k a pit ol a t ř et í
NÁRODNOSTNÍ TEROR
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191830
Příslušníky národnostních menšin je nutné „srazit na kolena a zastřelit jako vzteklé psy“. To nejsou slova důstojníka SS, nýbrž předáka komunistické strany obhajujícího potírání údajných nacionalistů v rámci Stalinova Velkého teroru. V letech 1937 a 1938 bylo čistě na základě etnické příslušnosti zastřeleno asi čtvrt milionu sovětských občanů. Pětiletky měly v SSSR přispět k rozkvětu národních kultur a socialismu, ve skutečnosti však v zemi ve třicátých letech probíhal nesmírný národnostní útlak. Přestože Lidová fronta předváděla Sovětský svaz jako vlast tolerance, nařídil Stalin masové vraždění příslušníků několika sovětských národů. Nejpronásledovanější evropskou národnostní menšinou nebylo ve druhé polovině třicátých let asi čtyři sta tisíc německých Židů (jejichž počet klesal v důsledku emigrace), ale přibližně šest set tisíc sovětských Poláků (jejichž počet klesal v důsledku poprav).1 Stalin byl průkopníkem masového vraždění uplatňovaného podle národnostního klíče a Poláci v řadách sovětských národů na to doplatili nejvíc. Polská národnostní menšina byla podobně jako kulaci obviněna z neúspěchu kolektivizace. Smyšlené zdůvodnění přišlo na svět za časů hladomoru v roce 1933 a uplatňovalo se během Velkého teroru v letech 1937 a 1938. Roku 1933 vysvětloval náčelník NKVD na Ukrajině Vsevolod Balickij masové hladovění jako provokaci špionážních piklů přezdívaných „Polská vojenská organizace“. Podle Balického tato „Polská vojenská organizace“ infiltrovala ukrajinskou větev komunistické strany a opírala se o ukrajinské a polské nacionalisty, kteří sabotovali sklizeň a pak zneužívali vyhladovělá těla ukrajinských rolníků k protisovětské propagandě. Inspirovala prý rovněž nacionalistickou „Ukrajinskou vojenskou organizaci“ – její dvojnici provádějící tutéž záškodnickou činnost a nesoucí za hladomor tutéž zodpovědnost.2 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191830
Tento výmysl se inspiroval dějinami. Ve třicátých letech žádná Polská vojenská organizace neexistovala – ani na sovětské Ukrajině, ani nikde jinde. Existovala však za polsko-bolševické války v letech 1919–1920, kdy ji polská armáda využívala jako rozvědku. Tehdy ji přemohla Čeka, a tak byla v roce 1921 rozpuštěna. Balickij tu historii znal, poněvadž se tehdy podílel na jejím odhalení a zlikvidování. Ve třicátých letech však polští vyzvědači na sovětské Ukrajině nepůsobili: neměli na to kapacitu už ani v letech 1930 a 1931, kdy byl SSSR nejzranitelnější a kdy cizí agenti ještě mohli proudit přes hranice. Po podpisu sovětsko-polské dohody o neútočení ostatně ani neměli Poláci v úmyslu zasahovat. Po hladomoru obecně přišli o veškeré zbytky důvěry, že dokážou sovětskému režimu porozumět, natožpak přispět k jeho pádu. V reakci na hladovění byli polští špioni otřeseni a nedokázali nijak zareagovat. A právě proto, že v roce 1933 žádná polská hrozba neexistovala, mohl Balickij po libosti manipulovat s tradicemi polské špionáže a projevit postup typický pro stalinismus: vždycky bylo snazší vysvětlit údajné akce jako dílo neexistující „organizace“.3 V létě 1933 Balickij tvrdil, že „Polská vojenská organizace“ propašovala do Sovětského svazu nesčetné agenty, kteří se naoko tvářili, že jsou komunisté a prchají z rodného Polska před pronásledováním. Komunismus byl v Polsku vskutku považován za okrajové hnutí postavené mimo zákon a jeho tamější přívrženci považovali Sovětský svaz za své přirozené útočiště. Polské vojenské zpravodajství se sice nepochybně snažilo polské komunisty verbovat, jenže většina polských levičáků sběhnuvších do Sovětského svazu byli prostě političtí uprchlíci. V Sovětském svazu je však v červenci 1933 začali zatýkat. Polský komunistický dramatik Witold Wandurski byl v srpnu 1933 uvězněn a přinucen doznat se k členství v „Polské vojenské organizaci“. Jakmile bylo ve vyšetřovacích protokolech zaznamenáno spojení mezi polským komunismem a polskou špionáží, byli v SSSR zatčeni další polští komunisté. Než skočil polský komunista Jerzy Sochacki v roce 1933 z okna moskevské věznice, zanechal vzkaz psaný vlastní krví: „Až do konce zůstávám věrný straně.“4 „Polská vojenská organizace“ poskytla stalinismu záminku, aby se Poláci mohli stát obětním beránkem za politické neúspěchy budování sovětské společnosti. Po podpisu německo-polské smlouvy o neútočení v lednu 1934 byli příslušníci této národnostní menšiny obviňováni nejen za rozpoutání hladomoru, ale i za zhoršení postavení SSSR ve světě. Ještě téhož měsíce nařkl Balickij „Polskou vojenskou organizaci“, že v lidech posiluje ukrajinský nacionalismus. V březnu 1934 bylo na sovětské Ukrajině zatčeno asi 10 800 občanů polské či německé národnosti. Roku 1935 aktivita NKVD na území Sovětského svazu polevila, což však neplatilo o sovětské Ukrajině a zejména o pronásledování sovětských Poláků. V únoru a březnu 1935 bylo ze západní Ukrajiny do východní části této svazové republiky přesídleno asi 41 650 Poláků, Němců a kulaků. Od června do září bylo z Ukrajiny do Kazachstánu deportováno 69 283 osob, rovněž převážně sovětských Poláků. Polské diplomaty tento vývoj zmátl. Jejich 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191830