vou ščučku, která mi potrhala číka na tři palce dlouhého. Přenáším šňůry blíže k řece, ale nelepší se to, nelepší. Komárů sice trochu ubylo, ale zato čekání kleslo nějak na bod mrazu. Nežli tam, odtud některou z těch žlutých štik, raději nic! – Vzpomínám si, že odtud nedaleko je přívoz a povídám si, že po čtvrté hodině si tam zajdu. Zpropadená takováhle čertí voda! Snad se tu dá chytat nevodem, ale udice je tu naprosto zbytečná. Jsou tu, jsou ohromní kapři, ale nezaberou. Jsou tu sumci, ale hodíš-li na těžko, hodíš šňůru zcela určitě do nějakého stromu pod vodou. Jsou tu ryby, které by se mi nevešly do velkého sáčku, ale jak jim na kobylku? A do toho leze syrový chlad z vody, plíží se podezřelé ticho z houští, že maně sáhneš na kapsu s revolverem – jebem já ti tvého antikrista! – a co je toto? Z rozvernosti hodil jsem šňůru přes starý kmen pod vodou a teď tu mám nadělení. Šňůra je zatažena úplně do větví a čert sám ví, co na ní visí… Šňůrou není zkrátka možno pohnout a tam dole ve větvích se něco zmítá… Běžím pro hůl, a když se vracím, pluje celá větev vzhůru, šňůra se napne – bác! – a je po ní… Skočím – sjela do hlubiny. Přivázal jsem ji na tvrdo na starý kořen. Těsně u něho je taky přeražena. Šňůra, kterou jsem doma tahal vší mocí přes dveře, a nepraskla! Čekám do pěti místo do čtyř, pak do šesti, nebude-li se divadlo opakovat…
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191977
Pak se na mne vrhnou komáři. Než svinu svých deset, dvanáct šňůr, jsem poštípán do krvava. A pak prchám přímo k převozu: Čert mne byl sem dlužen! Prievoz jako z nejkrásnější balady. Vysoké dřevěné stavení pod korunami ohromných stromů. Před stavením hučí řeka. Naproti les se žlutou cestou. Teď se tu nepřeváží skoro nikdo. V jizbě nálevna a sud s páchnoucí vodou. Na stropě stará petrolejová lampa. Převozník počítá nějakému chlapovi útratu. Slyšíte, jak pomalu pracují tu mozky: Pět (pauza) a (pauza) pět (pauza) je (delší pauza) deset… a štyry – – – štrnáct… Ale víno je dobré. Na zdi na hřebíku visí ohromné zátky z korku s napíchanými ukovanými udicemi. Rybářský pater noster na odpočinku. A vedle na obrázku stojí Petöfi v nějaké krčmě na stole a recituje píseň svobody: Ať mne vězní v Bratislavi prkna jako růži hnůj – nevezmou mi píseň slávy, mřel jsem za ni, bratře můj!
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191977
Pět princezen
Představte si, že můj jestřáb na sucháru uprostřed louky nedal někomu spát a že mi ho zmrzačili! Kdyby ho byl někdo zastřelil, neřekl bych nic. Byla věc, zmizela z toho světa. Byl člověk, zemřel. Byl jestřáb, byl zastřelen. Byla ryba, rybáři ji chytili – ale jen žádnou zmrzačenou přírodu! Souchotináře, který dodělává. Rybu s udicí v hrdle, plovoucí s přeraženou šňůrou mezi lekníny a vymršťující se nad hladinu. Jdu ráno a najednou on zamlátí sebou v šáchoru. Levý pařát měl přeražený, levé oko vystřeleno… Pfí na packáře, ať se jim říká myslivec, rybář nebo bůh! Vzal jsem ho do ruky. Ani nezapištěl. Noha bezvládně visela mu podle těla. Pravé oko pomrkává, stahuje se, rozevře se nějakou šílenou úzkostí, pták se dívá na mne, dívá se do prostoru, odkud přiletěla ta strašlivá rána, která nezabila – co teď? Snad by bylo nejlépe ptáka zadusit, aby se netrápil, ale což může-li být živ? Může-li být živ, nemám práva ho zabít. Eh, víš co? Půjdeme k pěti princeznám. Tady 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191977