99
přišel já, nejevil se mi odtamtud už tak dobrý. Jak provaz vydrží váhu nás obou? A co když tomu, kdo se za něj bude držet, vyklouzne? V troskách se mohl válet nějaký hřebík. A co když se to donese tetě? O starou lékárnickou skříňku se opírala truhla. V rohu bylo šero. Oprášil jsem si pavučiny z hlavy. Déšť bubnoval o plechovou střechu. „Víko je přibité,“ řekl Max. „Mohlo by v ní být krysí hnízdo.“ Max odtáhl ruce. „Myslíš?“ „Poseroutko.“ Odstrčil jsem Maxe a začal vytrhávat prkna, kterými byla truhla zatlučena. Jednou rukou to šlo obtížně. „Ukaž,“ nabídl se Max. Pomocí vytržené desky se nám podařilo otevřít zámek. Síla posledního záběru nás odmrštila na záda. „Pff!“ ohrnul Max nos. „Jenom knížky.“ „Knížky!“ zvolal jsem. Popadl jsem hned tu vrchní. Vlhkost, která do truhly prosákla, ji posela skvrnami. Hladil jsem měkký kožený potah. Když jsem ji otevřel, do vzduchu stoupl hutný závan. Plíseň a inkoust. Jak bych se naučil milovat obě ty vůně. Max zakašlal. „To smrdí.“ Podíval jsem se na titulní stranu. „Jana Eyrová,“ četl jsem. „Zajímalo by mě, jestli to za něco stojí.“ Max vytáhl další knihu. „N-A-D-Ě-J-É-V-Y-H,“ hláskoval. „Nadějné vyhlídky,“ řekl jsem. „Však jsem to četl.“ A tak jsme přišli ke svým prvním románům: Oliver Twist, Princ a chuďas, Tajná zahrada. Truhla byla plná pokladů. Poté, co jsme přišli o třešeň, začali jsme chodit na trosky starého domu číst si. Na podlahu jsme rozložily pruhy látek na tkaní koberců, abychom to měli měkčí. Leželi jsme na břiše, jedli zimní jablka, které jsme štípli ve sklepě, a četli si. Nejprve oba, později už jen já. Po počátečním nadšení začaly mít knihy na Maxe uspávací účinek. Kouřil svou ukradenou dýmku nebo stavěl ze starého harampádí všelijaké výtvory, zatímco já jsem si četl. Jindy jsem četl nahlas, a to se Max o mě opřel a poslouchal.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192299
Nejvíc jsme si oblíbili příběhy o sirotcích. Takové, v nichž se otec, kterého mají všichni za dávno ztraceného, vrací z Indie a svým utiskovaným potomkům navrátí jejich čest. Max a já jsme se považovali za sirotky, i když jsme si plně uvědomovali, že naši rodiče žijí v Hamburku. Někdy jsme si říkali, jestli nejde o nedorozumění. Možná mámu vydírali. Možná, že byla dědičkou trůnu, aniž by to tušila, a my jsme museli vyrůstat na odlehlém venkově, stejně jako Muž se železnou maskou. Domů, do našeho pokoje, jsme se knihy donést neodvážili. Ale příběhy jsme si tam nosili. Když jsme šli spát, schoulili jsme se k sobě a já spustil: „Žili, byli jednou dva bratři, kteří byli na světě docela sami...“ Max byl vděčné publikum. Připomínky míval zřídka a pokládal dokonce upřesňující otázky, když jsem zapomněl dostatečně vylíčit radost matky, která se po propuštění z vězení vrací ke svým synům. Čím více bylo zázračných úniků před náhlou smrtí, zejících propastí, hbitoprstých zlodějíčků a věrně čekajících milenců, tím více si Max příběh užil. Vzpomínám si na jeho dech, jak se při usínání prohluboval. Jeho studené prsty na mém stehně, když jsem mu vyprávěl o dvou osiřelých chlapcích v džungli, kteří byli ve skutečnosti lordové z Greystoke. Znovu a znovu jsme četli o princezničkách uvězněných ve věži, o Kastorovi a Polydeukovi, Romulovi a Removi. Ale v žádném z těch příběhů jsme nenašli takový, který by se podobal našemu. V těchto příbězích a knihách měli