posedlý Rose – by mě nenapadlo, že budu do nějaké holky takhle blázen. Čeká nás jen pár dní odloučení a já už propa dám zoufalství. Je to celkem ironie, protože dřív jsem chodil s takovými, u kterých jsem toužil po tom, abychom se pár dní neviděli. Dobře, víc dní. Celé mi to připadalo bláznivé, ale to nejspíš proto, že jsem blázen do Sydney. Lissa mi poslala sáhodlouhé cestovní pokyny a já si vzal taxi na letiště. Sydney by mě zabila, kdybych nechal Ivaški nátora delší dobu zaparkovaného v garáži u letiště. S Neilem jsem se měl sejít až v hale. Díky jeho výšce a strnulému postoji jsem ho spatřil okamžitě. Udivilo mě, že vedle něj stojí malá postava s blond vlasy. Sydney se ke mně otočila s chladným výrazem alchymistky. „Proč, Sageová starší?“ zavrčel jsem a doufal, že z toho není slyšet, že bych ji nejradši přitiskl ke zdi a začal vášnivě líbat. „Snad tě taky neodveleli na tohle šílený dobrodružství?“ „Sydney byla tak hodná, že mě sem odvezla,“ objasnil Neil netečně. „To je od tebe hezké,“ poznamenal jsem blahosklonně. „Myslel jsem, že budeš se ségrou řešit tajemství barevnýho kó dování, nebo čím se to bavíte.“ Sydney si založila ruce a nasadila strnulý výraz. „Přesunu ly jsme to, abyste vy dva stihli let. Musela jsem přijít osobně, abych se přesvědčila, že jsi skutečně dorazil. Tohle je vážná záležitost, to přece víš.“ Pokrčil jsem rameny. „Když to říkáš.“ Dokázala působit jako dokonale naštvaná alchymistka. V tu chvíli jsem ji toužil políbit víc než kdy dřív. „Nemáme čas na vaše dohadování,“ vložil se do toho Neil. „A tohle opravdu je vážné.“ Otočil hlavu k informační tabu li a během toho kratičkého okamžiku se mi Sydney podívala do očí. Rty se jí zvlnily v náznaku úsměvu, který zmizel v mo mentě, kdy se k nám Neil zase otočil. „Musíme jít a přihlásit se.“ Přikývla. „Příjemný let a hodně štěstí.“ „Sami jsme strůjci svého štěstí, Sageová.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191914
To způsobilo, že málem vypadla z role. Mezi námi to byl starý žertík. Byl jsem vděčný za to, že Neila momentálně za městnávají jiné věci, takže si nevšímá našich narážek a řeči těla. Se Sydney jsme od sebe stáli v přijatelné vzdálenosti, ale plně jsem si uvědomoval každý centimetr, který nás dělil, a samo zřejmě každý detail jejího těla. Komukoli jinému, kdo by kolem nás prošel, by bylo okamžitě jasné, že nemáme daleko k tomu, abychom se na sebe vrhli a strhali ze sebe oblečení. Rozloučila se s námi a odešla bez ohlédnutí. Jakmile jsem se ale postavil do fronty u přepážky, zavrčel mi telefon přijatou zprávou: Miluju tě. Takhle narychlo nám zajistili místo jen v ekonomické třídě. To bylo nejspíš lepší, protože jsem se aspoň neocitl v pokušení popíjet likéry zdarma. Potřeboval jsem si zachovat čistou hla vu, abych se mohl naladit na éter. Neil byl naštěstí tichým spo lečníkem, a tak jsem se snažil ukrátit čas četbou Velkého Gats byho. Sydney se zděsila, když zjistila, že moje knihovnička se stává z barmanského slovníku a starého výtisku Esquire. Na její naléhání jsem tedy slíbil, že si přečtu něco významnějšího. Při čtení Gatsbyho jsem se pokoušel o hluboké úvahy, ale namísto toho jsem uvažoval o tom, jak bych uspořádal nějakou party. Charlotte a Olive se zdržovaly v zabezpečeném domě na vzdáleném konci Dallasu, kde bylo příliš málo sousedů, než aby si všimli, že dům hlídají strážci. Auto z půjčovny jsme za parkovali na příjezdové cestě a okamžitě jsem poznal postavu sedící v houpacím křesle na verandě. Nohy si opírala o zábra dlí. Projela mnou vlna úzkosti. „O nic nejde,“ zamlumlal jsem si pro sebe. Sotva jsme vešli na verandu, Rose se zvedla. V ten okamžik jsem se přesunul v čase do chvíle, kdy jsme se setkali popr vé. Shodou okolností to bylo taky na verandě. Jenže ta byla zapadaná sněhem a patřila k lyžařskému rekreačnímu areálu. Tehdy mě její krása připravila o dech a i teď po takové době na mě nepřestala působit. Dlouhé tmavé vlasy jí spadaly přes ramena a v hnědých očích jí plály plameny, které působily jak 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191914
nebezpečně, tak přitažlivě. Tatáž kombinace vyzařovala z její ho těla, ačkoli tam jen tak ledabyle stála v džínách. Ale přestože jsem ji obdivoval, už mě nepřitahovala tak jako dřív ani ve mně nevyvolávala žádnou bolest. Samozřejmě mě vždycky bodne u srdce, když si vzpomenu, jak ukončila náš krátký vztah, ale když ji vidím, už se mi srdce nerozbuší rych leji. Už necítím zdrcující bolest z toho, že jsem přišel o lásku svého života. Dokonce už jsem ji i přestal nenávidět. Teď už spíš myslím na Sydney a představuju si ji, jak sedí s překří ženýma nohama na mojí posteli zahrabaná v knihách a jak jí zlatavé sluneční světlo ozařuje obličej, když se na mě vědoucně usmívá. „Stihlas to v rekordním čase,“ poznamenal jsem namísto pozdravu. „Porušil snad Belikov zákony času a prostoru, abys te se sem dostali tak brzo? To přece zvládne, že jo?“ Morojský královský dvůr leží v Pensylvánii, takže to pro ně musela být mnohem delší cesta než pro mě. Rose se usmála, ale přesto jsem z ní taky vycítil trochu obezřetnosti. Nebyla si jistá, co ode mě může čekat, a bála se, abych neudělal nějakou scénu. To jsem jí nemohl zazlívat. Pro to na mě nejspíš čekala tady venku a ne uvnitř, kde se mohlo dít cokoli. „Dneska to nebylo třeba. Měli jsme fakt velký štěstí a sehna li let skoro hned poté, co jsme se o tom dozvěděli. Dorazili jsme asi před hodinou.“ Potřásla si rukou s Neilem. „Já jsem Rose.“ „Neil,“ představil se a zdvořile kývl hlavou. „Je mi nesmír nou ctí tě poznat. Vaše hrdinské činy s Dimitrijem Belikovem jsou legendární.“ „Ehm, díky,“ řekla. Bylo příjemné konečně vidět ženu, kte rá je imunní vůči jeho akcentu. Ne že by se Rose v akcentech nevyznala – jen preferuje ty z jiné části Evropy. „Jestli se s ním chceš setkat, je uvnitř.“ Neil se rozzářil. „To bude skvělé.“ Střelil po mně nejistým pohledem a já mávl, aby šel. „Jen běž. To bude fajn. Rose mi dává nepokrytě najevo, že se mnou chce mluvit o samotě. Tak si běž uctívat svýho hrdinu.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191914