„Chceš za ním jít do nemocnice?“ zeptal se jí, když byli na ulici. Bára kývla. „Ale on říkal, že tam nejsou léky,“ vzpomněla si. „A nechtěl tam, protože by tam byl sám, tady měl aspoň bráchu.“ „Tak pojď,“ vzal ji Petr za ruku a vedl ji za sebou přes parčík, kde ho šmírovala na schůzce se sestrou, k nemocnici. Byla hned za kostelem. Báře se dovnitř vůbec nechtělo. Nesnášela nemocnice. Páchlo to tam dezinfekcí, člověku hrozily injekce a všichni tam byli buď doktoři, nebo nemocní. Ale bylo zapotřebí se přemoct. Jednak musí Maxovi poděkovat za tu hvězdu a ukázat mu, že už ji má přišitou, a jednak se za lidmi do nemocnice má chodit, aby se rozveselili. Tahle nemocnice ale jako nemocnice skoro nevypadala. Uvnitř nebyla ani bílá, ani světle zelená, omítka místy opadávala ze zdí, zdálo se, že se tu někdo zoufale snaží udržovat čistotu, jenže v podmínkách, jaké tu panují, je to téměř nemožné. Nemocní neleželi v pokojích po dvou, třech nebo čtyřech, železné postele byly nastavěné ve velkých místnostech po desítkách, některé stály i na chodbách. Nebyla tu cítit dezinfekce, ale páchlo to tu i tak ohavně. Lidé na lůžkách vypadali mnohem ubožeji, než si Bára z jakékoliv návštěvy nemocnice pamatovala, někteří se už nemohli ani hýbat, jak byli zesláblí, a přesto nikdo neměl třeba infúzi. Místo čisťounkých bílých peřin se nemocní krčili pod podobně odpornými dekami, jakou sehnal Hanuš pro Báru. Mezi lůžky pobíhaly unavené ošetřovatelky s bílými čepci a v dlouhých bílých zástěrách, některé i v civilu, a tu a tam viděla Bára projít doktora. „Tohle je nemocnice?“ zašeptala s hrůzou Petrovi, když to viděla. „Ano,“ řekl Petr, jako by se za to styděl, přitom jeho vina to určitě nebyla. „Ale spíš je to místo, kde se umírá, než kde se lidé uzdravují...“ Báře bylo do breku. Petr zastavil jednu ošetřovatelku. I na bílém mundúru měla našitou žlutou hvězdu. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192274
„Dobrý den, prosím vás, hledáme přítele. Jmenuje se Max a včera večer ho sem přivezli na operaci s rukou.“ „A celé jméno nevíš, chlapče?“ Petr se tázavě podíval na Báru, ale ta zavrtěla hlavou. „Má tmavé vlasy a tmavé oči,“ dodala. Ošetřovatelka se zasmála. „Milá moje, to tady má kde kdo. Já nevím, teď jsem přebírala službu, ale počkejte, támhle vidím Martu, ta měla noční. Marto, prosím vás!“ Unavená a nevyspalá ošetřovatelka k nim přišla. Stěží potlačovala zívnutí. „Marto, tihle dva hledají nějakého Maxe, prý mu v noci operovali ruku, nevíte, kde leží?“ „Abych nevěděla,“ vzdychla Marta. „Chudák kluk. Takové mládě, třiadvacet, milý, za všechno děkoval... Srdce by to jednomu utrhlo. Tak pojďte, děti.“ Vedla je chodbou rovně a pak doprava a tam jim ukázala na jednu postel. „Támhle ho máte. Ale nevím, jestli mu bude do řeči.“ A odešla. Petr Báru postrčil, on že dál nepůjde. Bára se přišourala k posteli se slzami na krajíčku. Max vypadal ještě hůř, než když se u něj schovávala. Pravou ruku měl tlustě obvázanou, ale krev stejně prosakovala a Báře na tom obvazu už ze vzdálenosti několika kroků připadalo něco divného. Když jí to došlo, polilo ji horko od hlavy až k patě, jako když se ukrývala za trámem před esesáky. Bylo to horko z hrůzy. Ruka v obvazu totiž byla podstatně kratší, než by měla být... „Dobrý den,“ pípla u postele. Max otevřel oči. Vypadalo to, jako by na polštáři ležely skoro jenom ty oči. Pár obrovských, horečkou lesklých hnědých očí s dlouhými řasami, jinak nic, protože Max za těch pár dní, co ho Bára neviděla, strašně zhubnul a byl bledý, jak říkávala babi jizerská, jako kýbl od vápna. Chvíli mu trvalo, než si ji vybavil. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192274
„Dobrý den, slečno Báro,“ slabě se usmál. Mluvil tiše. „Přišla jsem vám poděkovat za tu hvězdu,“ vysvětlila Bára, co tu dělá. „Už ji mám přišitou.“ „To je dobře,“ kývl lehce Max. „Už je vám líp?“ zeptala se Bára a nejraději by si hned za tu otázku nafackovala. Samozřejmě že mu není líp. Jednak vypadá mnohem hůř a jednak musel do nemocnice. Jenže nemocných se takhle každý pořád ptá. Max utrápeně vzdychl. „Sněť postoupila. Museli mi ruku amputovat v zápěstí.“ Bára to nechtěla slyšet. Měla pocit, že dokud se to neřekne nahlas, nebude to pravda. Jenže Max to řekl a Bára se rozvzlykala. „Posaď se,“ uhnul jí kousek Max, aby si mohla sednout na kraj postele. „Když jsem lékaři řekl, že chci studovat medicínu, vysvětlil mi, jak přesně to proběhne, takže jsem věděl, na co se mám připravit. Samuel tam byl se mnou. Nechtěl jsem, aby to viděl, jenže si to nedal vymluvit. Je mu teprve sedmnáct, ale je možná statečnější než já... Když došlo na pilku, omdlel jsem.“ „Na co pilku?“ skoro vyjekla Bára. „Na kosti.“ Báře se začalo dělat špatně. „Oni... Oni... to nedělali v narkóze?“ vykoktala ze sebe. „Nejsou léky. Není jak provést narkózu. Nabízeli mi, že zkusí sehnat alkohol, že mě opijí, ale alkohol rozšiřuje cévy, mohl bych vykrvácet...“ Bára skoro nevnímala, co Max říká. Max si zřejmě všiml, jak je otřesená tím, že mu museli ruku amputovat při vědomí, a pokusil se ji uklidnit. „Teď už je to lepší. A pokud se zase neobjeví sepse, tak se z toho dostanu,“ pokusil se o úsměv. „Chirurg ze mě už nebude, ale dětský lékař můžu být i bez ruky.“ „Nebo očař,“ napadlo Báru. „Nebo očař,“ kývl Max a semkl rty. Na čele mu vyrazil pot. „Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil?“ zašeptal sotva slyšitelně. „Vzdálils se od spasení mého a od slov naříkání mého. Bože můj, přes celý den volám, a neslyšíš, i v noci, a nemohu se utajiti...“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192274