všechny děti dvě ruce, dvě nohy a jedno srdce. Zdálo se nám to omezené, jako by spisovatelé nevyzkoušeli úplně všechno. Ovšemže jsme věděli, že za hranicemi statku ležel svět. Města a vesnice, v nichž žily stejné děti jako ty v knihách. Banální děti se dvěma rukama a dvěma rodiči. Musely mít příšerný život. Občas, když jsme večer leželi v posteli, uvažovali jsme nad těmi dětmi. „Ti druzí,“ jak jim říkal Max. Jaké by to bylo žít bez Maxovy ruky, která mi u snídaně podává topinku? Usínat bez bratrova oddechování, smát se něčemu, aniž by se břicho už nenatřásalo od bratrova smíchu? Tajemství knih bylo jednoho dne odhaleno. Teta se o nich zmínila mezi řečí. „Bůh ví, že je tu někde obrovská bedna s knihami, které nikdo nikdy nečetl. Asi stály hodně peněz.“ Max a já jsme na sebe pohlédli. „Váš otec poslal velký balík plný kožených svazků, když vám byly tři. Jaký to mělo smysl, že? Co by tříletí dělali s knihami? Vždyť ani sedmileté taková
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192299
101
kniha nezajímá. Ani já nemám pro takové serepetičky využití, i když je pravda, že na polici by vypadaly fajnově.“ Stiskl jsem pod stolem Maxovu ruku. „Ale co na tom, váš děda je nesnesl na očích. Naštval se a začal s nimi házet po dvoře. Já je pak odtamtud posbírala. Na té pěkné kůži zůstaly škaredé skvrny od trávy.“ Max provedl rukou náš tajný signál. Znamenalo to: „Porada v Bastile.“ Bastila jsme říkali shořelému domu, naší skrýši. Tváře mi planuly. Já to celou dobu věděl. Máma chtěla, abychom četli, a proto otce přiměla, aby nám poslal knihy. Možná že jen čeká, až nás bude moct pozvat k sobě a budeme o nich debatovat. Měli jsme přečíst pečlivě každou z nich a dělat si poznámky. „Jak kouzelné malé hošánky to mám,“ řekla by maminka. „Musíte se ihned přestěhovat ke mně do Hamburku. Můžete mi spát u nohou.“ Povalovali jsme se na sluníčkem vyhřáté skalnaté roklině v meandru řeky. Listy jasanů se natahovaly k hladině. Řeka líně oddychovala. Max měl zavřené oči a nelekl se ani, když vlaštovky vedle nás štěbetavě vzlétly. Leželi jsme moc blízko jejich hnízda. „Je vedro,“ řekl jsem. „Pojďme si zaplavat.“ „Hmm,“ zamumlal Max. Otočil se tak, aby mu slunce lépe opalovalo odhalené břicho. Díval jsem se na bílá místa na jeho kůži. Hranice opálení vedla po kolenou. Max měl kulatý a hluboký pupík. Dal by se do něj strčit celý první článek prstu. Kolem něj se napínaly pevné chlapecké svaly, které však stále vykazovaly měkkost dětské pokožky. Rád jsem se na Maxe díval. Oba jsme měli vytáhlé a hubené nohy, příliš dlouhé vlasy a pihy na nosech. Ale Max byl ta část, která se mi na nás líbila nejvíc. Prsty na nohou měl o poznání delší než já. Oči tmavší. V podbřišku mu rostlo bílé chmýří. Ale jinak byl Max jako můj obraz v zrcadle. Odraz, který je vidět, když vstoupíte do potemnělé místnosti. Nejsem to úplně já, ale podivně podobný. Jednou Max kusem uhlí načrtl čáru podél místa, kde jsme spojeni. „Tohle jsem já,“ pravil. „A tohle ty.“ Na záda nedosáhl, tak chtěl poprosit o pomoc tetu. Špička uhlí škrábala. Hranice vedla od žebra pod mou špatnou rukou k rozkroku. Naštval jsem se a praštil Maxe do prsou. Drhnul jsem černé čáry s takovou vervou, až jsem Maxe poškrábal. Ze škrábanců vytékala krev. „Lakomče,“ zařval jsem a snažil se ho píchnout do očí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192299