98 / Sociální pedagogika
V první úrovni vztahů, ve vlivech sociálního prostředí na utváření člověka, můžeme popsat dvě funkce (role) prostředí: 1. Role situační Každá výchovná situace se odehrává v určitém prostředí, které je pro ni kulisou a tuto situaci pozitivně nebo negativně ovlivňuje. Situační role prostředí je obvykle chápána jako celek časových, místních a obsahových determinant. Sociální prostředí je zde chápáno jako prostor, v němž se „odehrává“ život, v němž jsou spoluvytvářeny věci a vztahy dosahující konkrétní kvality. Vztah prostředí a výchovné situace lze v této rovině charakterizovat jako děj vytvářený všemi, kteří jsou přítomni, dotvářený materiálními (fyzickými) podmínkami a okolnostmi ovlivňujícími podobu a možnosti vzájemné lidské komunikace a interakce. Nejde jen o to, že nás ovlivňuje určité uspořádání vnějších okolností socializačního a výchovného procesu, ale také o to, že prostředí vnímáme jako jednotu, která nám umožňuje prožívat soulad či nesoulad mezi výchovnými podmínkami a výchovnými požadavky. (Požadujeme ve školní výuce kooperaci a spolupráci, ale prostředí třídy neumožňuje „technicky“ skupinovou výuku. Doporučujeme rodičům více se soustředit na domácí přípravu dítěte do školy, ale v přeplněném bytě nemá místo ani klid na práci.) Sílu působení prostředí pocítíme zejména ve chvíli, kdy zde dojde k napětí, nebo dokonce ke konfliktu. 2. Role formativní Konkrétní prostředí vždy konkrétně limituje naše chování a je jednou z podmínek pro utváření naší osobnosti. Spojením sociálního prostředí s obecnějšími charakteristikami jednání (pozitivního i sociálně deviantního) se zabývala řada autorů, a to z různých aspektů. V daném kontextu je podnětná práce Z. Heluse k problému socializace, která pojednává také o sociálně psychologických momentech vlivu prostředí na osobnost člověka
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192102
Výchova, socializace a prostředí v zorném úhlu sociální pedagogiky / 99
(Helus, 2007). Ve vztahu k pedagogice se vztahem výchovy a prostředí dlouhodobě zabývá J. Pelikán. V kontextu naší problematiky je důležitý jeho akcent na roli životní situace ve výchově (Pelikán, 2002) i na vztah výchovy, člověka a sociální skupiny (Pelikán, 1995). Ve druhé rovině vztahů, v uplatňování výchovných cílů a záměrů v přeměně sociálního prostředí, můžeme nalézt také reálné možnosti. Biologické a sociální prostředí vymezuje přirozeně určité (mnohdy nevelké) pole pro výchovné působení. Povaha tohoto působení může mít ve své podstatě dvojí charakter – může se jednat o přímé nebo nepřímé, vždy však záměrné a cílevědomé působení: • působení intencionální (přímá intervence, přímý zásah do situace – např. oddělení agresora a oběti během vyšetřování šikany, pojmenování a formulování jasných pravidel hry v třídním kolektivu narušeném nekázní, vydání řádu školy či třídy…); • působení funkcionální (nepřímý zásah – cílevědomé a záměrné ovlivnění podmínek, ve kterých se utváří jednání lidí /např. tzv. nespecifická prevence, směřující prostřednictvím posilování osobnosti ke zdravému životnímu stylu…/). Snaha o využití významného výchovného potenciálu prostředí doprovází sociální pedagogiku velmi dlouho. V tomto kontextu lze uvažovat například o možnostech, které nám dává cílená a záměrná proměna prostředí tak, aby získalo jednoznačný výchovný potenciál. B. Kraus a V. Poláčková uvádějí v tomto významu pojem pedagogizace prostředí (Kraus, Poláčková a kol., 2001, s. 108): „Pedagogizovat (organizovat), intervenovat do prostředí znamená vlastně využít prostředí jako výchovného prostředku.“ Jedná se vlastně o velmi starou myšlenku, o zkušenost, že určitým způsobem uspořádané prostředí vede (kanalizuje) lidské chování, orientuje naše myšlenky. A tak při návštěvě gotické krásy katedrály sv. Víta i v poměrně světském prostředí Čech cítíme, že je to místo „nás všech“. Na procházce poutním areálem v jihočeském Římově pocítíme zvláštní sepětí energie krajiny a duchovního naladění jezuitského poutního místa. Současná společnost dala úpravám a reorganizaci prostředí ještě výraznější uplatnění – má podobu naučné přírodovědné stezky, moderního technologického parku pro zážitkovou výuku přírodních věd. Prostředí je upravováno ve vztahu k bezpečnosti práce, efektivitě vyučování či manažerských a obchodních jednání, slouží ke zvyšování výkonnosti pracovníků továrních linek…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192102
100 / Sociální pedagogika
Názory na zásahy do sociálního prostředí přináší také R. Wroczynski. Uvádí v tomto kontextu dva pojmy, na které jsme již upozorňovali. Pojem profylaxe je jím vykládán ve významu neutralizace negativních vlivů. Zásahem kamerového systému do problematické lokality můžeme vytvořit relativně bezpečné místo. Příklad použití technických prostředků pro zajištění bezpečnosti obyvatel je v současné době typickým reprezentantem politiky „bezpečných“ škol, čtvrtí, měst. Musíme však k danému momentu poznamenat, že pokud se daná opatření zavádějí bez souhlasu komunity (např. všech rodičů, žáků a učitelů školy či obyvatel sledované ulice), vzniká paradoxně ještě složitější situace, v níž i ti, co se chovají řádně, mají pocit zásahu do soukromí a perzekuce. Druhý pojem, který Wroczynski používá, pojem kompenzace, chápeme jako příležitost k vyrovnání nedostatků daného prostředí. Může se jednat například o zajištění náhradní rodinné péče v případech týrání, zanedbávání či zneužívání dětí. Dobrým příkladem jsou dnes rozvíjené modely inkluzivního vzdělávání, jež mohou zajistit dětem s různým druhem znevýhodnění cestu ke kvalitnímu vzdělávání.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS192102