sekretariátu do zvláštního archivu ministerstva zahraničních věcí. A. Jakovlev s nepřímým důkazem seznámil poslance a až na základě této informace se podařilo zlomit odpor a získat potřebnou většinu k přijetí rezoluce.80 Pro bylo 1 435 poslanců, proti 251, zdrželo se 226.81 Oficiální finální uznání mělo zásadní důsledky pro vztahy pobaltských republik a Svazu. Otevřelo právní cestu k obnovení jejich nezávislosti. Nacházely se proto, ještě společně s Moldavskem, ve zcela odlišném postavení než ostatní svazové republiky. Moldavsko však bylo odtrženo od Rumunska, nebylo před válkou samostatným státem, ale jen částí unitárního rumunského království. Pro dynamiku pobaltské cesty chyběly v Moldavské republice vnitřní i vnější podmínky. Nacionální inteligence a nově utvořená lidová fronta měly slabé pozice a vliv. Ekonomickou vyspělostí a životní úrovní republika zaostávala za Pobaltím. Na mezinárodní scéně nebyl o Moldavskou SSR zájem. Etnicky a historicky blízké Rumunsko zápasilo s vlastní transformací; navíc deklarované požadavky po opětném připojení Sověty anektovaného teritoria působily kontraproduktivně a narážely na odpor samotných moldavských elit. Představitelé pobaltských republik mohli hovořit o obnovení, restauraci státnosti na rozdíl od ostatních republik, které vznikaly na přirozenoprávním základě národního sebeurčení. Nemohla na tom nic změnit ani argumentace M. Gorbačova a svazových představitelů, že zjištěné poznatky nemají právní důsledky na současné postavení pobaltských republik v SSSR a na jejich setrvání ve Svazu. Originály protokolů, které nebyly po celé sovětské poválečné období až do perestrojky v Moskvě nikde k nalezení, se našly až po rozpadu Sovětského svazu – zastrčené v prezidentském archivu!82 Bylo tedy zřejmé, že o jejich existenci M. Gorbačov věděl, ale že vzhledem k výbušnosti tématu se odvážil jen k polovičatému kroku, k diskusi. Nechal komisi podniknout několikaměsíční mravenčí práci, aniž by se zmínil o existenci originálů tajných protokolů, a vše tvrdošíjně zapíral.83
PosToj ZáPaDu k anexi Anexe pobaltských států nebyla uznána rozhodujícími západními velmocemi. Nejdůslednější byl postoj Spojených států amerických, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192426
jejichž vlády důsledně odmítaly jakýkoli ústupek, který by směřoval k uznání anexe. Hned 23. 7. 1940 státní tajemník Sumner Welles odmítl sovětskou anexi pobaltských států. Na sovětskou okupaci a následující anexi pobaltských států byla uplatněna Stimsonova doktrína neuznání násilného obsazení teritoria.84 Prezident Roosevelt během druhé světové války nadhodil téma pobaltských států na teheránské schůzce v rozhovoru se Stalinem. Navrhoval lidové referendum, které by rozhodlo jejich osud. Stalin odmítl Rooseveltův návrh plebiscitu s poukazem na volby v červenci 1940, které skončily jednoznačným přihlášením se k sovětskému režimu. Na zřejmou totalitní režii voleb nikdo nepoukazoval. V Jaltě se Stalin ještě pokusil připojit Litvu k navrhovaným sovětským republikám, jež se měly stát členskými státy OSN. Se svým návrhem však neuspěl. V USA působili nadále pobaltští diplomaté. V letech 1953–1954 okolnosti sovětské anexe 1939–1940 vyšetřovala Kerstenova komise, zřízená Senátem k osvětlení sovětizace střední a východní Evropy, která dokonce v průběhu vyšetřování vyzvala sovětského velvyslance při OSN Andreje Vyšinského, aby podal svědectví před komisí. Vyšinskij odmítl, přesto komise s výsledky vyšetřování, a tedy i se zločiny sovětské okupace, přesvědčivě seznámila americké politiky a veřejnost.85 Před odjezdem na KBSE v Helsinkách 1975 vydal prezident Ford prohlášení, v němž zdůraznil, že Spojené státy nikdy neuznaly anexi Litvy, Lotyšska a Estonska.86 Američtí velvyslanci a státní představitelé měli výslovný zákaz během studené války pobaltské republiky oficiálně navštívit.87 Od roku 1982 se výročí sovětského ultimáta 14. 