99
něj, jestli nechce odpovědět první. Sama vždycky řekla něco žertovného, a jakmile se ujistila, že je to v pořádku, šťastně se usmála, takže by se stěží dalo říct, že ji strýček utiskoval. Podobně obtížné bylo vidět v ní sestru mé matky, protože vypadala o tolik mladší a hezčí a upravenější, a taky proto, že se tak často a zářivě usmívala. Moje matka klidně skákala otci do řeči, když chtěla říct něco, na čem jí záleželo, což bylo skoro vždycky. A moji bratři, dokonce i ten, který se chtěl stát muslimem, aby mohl přísně trestat ženy, ji vždycky vnímali jako rovnocennou au toritu. „Dawn je svému manželovi hluboce oddaná,“ říkala matka o své sestře, když to chtěla vyjádřit neutrálně. Případně do dala suše: „Žije jenom pro něj.“ Takhle se to tehdy říkalo a nebylo to vždycky míněno po hrdavě. Nikdy dřív jsem ale nepoznala ženu, o které by to platilo tak bezvýhradně jako o tetičce Dawn. Všechno by samozřejmě bylo úplně jiné, říkávala matka, kdyby měli děti. Neuvěřitelná představa. Děti. Děti, které by soupeřily se strýcem Jasperem o ždibíček tetiččiny pozornosti, které by byly nemocné nebo by trucovaly, dělaly v domě nepořádek a dožadovaly se jídel, která on neměl rád. Vyloučeno. Pánem domu byl on: on vybíral jídlo, on rozhodoval o tom, na co se budou dívat v televizi a co budou poslouchat v rozhlase. I když byl vedle v ordinaci nebo na návštěvě u pacienta, všechno muselo být provedeno tak, aby s tím byl spokojen. Postupem času jsem nicméně vypozorovala, že takové uspořádání může být docela příjemné. Stříbrné příbory se třpytily, naleštěná podlaha leskla, čisté povlečení vonělo a nad celou tou domáckou bohabojností vládla tetička Dawn prostřednictvím služebné Bernice. Ta vařila poctivá jídla a žehlila utěrky. Všichni doktoři ve městě posílali prádlo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192483
Přístav
do čínské prádelny, jen Bernice a tetička je samy věšely na šňůry. Prostěradla a obvazy vybělené sluncem a vyfoukané svěžím povětřím, perfektní, voňavé. Strýček byl toho názoru, že žluťáci prádlo moc škrobí. „Číňani,“ špitla tetička škádlivým tónem, jako by se chtěla omluvit jak strýčkovi, tak zaměstnancům prádelny. „Žluťáci,“ vyzývavě opakoval strýc. Bernice byla jediná, od které to znělo přirozeně. Čím dál méně často jsem cítila potřebu zastávat se svého bývalého intelektuálského a bohémského domova. Ovšemže manželka musí vynaložit veškerou svou energii, má-li udržovat rodinný přístav v takové dokonalosti. Je pochopitelné, že nemůže ťukat na stroji unitářské manifesty nebo se sebrat a utéct někam do Afriky. (Zpočátku jsem říkala: „Oni odjeli do Afriky pracovat,“ kdykoli někdo u strýce a tety mluvil o tom, jak utekli. Pak mě přestalo bavit stále je opravovat.) Přístav – to bylo to slovo. „Hlavním úkolem ženy je pečovat o manželův domácí přístav.“ Opravdu něco takového teta řekla? Pochybuji. Většinou se vyhýbala jasným prohlášením. Nejspíš jsem to četla v něja kém ženském časopise, který jsem v domě našla a z kterého by se mé matce udělalo nanic. Rozhodla jsem se prozkoumat město. V garáži jsem našla starý těžký bicykl a bez dovolení se na něm pustila na výzvědy. Cestou z kopce po silnici čerstvě vysypané štěrkem jsem kolo nezvládla a pořádně si odřela koleno, takže jsem musela zajít za strýčkem do ordinace, sousedící s bytem. Odborně mi odřeninu ošetřil a jednal se mnou přitom zcela věcně a profesionálně, s pozoruhodně neosobní laskavostí. Žádné vtípky. Prohlásil, že si nevzpomíná, kde se tam to kolo vzalo – je to zrádný starý krám, a jestli mě baví jezdit na kole, můžeme se poohlédnout po něčem slušnějším. Když jsem se pak líp obeznámila s poměry v mé nové škole a s tím, co se vlastně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192483
101
od dívek v pubertě očekává, uvědomila jsem si, že kolo nepřichází v úvahu, takže z jeho návrhu sešlo. Překvapilo mě spíš, že mě sám nezačal poučovat, co se pro dívky hodí a co ne. Jako by v ordinaci zapomněl, že jsem osoba, která potřebuje stále vychovávat nebo aspoň připomínat, zejména večer u stolu, že by si měla brát příklad z tetičky Dawn. „Ty jsi jela úplně sama do města?“ zhrozila se, když to zjistila. „Co tě to napadlo? No, teď už na tom nesejde, brzy si tu najdeš nějaké kamarádky.“ Měla pravdu jak v tom, že si najdu kamarádky, tak že ko nečně přestanu dělat, co nemám. Strýc Jasper nebyl obyčejný doktor; byl to pan doktor. Zasloužil se o vybudování městské nemocnice a současně odmítl, aby nesla jeho jméno. Jako chudý, ale nadaný mladý muž nejprve učil ve škole, než si mohl dovolit vystudovat medicínu. Prodíral se závějemi, aby na odlehlých farmách v kuchyni rodil děti a operoval slepá střeva. V padesátých a šedesátých letech byly takové případy ještě docela běžné. V dobách, kdy o nových lécích ještě nikdo ani neslyšel, na něj lidé spoléhali, že vyřeší všechno od otravy krve až po zápal plic a své pacienty zachrání. V ordinaci se oproti tomu, jak jednal doma, choval k lidem vlídně a chápavě. Jako by doma musel neustále na všechno dohlížet, zatímco tady nebyl jeho dozor zapotřebí, i když by si člověk myslel, že to bude přesně naopak. Dokonce ani sestra, která u něj pracovala, se k němu nechovala s kdoví jakou úctou – zdaleka ne jako tetička. Strčila hlavu do dveří místnosti, kde mi ošetřoval odřeninu, a oznámila mu, že od chází domů. „Musíte brát telefon, pane doktore. Slyšíte, co vám ří kám?“ „Hmm-hmm,“ zabručel. Byla už starší, snad něco přes padesát, a ženy v jejím věku pochopitelně můžou být zvyklé projevovat jistou autoritu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192483