Vzpomněl jsem si na útržky řečí chlapců, které jsem za slechl, když mluvili o ňadrech, bocích a spojení. Je jako smetana, je moc hebká. Mezi jejími stehny zapomeneš i to, jak se jmenuješ. Mluvili hlasy napjatými vzrušením, tváře jim plály. Avšak když jsem si pokusil představit, o čem hovořili, myšlenky se mi ztrácely a nechtěly se nechat chytit, tak jako ryby prokluzující mezi prsty. Namísto nich přicházely jiné představy. Křivka krku skloněného nad lyrou, vlasy lesknoucí se ve světle ohně, ruce, na nichž se míhají šlachy. Trávili jsme spolu celé dny a já neměl možnost úniku: před vonnými oleji, kterými si natíral chodidla, před pohledy na holou kůži, když se převlékal. Odvracel jsem od něj pohled a myslel na onen den na pláži, na chlad v jeho očích i na to, jak ode mě utekl. A pokaždé jsem si vzpomněl na jeho matku. Brzy ráno, zatímco Achilleus ještě spal, jsem si zvykl chodívat sám pryč, a někdy také odpoledne, když se cvičil v hodu kopím. Bral jsem si s sebou flétnu, ale hrál jsem na ni jen zřídka. Spíše jsem si našel nějaký strom, o ten jsem se opřel a vdechoval ostrou vůni cypřišů, jež ke mně vanula z vrcholku hory. Pomalu, jakoby ve snaze neupoutat mou pozornost, mi ruka klesla mezi stehna. V tom, co jsem dělal, byl stud, a ještě větší stud přicházel s myšlenkami, jež mě přitom napadaly. Nicméně horší by bývalo, kdyby mě napadaly v jeskyni z růžového křemene s ním po mém boku. Někdy pak bývalo těžké vrátit se do jeskyně. „Kdes byl?“ ptával se mě. „Jen tak…“ odpovídal jsem mu a neurčitě ukazoval směrem ven. Vždy jen přikývl. Věděl jsem však, že vidí, jak se mi červeň vlévá do tváří. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191654
Bylo léto a stále větší teplo. Vyhledávali jsme stín u řeky s vodou kreslící oblouky světla, když jsme po sobě stříkali a potápěli se. Kameny na dně byly obrostlé mechem a studené, převalovaly se mi při brodění pod prsty. Křičeli jsme a plašili ryby, které prchaly do děr v bahně nebo klidnějších vod proti proudu. Spěšné jarní tání ledu bylo to tam; položil jsem se na záda a nechal se unášet klidným proudem. Měl jsem rád, když jsem na břiše cítil sluníčko a na zádech pod sebou chladivé hlubiny řeky. Achilleus splýval vedle mě nebo plaval proti pomalému říčnímu proudu. Když jsme se unavili, chytili jsme se převislých vrbových větví a s jejich pomocí se vytáhli z vody ven. Toho dne jsme se pokoušeli jeden druhého podkopnout, nohy se nám zaplétaly do sebe, snažili jsme se jeden druhého stáhnout, vylézt na větev, jíž se ten druhý držel. Náhle jsem se větve zničehonic pustil a chytil Achillea kolem pasu. Překvapeně vyhekl. Chvíli jsme takto spolu zápasili a smáli se, pevně jsem jej svíral rukama. Pak se ozvalo ostré prasknutí, jak se zlomila větev, které se držel, a my jsme společně spadli do řeky. Chladná voda se nad námi zavřela, avšak my jsme zápasili dál, rukama jsme se pokoušeli jeden druhého chytit za kluzkou kůži. Když jsme se vynořili, byli jsme zadýchaní a rozdovádění. Achilleus po mně skočil a tlačil mě průzračnou vodou po proudu. Povalil mě, vynořil se, aby se nadechl, a opět se ponořil. Po delší době nás začalo pálit na plicích a v tvářích jsme byli celí rudí z toho, kolik času jsme strávili pod vodou. Dopotáceli jsme se na břeh, kde jsme si lehli do ostřice a bahnitého podrostu. Nohy se nám zabořily do chladného bahna na kraji řeky. Achilleovi stékala voda z vlasů a já jsem se díval, jak si její krůpěje hledají cestu po jeho ramenou a záhybech na hrudi. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191654
Na jeho šestnácté narozeniny jsem vstal brzy ráno. Cheiron mi na protějším svahu Pelia ukázal strom, na němž právě dozrávaly fíky, první letošní. Achilleus o něm nevěděl, jak mě kentaur ujistil. Celé dny jsem pozoroval, jak tvrdé zelené trsy plodů nabývají na objemu, tmavnou a těžknou. A nyní jsem se je vydal natrhat k snídani. Nebyl to můj jediný dárek. Již dříve jsem našel dobře proschlý kus jasanového dřeva a potají jej začal opracovávat, vrstvu po vrstvě ořezávat. Po necelých dvou měsících dostal tvar — chlapce hrajícího na lyru s hlavou vztyčenou k nebi a rozevřenými ústy, jako by zpíval. Měl jsem jej nyní na pochůzce s sebou. Fíky, které visely na stromě, byly veliké a těžké, slupku měly na dotek pružnou — o dva dny později by už byly přezrálé. Nasbíral jsem je do misky vyřezané ze dřeva a opatrně je nesl zpět do jeskyně. Achilleus seděl s Cheironem na mýtině před jeskyní a u nohou mu ležela nová, doposud neotevřená truhla od Pelea. Viděl jsem, jak se mu vmžiku rozšířily oči, když fíky zahlédl. Vyskočil a dychtivě se natahoval k misce ještě dřív, než jsem ji vůbec stačil položit vedle něj. Jedli jsme, dokud jsme nebyli sytí a hruď i bradu neměli ulepené od sladké šťávy. Truhla od Pelea obsahovala další tuniky a struny na lyru a tentokrát, neboť měl šestnácté narozeniny, také plášť obarvený vzácnou fialovou barvou z ulit ostřanek. Byl to přehoz pro prince a budoucího krále a bylo zjevné, že z něj má radost. Věděl jsem, že mu bude slušet, jeho zlaté vlasy vedle fialové barvy ještě víc vyniknou. Cheiron mu rovněž dal dárky — chodeckou hůl a nový nůž za opasek. Jako poslední dárek jsem mu podal sošku. Pozorně si ji prohlížel a prsty přejížděl po stopách, které ve dřevě zanechal můj nůž. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191654