6. připomínalo jako Baltic Freedom Day a americký prezident každoročně vydával prohlášení opakující, že USA anexi pobaltských států neuznávají. V zahraničním departementu visely vlajky Estonska, Litvy a Lotyšska vedle států, s nimiž měly USA regulérní diplomatické vztahy. Jeane Kirkpatricková, americká představitelka při OSN, vydala roku 1983 jménem své vlády oficiální prohlášení ke generálnímu tajemníkovi OSN Javieru Perezovi de Cuellar, v němž potvrdila trvalou platnost amerického neuznání sovětské anexe. Ovšem – i v americké politice bylo třeba rozlišovat principy a „realpolitiku“, přece však oficiální postoj, tedy neuznání anexe, zůstával 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192426
konzistentní a nebyl narušen oportunními akcemi, jako tomu bylo například v britském případě. Dilema vzbudilo sovětské reciproční pozvání v rámci hnutí Chautauqua, usilujícího o uvolnění v mezinárodních vztazích, k veřejnému dialogu do lotyšských přímořských lázní Jurmala roku 1986. Americká strana souhlasila, začlenila do delegace vládních úředníků i úředníky lotyšského původu a Jack Matlock (tehdy ještě nebyl americkým velvyslancem v SSSR) z ministerstva zahraničních věcí ve svém projevu, který začal lotyšsky a pokračoval rusky, přednesl protest proti pronásledování sovětských disidentů a veřejnosti zopakoval americké stanovisko neuznání sovětské anexe pobaltských států s tím, že národy Lotyšska, Litvy a Estonska mají právo rozhodnout o své nezávislosti či existenci ve Svazu.88 Komentátor Svobodné Evropy Paul Goble zmiňuje, že například před první návštěvou M. Gorbačova ve Washingtonu zmizely ze State Departmentu nakrátko pobaltské vlajky a zpět byly instalovány ještě před Gorbačovovým příjezdem po okamžitých protestech pobaltské emigrace, které proběhly médii.89 Během druhé světové války se američtí představitelé vyhnuli uznání anexe, respektive spornou otázku odsunuli z jednání, aby se věnovali prioritním otázkám spojenecké spolupráce proti Německu. Ze Stimsonovy doktríny neplynuly závazky angažovanosti ve prospěch obnovení stavu ante quo. Během studené války působili v USA pobaltští exiloví diplomaté, ale žádná americká vláda nikdy neuznala pobaltské exilové vlády. Od roku 1975 existovalo pobaltské vysílání Rádia Svoboda, roku 1986 byla pobaltská redakce vyjmuta ze sovětského vysílání a přesunuta do Rádia Svobodná Evropa mezi východoevropské redakce, což signalizovalo změnu v postavení pobaltské otázky.90 Do období perestrojky však bylo toto vysílání v SSSR rušeno a mělo tedy malý ohlas. Poté, co americké rozhlasové vysílání přestalo být rušeno, sehrálo spolu se západoevropskými zdroji důležitou roli v informování a ovlivňování veřejného mínění. Ani Velká Británie neuznala anexi pobaltských států de jure. Winston Churchill během druhé světové války sovětskou anexi nakonec odmítl. Britský postoj však byl vůči uznání anexe de facto, jak se ukázalo při vyrovnání britsko-sovětských majetkových nároků včetně předání zlatého pokladu pobaltských států v roce 1967, daleko flexibilnější.91 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192426