících šaty a předměty, které našli v pobořeném stanu. Viděl korále z kamínků, které se předtím válely v prachovém peří. Našla se i nit a tu uložili do pytlíku spolu s korálky. Byla bílá, ale několik centimetrů se krví zbarvilo do hněda. Pár drobných předmětů, které nebyly ve stanu tak úplně samozřejmé: korálky, spona do vlasů, zápisníček se znamením zvěrokruhu na obalu: Střelec. Teď postrádaly význam, každopádně jasný a zřejmý význam. Od válu to slabě píplo, jako ptačí zacvrlikání. Přistoupil blíž a uviděl docela malou klec s hnědou krysou. Zvedl se mu žaludek. 102
000def_ekmanova544.indd 102
22.10.2013 1:27:06
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192488
Krysa oběhla klec dokolečka, potom bez pohnutí seděla a upírala ven černá očka. Jako ze skla. Ola skončil. Je si naprosto jistý, prohlásil. Dívku poznal, muže ne. Nikdy ho neviděl. Teď by rád šel. A zvládl to dobře. Když vyšli na můstek, řekl ještě, že si dívka u něj koupila nějaké rybářské náčiní. Vlasce a třpytky. A pak si taky půjčila stan. „Teda pronajala,“ dodal. „Měla v autě takovej ohromnej stan spíš do kempu. Viděl jsem ho, když jsem se šel do auta podívat na pruty, abych jí našel správnej rozměr vlasců. Nahoře u řeky by takovej stan vůbec nepostavila.“ „A proč chtěla zrovna tam?“ Na to odpověď neznal. Prostě jí prodal rybářské povolení a k tomu obvyklou mapku. „Ona to místo znala?“ „Nevím, mluvila jen anglicky.“ Musel se vrátit zpátky do stodoly podívat se na stan a říct, jestli ho určitě poznává. „Ten se pozná snadno,“ zaprotestoval. „Je modrý s černobílou cedulku s tučňákem. Pingvin. To je značka.“ Åke chtěl, ať se i přesto podívá. Tak zase vešel dovnitř. Na plyšových ramenou mu uvízly šedivé vlasy a lupy. Birger měl pocit, že snad Olu vytáhli rovnou z postele nebo každopádně z hodně soukromé chvilky. Nikdy dřív ho neviděl jinak než v módním sportovním oblečení. Když spatřil stan, vykřikl a ustoupil o pár kroků zpátky. Bylo zřejmé, že nevěděl, že byli ubodáni, když leželi ve stanu. Odvrátil se, aby se nemusel koukat na rozřezaný stan a hnědé skvrny od krve. Pak omdlel. Přišlo to tak znenadání, že ho ani nestačili chytnout. Ležel na zemi jako hromádka hnědé chlupatiny. Přerostlé a předtím dopředu sčesané vlasy mu při pádu odlétly stranou 103
000def_ekmanova544.indd 103
22.10.2013 1:27:06
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192488
a odhalily počínající pleš. A když ho vynášeli ven na vzduch, uviděl Birger v podkrovním okně Strömgrenovy děti. „Musíme všechno odklidit,“ řekl. „Nemůžeme to nechat takhle vystavené. Vyděsí to děti.“ Nikdo ho neposlouchal. To je blázinec, pomyslel si. A kde je Barbro? Olovo srdce bylo podle všeho v pořádku. Asi jen obyčejné mdloby. „Ale vyšetřím ho důkladně,“ prohlásil. „Odvezeme ho domů. Pojeď s námi.“ Neměl chuť. Ale bylo těžké odmítnout. Při jízdě dolů do vesnice za policejním autem si představoval, jak přinášejí Barbro, kterou schovávali za seníkem dole u řeky. Naprosté šílenství. Ale srdce mu tlouklo jako o závod. A ke všemu ještě nepravidelně. Když z kufru vyndával lékařskou brašnu, uviděl pstruhy, které s Åkem nachytali ve Svartvassånu. Třeba se ještě nezkazili, pomyslel si. Jestli jim nic není, tak je večer sníme. V lednici jsou citrony. Znělo to jako zaklínadlo. Spolu s Barbro a Tomasem měli mít k večeři smažené pstruhy. Všechno bude jako obvykle. Aspoň nějakou dobu. Pak se pokusí přemýšlet o tom, co tohle všechno vlastně znamená. Proč se vydala na cestu dřív než ostatní demonstranti. A proč ho to vůbec nezajímalo. Ani se nezeptal. Doma u Lennartssonů ho přepadl stejný pocit, jaký často míval na návštěvě u nemocných. Že nahlíží do něčeho příliš soukromého, co by těm lidem mělo být dopřáno neukazovat na veřejnosti. Často ho překvapilo, že projev lidí ve společnosti ostře kontrastuje s tím, jak to vypadá a páchne u nich doma. Oblékali se ve městě v obchodě KappAhl a v módním butiku „Parádní ceny“ v Byvångenu, a vypadali jako všichni ostatní. Ale doma měli spoustu podivností. Velké trezory, přestože byli chudí jak 104
000def_ekmanova544.indd 104
22.10.2013 1:27:06
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192488