98
/
Dìjiny pedagogiky
po provdání uèit (tzv. uèitelský celibát zrušený až po vzniku samostatného èeskoslovenského státu v roce 1919). Hasnerùv zákon byl modifikován tzv. školskou novelou z roku 1883, která vyšla vstøíc požadavkùm církve. Na jejím základì bylo omezeno uèivo pøírodovìdným pøedmìtùm a nemajetní rodièe mohli zažádat o tzv. úlevy. To znamená, že jejich dìti mohly navštìvovat školu nikoli pøedepsaných osm, ale jen šest let. (Školská novela byla definitivnì zrušena až tzv. malým školským zákonem z roku 1922.) Ještì jeden velmi podstatný jev zaznamenává školství v èeských zemích monarchie v druhé polovinì devatenáctého století. Po porážce revoluce v roce 1848 dochází k stále zøetelnìjšímu a rychlému rozchodu èeské a nìmecké národnosti v èeských zemích jak v politické, tak i spoleèensko-kulturní oblasti. Spolupráce èeského a nìmeckého národa v èeských zemích se mìnila v „boj“ a to zejména ve školské oblasti. Realitou se stalo zakládání škol na „ochranu“ mládeže v jazykovì smíšených oblastech podporované „národními ochrannými“ spolky a školskými „ochrannými spolky“ v osmdesátých letech devatenáctého století – na nìmecké stranì se jednalo o tzv. Nìmecký školský spolek – Deutscher Schulverein a na èeské stranì o Ústøední matici školskou v Èechách, o Matici moravskou na Moravì a koneènì Matici opavskou ve Slezsku. V duchu „národní emancipace“ a rovnoprávnosti byla v roce 1882 rozdìlena Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze na èeskou a nìmeckou. Dále byly v poslední tøetinì devatenáctého století založeny národnostnì oddìlené uèitelské spolky a mládežnické organizace. Nejznámìjšími „rivaly“ v oblasti výchovy mládeže se staly mládežnické oddíly èeských a nìmeckých tìlovýchovných svazù. Na èeské stranì se jednalo o spolek Sokol, založený v roce 1864 profesorem dìjin výtvarného umìní Miroslavem Tyršem (1832–1884). Na nìmecké stranì se o tìlesnou výchovu v národním duchu zasazoval Nìmecký tìlovýchovný spolek. Tyrš èerpal z myšlenek zakladatele nìmeckého turnerství – tìlovýchovy L. Jahna a obì organizace mùžeme považovat za pøedstavitele výchovy mládeže v národním duchu. Pøitom je nutné øíci, že se zejména na nìmecké stranì jednalo mnohdy o výchovu nacionalistickou. Mùžeme konstatovat, že èeské školství se v poslední tøetinì devatenáctého století nacházelo oproti privilegovanému a rozvinutìjšímu nìmeckému školství v tìžší situaci. Zejména vysoké poèty støedních škol nìmeckého jazyka jasnì dokládají upøednostòované postavení nìmeckého školství v èeských zemích monarchie. Tento stav se nepodaøilo do vypuknutí první
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191906
Stabilizace veøejného školství v èeských zemích a rozvoj pedagogiky jako vìdy
/
99
svìtové války zmìnit a postavení obou národností v školské oblasti zcela zrovnoprávnit. Po tzv. jazykové a kulturní fázi èeského národního obrození èi hnutí34 se sice podaøilo prosadit nìkteré požadavky èeské politiky v školské oblasti vedoucí k rovnoprávnému postavení èeského a nìmeckého školství v monarchii, jejich plnému naplnìní a uskuteènìní však bránila politika nìmeckých zastupitelù z èeských zemí, kteøí se velmi èasto pøiklonili na stranu nebezpeèného nìmeckého nacionalismu. Synonymem snah èeských uèitelù za povznesení významu školy a èeského národního života se stal významný pøedstavitel èeského obrození – lékaø a pedagog Karel Slavomij Amerling (1807–1884), který je spojován se založením vzdìlávacího ústavu pro uèitele èeských národních škol, pro nìjž