ale dovedl byť jen představit, že dobře vychovaná mladá dáma by byla schopna něčeho tak krajně nevhodného? Christa navíc stejně dovedně jako Ingeborg hrála roli vzorné slečny z minulého století. Lauritz si zděšeně uvědomil, že i on je — na rozdíl od svých brat rů a většiny mužů, které zná — přívržencem ženského volebního práva. Vždycky byl i pro to, aby volit směli také dělníci a rybáři. Měli by snad v Bergenu disponovat volebním hlasem jen vykrmení mistři pekařští, majitelé drožek, bankéři a mistři provazničtí, ale ne muži jako jeho otec a strýc Sverre? To je první krok v modelu logického uvažování, jak ho navrhl Aristoteles. A nevyhnutelně vedl ke kroku dalšímu. Jestliže mají mít volební právo všichni dělníci a stavitelé tunelů z party Johana Švéda, všichni tito vynikající muži, proč ne také ženy jako Ingeborg a Christa, o tolik vzdělanější a znalé práce duševní, ne manuální? Logika hovoří neúprosně. Přesto by o tom nechtěl diskutovat s jinými muži. Když Lauritz dojel k cíli, byla tma. Tedy úplně se už nestmívalo. Pokud bylo nebe jasné a vrcholky hor a horské srázy ještě pokrýval sníh, nastal pouze modrý soumrak. Na zápraží ze sebe Lauritz oklepal led a sněhovou břečku. Mezitím vyšla Estrid, stejně nesmělá a ustrašená jako předtím, a ptala se, co se mu stalo. Bez okolků jí řekl pravdu. Je špatný lyžař a cesta domů mu trvala mnohem déle, než si myslel. Byl by jí ale neskonale vděčný, kdyby pro něj našla něco k jídlu. Tiše přikývla a zmizela v kuchyni. Daniel Ellefsen byl nahoře v kanceláři a svítil si petrolejovou lampou. Dolů Lauritze přivítat nepřišel, aby se zeptal, co se stalo. Lauritz to ani neočekával. O chvíli později zasedl k silné polévce ze sušených ryb a brambor, sušenému sobímu masu, chlebovým plackám, máslu a vodě, do které si mohl přidat sušené mléko. Jedl soustředěně a rychle. Pak s nákresy pod paží vyšel po rozbolavělých nohou nahoru do kanceláře. Kolega, který seděl u stolu a počítal si něco na papírku vedle nákresů, letmo vzhlédl od práce a kývl mu na pozdrav. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192450
„Na zpáteční cestě ses nadřel,“ řekl Daniel po chvíli. „Ano,“ připustil Lauritz. „Polovinu cesty jsem se brodil po kolena v břečce. Teď už o ní vím, jen trochu pozdě. Mám odřené obě paty. Krvácím.“ „Líh je tamhle ve skříni, v té bílé lahvičce s červeným křížem. Zuj si boty, rány potřebují vzduch, aby se vysušily. Vezmi si čisté ponožky, nějaké silnější. Až zítra pojedeš, nezapomeň s sebou vzít whisky.“ „Whisky?“ Přesně tak. Železniční společnost vždy v sobotu večer dodávala do každé ubytovny dvě láhve White Horse. Whisky se nakupovala v sudech a do láhví se rozlévala v inženýrských ubytovnách. Vodu na toddy si dělníci museli obstarat sami. Další ráno bylo nejtěžší, jaké kdy Lauritz zažil. Připadalo mu, že by prospal celý den. Přinutil se hodinu a půl pracovat u rýsovacího prkna, ale oči se mu při tom zavíraly. Ze spánku si nepamatoval nic, jen to, že si odešel lehnout do studené ložnice a přetáhl si přes hlavu přikrývku z ovčí kůže. Teď ho bolelo celé tělo, i břišní svaly a zadní strana předloktí. Cítil se spíš jako invalida než jako norský diplomovaný inženýr, natožpak „viking z Drážďan“. Přiměl se k sérii běžných cyklistických cviků na uvolnění a protažení svalů. Bolest ho propichovala ze všech stran. Kromě toho ho trápilo pálení v obličeji. Když vyhrál bitvu s oblečením a postavil se před zrcadlo, svou tvář skoro nepoznával. Nad obočím, na nose i lícních kostech byl začervenalý a oteklý, kůži mu pokrývaly mokvající vředy. Nejprve si užasle pomyslel, že dostal neštovice. Ale obličej měl samozřejmě jen spálený od slunce. Účinek slunečních paprsků nejspíš znásobila bílá zářící krajina. Pokud do obličeje fouká studený vítr, člověk toto nebezpečí snadno podcení. U snídaně Lauritz dlouho čekal, než o tom začal mluvit. Doufal, že se kolega Daniel zmíní sám. Ale to by toho chtěl příliš. „Víš, stala se mi taková věc,“ řekl Lauritz, když si nalili kávu. „Jak vidíš, slunce dalo pěkně zabrat mému obličeji.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192450
„Třikrát se oloupeš, pak budeš mít klid. Do července budeš vy padat jako já,“ řekl Daniel roztržitě, jako by šlo o naprostou samo zřejmost. „Aha, to jsem rád, že to vím,“ zamumlal Lauritz kysele. „Chtěl jsem se jen zeptat, jestli bys mi mohl půjčit klobouk a sluneční brýle, než budu mít příležitost dokoupit si potřebné věci v chatě v Ustaosetu. Pokud tedy nejde o příliš smělou prosbu. Víš, možná bude nutné prohodit slovíčko.“ „Samozřejmě, to nebude problém,“ odpověděl Daniel, jako by ho ironie nijak nezasáhla. Pak se odmlčel a zadíval se do kávy. Lauritz si schválně nahlas povzdechl, ale nemělo to žádný účinek. Dál bylo ticho. Lauritz si významně odkašlal. Ani to nepomohlo. „Takhle to dál nepůjde,“ řekl, když mu došla trpělivost. „Pochopitelně si cením toho, že jsi ochotný půjčit mi klobouk a brýle, můj obličej bude nám oběma vděčný dvojnásob. Ale snad nečekáš, že ke mně ty věci samy přijdou?“ „Promiň, máš pravdu,“ řekl Daniel, vstal a zamířil do svého pokoje. Vmžiku se vrátil s kloboukem a brýlemi, jaké v Německu nosí motoristé. Beze slova položil věci na stůl. Lauritz neměl daleko k zoufalství. „A kde je ta whisky, kterou mám vzít dělníkům?“ pokračoval vyzývavě. „Ve studené spíži v kuchyni, za zásobami. Whisky nemrzne.“ „Děkuji za informaci. Ještě mi řekni tohle: když dělníci v sobotu večer dostávají příděl whisky, mají na něj nárok i inženýři?“ „Ne, nás to stojí tři koruny za láhev.“ „Chápu. V tom případě bych měl návrh. Pochopitelně nečekám, že mi na to něco řekneš, ale stejně. Zvu tě večer na láhev whisky. Postranní úmysly samozřejmě mám: rád bych svého nejbližšího spolupracovníka přiměl k menšímu konverzačnímu cvičení.“ Daniel Ellefsen vzhlédl od šálku kávy, který si až dosud pozorně prohlížel. Náhle zbystřil. „To není hloupý návrh,“ řekl. „Máš úplnou pravdu, trocha konverzačního cvičení by mi přišla vhod. Ale já zaplatím půlku.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192450