[ 98 ]
ky uvolňování napětí v Evropě. Sovětský zásah z osmašedesátého roku je učinil patrně nejprotisovětštější zemí ve střední Evropě, a v Moskvě i v Praze tohle velmi dobře vědí. Proto by právě ve chvíli uvolnění nejraději postavili za každého Čecha a Slováka ne jednoho, ale dva policajty. Jenže kde je vzít? Na nahánění strachu není doba, procesy z minulého léta přinesly víc škody než užitku, doma musely být maximálně tajeny a v zahraničí jen znovu sovětskou politiku poškodily. A konstruktivní, reálná, se skutečnou situací v zemi počítající politika je nebezpečná, riskantní a ostatně, kdo by ji dělal? Jediným lékem, který Moskva zná proti odstředivým tendencím, je nový nacionalismus a šovinismus. Mimo ruskou oblast došly pokusy v tomto směru nejdál v NDR, ale i tam první vlaštovky sblížení se západním Německem ukázaly křehkost nového, pro změnu „socialistického nacionalismu“. Pokusy o jeho vytvoření v Maďarsku či v Polsku nedošly příliš daleko, navzdory urputným snahám jeho propagátorů. Snad jedině v Rumunsku, jenže tam je zas příliš cítit belzebubem. Ale kde na něj vzít v Československu? Z čeho ho uplést, s čím jej ztotožnit? K smíchu. Pomalu už i na Slovensku. Ale s Čínou v zádech nezbývá než uvolňovat v Evropě. Samozřejmě pod zostřeným policejním dozorem. Nebylo však ještě takového uvolnění, ani kdysi, ani nedávno, které by se dřív nebo později nevymklo z téhle kontroly. Normální mezinárodní život je totiž metlou policejních diktatur, termitem samoděržaví, ryzí zvůle, polnicí v klidu hřbitovů. A do Československa, v samém středu Evropy, je ze všech stran tak dobře vidět, cokoli se tu šustne, je slyšet na všech stranách, nic tu neschováš. Takže do období uvolňování napětí vstupujeme s důvěrou. Ovšem jen a jen ve vlastní síly. Listy, ročník III., číslo 4, srpen 1973
Liehm_tisk_1_680n.indd 98
26.7.2013 10:00:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192427
[ 99 ]
Porfyrij Petrovič a básník
Od Stalinových časů, ale vlastně už od cara Mikuláše blahé paměti vědí v Rusku všichni, že domácí opozice, rebelie, odpor proti útlaku, nesouhlas s vládou, s její politikou, protest proti nelidskosti, neochota spokojit se se současným stavem společnosti, boj proti vykořisťování a v poslední instanci, nedej bože, radikální reforma či dokonce revoluce – to všechno přichází ze zahraničí. Od nepřátel vlasti, trůnu, pravoslaví, impéria. V čele nepřátel stojí ti, kteří nedost milovali cara báťušku a z ciziny, v cizím žoldu nyní rozvracejí svatou jednotu věčné Rusi a rádi by nastolili panství Antikristovo. Byli tací – jmenovali se třeba Hegel, pak také Marx a Engels, v Rusku Plechanov a také Vladimír Uljanov řečený Lenin –, kteří se pokusili vysvětlit, že je to všechno jinak a že tyhle pohádky patří do jiných staletí. Ale takové myšlenky neměly na Rusi dlouhé trvání. Báťuška Stalin, Josif Vissarionovič, jim rázným revolučním řezem zacpal chřtán, a na co nestačila kulka či oprátka, to nahnal za ostnatý drát. Tam čas, mráz, hlad a nemoci už dokonaly své. Nebo se to aspoň zdálo. Ale myšlenka je jako had, proklouzne, připlíží se a uštkne, než se naděješ. A tak ještě dvacet let po smrti Josifa Vissarionoviče se v Rusku najdou lidé, kteří tvrdošíjně odmítají nikolajevskou interpretaci dějin, a ruských zvlášť. Časy se však poněkud změnily a revoluční ráznost Jagody či Abakumova vystřídala opět liberálnější technika i taktika Porfyrijů Petrovičů, ale nikolajevský princip zůstal nedotknutelný. Tak jsme docela nedávno mohli znovu zjistit, že činnost Jakirovu a Krasinovu nemotivovala jejich zkušenost se stalinismem – jež v Jakirově případě obnáší bezmála dvacet let v koncentračním táboře –, že činnost akademika Sacharova nevede snaha pomoci své zemi překročit práh demokratické společnosti, že Solženicyn nepíše to, co píše a jak píše, protože mu tak velí jeho svědomí spisovatele, nýbrž že za vším stojí zlí, nenapravitelní nepřátelé svaté Rusi a v jejich čele malá skupina emigrace. Když potom Jakir s Krasinem odříkali na tiskové konferenci, co jim Porfyrij
Liehm_tisk_1_680n.indd 99
26.7.2013 10:00:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192427
[ 100 ]
Petrovič poradil, spadl světu definitivně kámen ze srdce: marně se bolševici pokoušeli hnout věčnou Rusí, marně se hlupáci snažili otřást základními pilíři odkazu Josifa Vissarionoviče. Jen ti emigranti ne a ne dát pokoj. A navíc si říkají socialisté. Originalita není v táboře socialismu a míru vlastností právě oblíbenou. Proto je česká verze předchozího koneckonců jen slabým odvarem velkého vzoru. Nebylo tomu tak vždycky. Ještě před rokem bylo třeba lidi soudit, protože jim zůstala z dob revizionismu nechuť k recitování Porfyrijem Petrovičem předepsaných textů. Nyní se i v tomto směru situace konsoliduje, a dokonce se našel bezpartijní intelektuál – jeden z protagonistů intelektuálního jara a přední bojovník za uznání dnes odsuzované české a slovenské literatury jmenovitě ve Spojených státech –, který odříkal nebo přinejmenším podepsal to, co inkvizice měla od kacířů vždycky raději než jejich popel: odvolání bludů. Že si kdesi pro sebe, v koutku dušičky šeptá „A přece se točí“, není důležité. Neboť jenom dílo a jeho význam mohou stát dějinám za to, aby mu přiznaly tuto polehčující okolnost. Takže si raději počkáme. Zajímavý není v tomto případě ani člověk, ani osobní kontext jeho odvolání. On sám nejlépe ví, kde udělal chybu, kde je ten nešťastný první krok, který neodvolatelně vedl až do pracovny českého Porfyrije Petroviče a k podpisu pod textem, který se tak příkře liší ne od jeho politických prohlášení – i tohle je text politický –, ale od ducha a smyslu všeho, co jako básník kdy napsal. Snad to jednou bude moci povědět sám a zbavit se tak té tíhy. Nebo to, nezbude-li mu čas, povědí jiní, a to by bylo horší. A co se asi stane s jeho literaturou? Vejde se do ní napříště i nové krédo? Ale co, to není naše starost. Je v tomto po tisící opsaném politickém textu však pasáž, která činí politickou část československé posrpnové emigrace odpovědnou za těžkou situaci české a slovenské kultury. K tomu je třeba říci pár slov. Když autor podpisu na zmíněném prohlášení ještě jezdil za hranice – a záhy jistě znovu vyjede – a pěstoval styky se západními nakladatelstvími (jimiž dnes tak pohrdá), udržoval hojné styky právě s československou kul-
Liehm_tisk_1_680n.indd 100
26.7.2013 10:00:57 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192427