„Když jsem poprvé přijel za Mahárádž-džím, prokazoval mi tolik lásky a náklonnosti, že někteří z jeho starších stoupenců byli šokováni. Neustále mě držel za ruku, hladil mě a díval se na mne s velkou láskou. Nakonec se ho jednoho dne jeden ze stoupenců zeptal: „Mahárádž-dží, co máš na tom muži? Proč mu projevuješ takovou náklonnost? Já jsem s tebou mnohem déle, a takovou lásku mi neprojevuješ.’ Mahárádž-dží neodpovídal, ale jeho stoupenec stále dorážel. Konečně Mahárádž-dží řekl: ‘Dobrá, když to chceš vědět, povím ti to, řeknu to však jenom jednou.’ Jeho stoupenec řekl: ‘Tak to tedy řekni.’ V místnosti jsme seděli jen my tři. Právě když Mahárádž-dží promluvil, někdo vešel a zavolal na onoho stoupence. Otočil se, aby viděl, kdo na něj volá, a když se otočil zpátky, Mahárádž-dží už domluvil. Ptal se: ‘Mahárádž-dží, co jsi říkal? Neslyšel jsem tě.’ Mahárádž-dží už to ale podruhé nezopakoval.“ Guradatt se na mě na vteřinku podíval a pokračoval. „Mahárádž-dží tenkrát řekl: ‘Byli jsme spolu ne jen v tomto životě, ne jen v tom předchozím, ale v jednom životě za druhým. Proto to tak je.’“ Zbytek cesty jsme jeli mlčky. Jak napsal Namdév, velký básník a světec ze 13. století: znal dokonale Védy (starověké indické texty) a všechny školy indické filozofie; uskutečnil cíl jogínů; zažil radost ze splynutí s Bohem bez formy; ale transcendoval všechny tyto své zážitky prostřednictvím milosti světců, až zjistil, že „tajemství je v Lásce Pána“.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192351
Mahárádž-džího „kněz“ ve službě u chrámu bohyně Durgy v Kainči, 1972 (laskavé svolení Chaitanya)
V roce 1972 byl postaven krásný nový chrám bohyni Durze v chrámovém komplexu v Kainči. Bylo to právě před devítidenní slavností Durga púdža oslavující Božskou Matku. I přesto, že oficiální otevření chrámu mělo proběhnout až na jaře, chtěl Mahárádž-dží, aby múrti (posvátnou sochu) Bohyně mohli spatřit přicházející stoupenci. A tak přivedli kněze, aby seděl a vykonával púdžu (modlitby) a dával prasád. Po několika dnech přistihli tohoto kněze při krádeži peněz ze skříňky na sbírky, která stála před chrámem. Dali mu pár rupií a poslali ho domů. Přivedli druhého kněze, ale za pár dní i jeho přistihli, jak krade. I jemu dali pár rupií a poslali ho domů. Když chytli už třetího kněze při krádeži, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192351
přišli správci chrámu za Mahárádž-džím a řekli: „Nejsme schopni najít kněze, který by nekradl.“ Mahárádž-dží se udeřil do hrudi a řekl: „Můj kněz nebude krást.“ „Tvůj kněz? Kdo je tvůj kněz?“ „Krishna Das!“ Zavolali mě tedy ze zadní části templu, kde jsem trávil většinu času a sklíčeně přecházel sem a tam ve své vnitřní temnotě, a požádali mě, abych seděl vedle chrámu a byl knězem. Byl jsem překvapen, ale přijal jsem to jako další ze způsobů, kterými mi Mahárádž-dží projevoval svoji lásku. Trávil jsem tam každý den většinu času a staral se o chrám. Jednou jsem si jen tak pomyslel: Když už tu tak sedím, mohl bych se naučit nějaké mantry. To byl začátek, a od té chvíle se začaly zjevovat všechny Devi Púdža – modlitby a oslavné písně bohyni, které dnes zpívám. Mahárádž-dží nikdy neřekl: „Toto se nauč,“ a přesto se tak stalo. Líla. Jedna líla, kterou se mnou Mahárádž-dží sehrál, se týkala mého jména. Na začátku mého pobytu mi Mahárádž-dží říkal „Řidič“. Vzal Ramu Dassovi klíče od jeho auta a dal je mně. Řekl: „Budeš řídit.“ Tak jsem jezdil s autobusem značky Volkswagen. Zavolal: „Řidiči!“, a zdálo se, že to je moje jméno odjakživa. Všichni ostatní dostávali posvátná jména. Já jsem byl Řidič. Prostě děs. Jednoho dne jsem si zapsal do deníku: „No, asi je to prostě tak. Budu už navždy Řidič“. Dalšího rána jsem přišel do templu a zavolali mě do Mahárádž-džího pokoje. Podíval se na mne a řekl: „Ardžun… ba ne… Krišna… ne… Krišna (Krishna) Das!“ (anglický přepis jména Krišna je Krishna, autorovo jméno tedy zní Krishna Das, pozn. red.) Řekl jsem: „Krishna Das?“ Byl jsem ctitel Hanumánův. Ctitel Rámův. Proč zrovna Krishna Das? „To je v pořádku,“ zasmál se. „Hanumán také sloužil Krišnovi.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192351