tvrdila, že náhlému úmrtí nemluvněte se dá zabránit, když se nožem na stejky udělá třikrát znamení kříže. „A když někde stanuješ, můžeš místo toho použít kapesní nůž?“ zeptal jsem se. Podívala se na mě a potřásla hlavou. „Kdo by kurva jezdil s nemluvnětem pod stan?“ Helena vyklepávala na stůl tabletky: tyhle na srdce a na vysoký tlak, tyhle na bolest v boku a na novou bolest v pravé noze. Výpravy k doktorovi se pro ni staly jedinou propustkou z domu. Po každé návštěvě strávila hodiny na telefonu a buzerovala lidi ve zdravotní pojišťovně. Když jí tohle zevšednělo, začala telefonovat do McKayovy drogerie a pustila se do lékárníka. „Já bych mu tak ráda uřízla koule a nacpala mu je do krku,“ ujistila mě. Teď měla začít brát nové tablety. Nabídl jsem se, že jí je vyzvednu, a spolu s receptem mi podala i stvrzenku. Její nepřítel lékárník předražil její poslední objednávku, takže až jí vyzvednu ten nový lék, mám tomu parchantovi s žiďáckou skobou místo nosu sdělit, že mé sousedce dluží čtyři centy. Pak jsem mu měl navrhnout, aby si poplatek za donášku strčil do svého tlustého zadku. „Zapamatoval sis to?“ zeptala se Helena. Ochotně jsem jí vyzvedl lék, ale když došlo na sporný účet – ke konci už bylo pro Helenu sporné všechno –, vyrovnal jsem to z vlastní kapsy a lhal jsem, když ze mě páčila podrobnosti. „Lékárník říkal, že se omlouvá a že se to příště nestane,“ ujistil jsem ji. „Řekl jsi mu, co může udělat s tím poplatkem za donášku?“ „Zajisté.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191732
„A co na to říkal?“ „Prosím?“ „Když jsi mu poradil, že si ho má strčit do zadku, co říkal?“ „Povídal, ehm, ‚To asi bude bolet.‘“ „To teda bude, to má zatracenou pravdu.“ Dokud ještě Helena mohla vstát a sejít po schodech, pouštěla se do tolika střetů, kolik jich jen dokázala stihnout: v autobusu, na poště; ať kdekoli vládla pohoda a mír, Helena tomu učinila rázný konec. Teď už musela lákat kořist do domu, donáškovou službu, většinou muže. Ti od Grand Union, samoobsluhy, kterou jsme si oblíbili, bývali často Afričané, čerství přistěhovalci z Čadu nebo z Ghany. „Vy černý parchanti,“ slyšel jsem ji ječet, „vy myslíte, že nevím, co máte za lubem?“ Klesla na naprosté dno, když fyzicky napadla hluchoněmého. Čtrnáctiletého chlapce, milovanou postavičku naší čtvrti, který obstarával donášku z nedalekých lahůdek. „Jak jsi jenom mohla?“ káral ji Hugo. „Co čekáš, že udělám, když mi někdo krade věci?“ ptala se. „To tu mám snad stát a nehnout prstem?“ Posléze se ukázalo, že „kradl“, protože si od ní půjčil propisku. Když sečetl účet, zastrčil si ji do náprsní kapsy, velmi pravděpodobně z roztržitosti. Helena ho začala tahat za vlasy a zaryla mu nehty do krku. „Ale moc hluboko ne,“ namítala. „Skoro mu ani netekla krev.“ Před odpovědí na otázku, proč by ten chlapec kradl propisku za třicet centů, kterou nejspíš může v otcově obchodě dostat zadarmo, si Helena těžce povzdychla, že musí
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191732
vysvětlovat takové triviálnosti. „Je to Portugalec,“ řekla. „Vždyť víte, jaký ti parchanti jsou. Viděli jste je.“ Ale v hlase jí zazníval náznak zoufalství, obava, že tentokrát možná zašla příliš daleko. Následující ráno k nám zavolala a požádala mě, téměř bojácně, jestli bych ji nenamazal tygří mastičkou. Přešel jsem chodbu, Helena mě pustila dovnitř, usadila se na židli a ukázala na bolavé rameno. „Asi jsem si tam udělala výron, jak jsem toho blbečka fackovala,“ podotkla. Bylo 14. února, svatého Valentýna, a po několika dalších větách o malém Portugalci obrátila své myšlenky k lásce, tedy konkrétněji k mému otci. Loni na podzim mě navštívil a ona o něm od té doby nepřestala mluvit. „Ten Lou je takový fešák. Škoda že jsi po něm žádný geny nezdědil.“ „No, určitě nějaké ano,“ namítl jsem. „Ne, nezdědil. Určitě jsi podobnej matce. Umřela, že?“ „Ano, umřela.“ „Víš, Lou je starej jako já. Má nějakou známost?“ Při představě, že by se otec a Helena dali dohromady, se mi zpotila chodidla. „Ne, žádnou nemá a ani mít nebude.“ „No, nemusíš být hned tak nedůtklivej,“ řekla. „Kristepane, vždyť se jenom ptám.“ Pak si spustila ramínka od košilky a požádala mě, abych jí ještě namazal záda. Zrovna jsem se vrátil z další cesty do lékárny, když mě Helena požádala, abych skvrnu na stropě v kuchyni, která se tam vytvořila, zatřel trochou bílého krému na boty. Trvala na tom, že je to psí moč a prosakuje z bytu nad ní. „Ti parchanti si myslí, že když mi promáčí strop, donutí mě, abych se odstěhovala do domova důchodců.“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191732