zvolil název Budeè. (Jméno Budeè – jedno z prvních center slovanské køesťanské vzdìlanosti z poèátku vzniku èeského státu – mìlo symbolizovat národní význam Amerlingových snah.) Pozdìji se stal Amerling øeditelem èeské hlavní školy v Praze v Panské ulici. V demokratickém a pozdnì osvícenském duchu se vìnoval rovnìž rozvoji dívèího školství, ale i pøedškolních výchovných institucí – školek, které zaøadil do svého školského systému. V oblasti rozvoje myšlenky a zakládání tzv. opatroven pro dìti pøedškolního vìku – školek vynikl èeský uèitel Jan Vlastimír Svoboda (1800–1844), který v duchu filantropismu vydal v roce 1839 spis Školka èili prvopoèáteèní, praktické, názorné, všestranné vyuèování malých dítek k vìcnému vybroušení rozumu a ušlechtìní srdce s navedením ke ètení, poèítání a kreslení. Svoboda založil školky v Praze a v Plzni. Na tomto místì by nemìl být opomenut význam obrozeneckého uèitele z Rožmitálu pod Tøemšínem Jana Jakuba Ryby (1765–1815), který považoval osvìtu a vzdìlání za hlavní prostøedky zlepšení „blaha lidu“. Širší veøejnosti je Ryba dnes znám množstvím hudebních skladeb, ale zejména známou Mší vánoèní. Nebyli to jen muži – uèitelé, kteøí se v dobì obrození a v druhé polovinì devatenáctého století zapsali do dìjin školství. Demokratizace spoleènosti se projevila i v otázce dívèího vzdìlávání. V této diskusi jsou známy zejména 34
Èeské národní obrození mìlo na oblast školství znaèný vliv. Pøipomeòme zejména význam obrozencù a jejich práce jazykovìdné – J. Dobrovský (1753–1829) èi F. M. Pelcl. Z pozdìjších obrozencù jsou ètenáøi známé ve filologické a literární oblasti práce J. Jungmanna (1773–1847) èi P. J. Šafaøíka (1795–1861), ale i vìdecké objevy fyziologa J. E. Purkynìho (1787–1869) v oblasti pøírodních vìd. J. E. Purkynì byl i autorem návrhù na reformu pøírodovìdného støedoškolského vzdìlání v polovinì 19. století. Podstatný vliv na školskou diskusi mìl obrozenec a politik F. Palacký (1798–1876) èi K. H. Borovský (1821–1856).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191906
100
/
Dìjiny pedagogiky
snahy Karolíny Svìtlé a dalších žen spisovatelek, které se v osmdesátých letech devatenáctého století zasazovaly o rozvoj dívèího, zejména odborného vzdìlávání. Na založení první dívèí všeobecné støední školy v roce 1890 v Praze – gymnázium Minerva – mìla zásluhu Eliška Krásnohorská. Následnì byla zakládána zejména tzv. šestiletá dívèí lycea.
6.3 TEXTOVÁ ANALÝZA Zákon øíšský ze dne 14. dne m. kvìtna 1869, jímžto ustanovují se pravidla vyuèování ve školách obecných A. O veøejných školách obecných I. K èemu jsou školy obecné a jak mají býti zaøízeny. § 1. Školy obecné zøízeny jsou k tomu, aby dítky v mravnosti a nábožnosti vychovávaly, ducha jejich vyvíjely, známostí a zbìhlostí, jichž mají k dalšímu vzdìlání v životì potøebí, jim poskytovaly a byly základem, aby z nich stali se hodní lidé a obèané. § 2. Každá škola obecná, zøízena nebo vydržována zcela nebo z èásti nákladem státu, zemì nebo nìkteré obce místní, jest ústavem veøejným a mùže do ní jako do ústavu veøejného choditi mládež jakéhokoli vyznání náboženského. Školy obecné jiným zpùsobem zøízené a vydržované jsou ústavy soukromými. 1. O školách obecných § 3. Na každé škole obecné vyuèováno buï alespoò tìmto pøedmìtùm: o náboženství, o jazyku, o poètùm, o tomu, èeho nejvíce vìdìti z pøírodovìdy, ze zemìvìdy a historie, o zvláštní zøetel majíc k vlasti a k ústavì vlastenecké, o psaní,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191906