návštěvu přijde muž jejího života. Pokoušela se uklidnit, všechno si předem promyslet, protože o tohoto muže nechtěla přijít, dala si tedy záležet na jídle i na svém zevnějšku. A i když o manželství nikdy nemluvili, chodil k nim pořád a pravidelně, protože jí nemohl odolat, a ona se snažila, co mohla, aby ho udržela natěšeného. Při myšlence na něj se rozehřála, ale přesto v ní zůstávala úzkost, protože věděla, že on se drží zpátky. A třebaže byla rozkošná a v posteli leccos uměla, bylo na něm něco rezervovaného, jakýsi odstup, kterému nerozuměla. Chce to čas, říkala si a dívala se na mleté maso. Musím být trpělivá a on se poddá. Nedokázala si představit svůj život bez něj, stačilo, aby si vybavila jeho obličej, a začala se chvět. Byl vysoký a štíhlý, měl světlé vlasy a dobře vytrénované pružné tělo. Byl rozhodný přitažlivým způsobem. Když po ní zatoužil, nežádal o dovolení, prostě se jí zmocnil, kde se mu hodilo. A jí se líbilo být mu vydaná napospas, líbilo se jí, když jí stáhl ruce dozadu a obsloužil se. Vytrhla se z přemýšlení a přešla k oknu. Edwina už nebylo vidět, pravděpodobně stál za autem a řidič zrovna hledal krabici smetanových nanuků s čokoládou. Chvíli přemítala o synově budoucnosti. Bude ještě tlustší, a to je nebezpečné. Ve společnosti ostatních dětí byl velmi ostýchavý, ale měl i několik dobrých kamarádů, Sverreho, Isaka a Sindreho. Pomyslela na Sindreho. Tichý kluk s neobyčejně bystrou hlavou. I on se cítil mimo, byl příliš chytrý. Děkovala osudu za chlapce, kteří dělali Edwinovi společnost. Popotáhla si červené šaty a zadívala se dolů na silnici, syna jí pořád zakrývalo auto, nechápala, proč to trvá tak dlouho. Odtrhla se od okna a vrátila se do kuchyně, našla cibuli a papričky jalapeño, omáčku, koření a malé žluté placky z kukuřičné mouky ve tvaru škeblí. Brzy už uslyší zvuk volva přijíždějícího po štěrkové cestě a na schodech se objeví Ingemar Brenner se svým zcela charakteristickým úsměvem. Znovu ji zalilo horko, cítila ho všude, i jeho vůni, a když nebyl nablízku, když ji opouštěl, nebylo to k vydržení. Ale teď byl jen několik minut odsud a ona pobíhala sem a tam jako mladá holka a čekala, a pokaždé když míjela zrcadlo, se na sebe usmála a uklidnila se. Je to dobré,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192341
říkala si znovu a znovu, je to dobré, jsem pěkná, jsem rozkošná a šířím kolem sebe úžasnou vůni parfému. Protože Edwin stále nepřicházel, vrátila se k oknu potřetí, zmrzlinářské auto stálo ještě u vrat, pravý blinkr mělo zapnutý a zadní dveře otevřené. Vtom uviděla přijíždět Ingemarovo volvo, přibrzdilo a zabočilo na příjezdovou cestu k domu. Znovu se rozběhla, sotva popadala dech, teď šlo o to, zůstat v klidu. Být opravdu rezervovaná nedokázala, ale několikrát se zhluboka nadechla, aby se připravila. Pak zazněl zvonek, pomalu došla do chodby a otevřela. Stál na nejvyšším schodu a silné paže měl zkřížené na prsou. Koketně se na něj usmála. Jako kdyby hráli nějakou hru, a oni tuhle hru milovali, vteřinu za vteřinou se pojídali očima. Pak překročil práh a vstoupil do chodby, přitiskl ji ke zdi a po obou stranách její hlavy si opřel ruce. Byla v pasti, a to se jí líbilo, pomalu zavřela oči. Byl cítit vodou po holení a mýdlem a ještě něčím dalším, něčím mužným. Políbil ji na ústa. Otevřela oči a podívala se na něj. „Neviděls Edwina?“ napadlo ji najednou. „Edwina?“ řekl se strojenou lhostejností. Chtěla z pasti ven, ale on ji držel. „Žádného Edwina jsem neviděl,“ popichoval ji. „Pojďme vařit, Tullo.“ „Budou tacos,“ sváděla ho. Sešpulil ústa. „Zákusek bych prosil servírovat do postele,“ zapředl jako kocour a třel si nos o její krk. Opět se pokusila vymanit, aby měla všechno pod kontrolou, ale tělo jí ochablo. Právě toho chtěl dosáhnout a byl spokojený. Konečně se stáhl. Vyběhla na schody, aby se podívala na silnici, konečně uviděla syna, jak přichází. Pak se vrátila do kuchyně, Ingemar zrovna zdvihal balíček mletého masa k nosu. „Dáme si ho syrové,“ navrhl. Jeho slova ji rozesmála. Smích vycházel z hloubky a jeho vysoký šťastný tón se rozezněl kuchyní.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192341
Edwin se zastavil v chodbě celý zkoprnělý. Opřel své těžké tělo o zeď a ledově studenou krabici si držel kousek před břichem. Slyšel, jak se matka v kuchyni nahlas směje, jako by byla někde jinde a přesekla ono pevné pouto mezi nimi. Tenhle smích z ní dokázal vyloudit jen Ingemar Brenner. Chtěl počkat, až bude zase ticho, ale ticho taky vadilo, nevěděl, co dělají, bylo to těžké. Koupil krabici černorybízových nanuků, protože jeho oblíbené smetanové neměli. Slyšel, jak zmrzlinářské auto odjíždí, zvuk zvonku se vzdaloval směrem nahoru a slábl. Znovu zaslechl matčin smích, stál tam s rukou na klice a nakonec otevřel dveře a vešel dovnitř. „Edwine,“ uslyšel hned. Matka se k němu přiblížila. „Cos tam dělal tak dlouho?“ „Neměl smetanové,“ odpověděl. Stydlivě si prohlížel Ingema ra a všechno mu vadilo, vadilo mu, že překáží a že je tlustý. „Můžu si dát jeden nanuk hned?“ „Nemůžeš počkat až po večeři?“ řekla Tulla odevzdaně. Oči se mu zaleskly, tak moc potřeboval zmrzlinu. „Jen ať si chlapec jednoho nanuka dá,“ řekl Ingemar vesele. Tulla ustoupila mužům svého života. Edwin vytáhl rybízový nanuk, strhl obal a zakousl se do něj. Večer trávili u televize. Ingemar seděl v rohu pohovky s nohama nahoře a svíral Tullu mezi koleny. Edwin seděl v křesle a na stole se hromadily odložené obaly a dřívka, stihl sníst už čtyři nanuky. V rukou držel hračku, látkovou sovu vycpanou jemným pískem, ocasem si přejížděl po rtech. Opakující se dotyk ho uváděl do transu. Nasytil se a cítil určitý klid, ale ten nikdy dlouho netrval, protože pak se zase vrátil hlad a vyrušil ho. Televize pro něj byla jen bezobsažným mihotáním, čas od času přerušeným matčiným smíchem, když se na obrazovce objevilo něco legračního. Ingemar si pohrával s jejími vlasy. Když byl v domě, byla matka nedosažitelná. Než se Ingemar objevil, bylo všechno lepší, pomyslel si Edwin, naštěstí
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192341