HODNOTA VÝHLEDU
Realitní agent se mě zeptal, jestli bych nechtěl prodat dům. Vzpomněl jsem si na otcovu zásadu, že za přiměřenou cenu je na prodej úplně všechno, a tak jsem to zvážil a požádal o odhad ceny té mé nemovitosti. Když mi pak sdělili výsledky, připadala mi cena nízká. Zeptal jsem se, co asi tak podle trhu jsou nevýhody mého domu. Co jeho hodnotu snižuje? Odpověď: aspekt zvaný lokalita. Mě to překvapilo, ale ve zprávě se psalo toto: „Přes ulici je základní škola, což znamená hluk a velký provoz během dne. O pět bloků dál je požární zbrojnice, což zase znamená občasný hluk a provoz i v noci. A přestože dům stojí na nejvyšším seattleském kopci, není z něj vlastně výhled. A výhled je všechno.“ Hmmm. Hned druhý den jsem na ranní procházku vyrazil těsně před začátkem školy, kdy je hřiště plné dovádějících dětí. Ta kakofonie mi vůbec nepřipadala jako hluk; spíš to byla vřava, jakou si spojujeme s rozdováděným mládím. Mám tři sta mladých sousedů, kteří se moc chtějí učit: malovat, zpívat, tancovat, psát, číst, počty a také dějepis – to je na ukázku jen pár předmětů z jejich rozvrhu. K tomu ještě jejich nadaní a šikovní učitelé, kteří také mají své cíle a odhodlání. Vidím, že přicházejí brzy a odcházejí pozdě. Tak skvělé sousedy aby pohledal. Já tedy tvrdím, že hodnotu mého domu naopak zvyšují. V tuto ranní hodinu je ve službě školní dopravní hlídka, a tak jsem pěkně došel až na roh k přechodu – místo abych ulici neukázněně přešel někde uprostřed. Vážný mladý muž – asi tak páťák – se mě zeptal, jestli si přeju přejít na druhou (103) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191643
stranu. Měl na sobě reflexní zelenou vestu, v ruce držel červený praporek. „Okamžik, pane,“ řekl s úřední vážností, „přijíždějí autobusy.“ Čekal jsem – a zalila mě vlna nostalgie. Kdysi dávno jsem byl v texaském Wacu kapitánem dopravní hlídky Západní nižší střední školy. Bílý důstojnický opasek, vojenská čapka a červený zastavovací praporek – to byly doplňky mé uniformy. Každé ráno, pět dnů v týdnu, za slunce či v dešti, nastupovala moje jednotka na školním hřišti ke kontrole; vztyčili jsme americkou vlajku a pochodovali jsme po obvodu školy a na každém rohu jsme zanechali čtyřčlenné chlapecké hlídky. A nakonec jsme pak odpoledne vlajku zase spustili. Připadali jsme si důležití a užiteční. Své povinnosti jsme brali asi tak vážně jako královská hlídka před Buckinghamským palácem. „Tak budete, pane, přecházet, nebo ne?“ Netrpělivý páťák vpadl do mého vzpomínkového transu. Zdvihl ruku. „Počkejte. Jede auto.“ Rozhlédl se na obě strany, statečně napochodoval doprostřed silnice, zdvihl svůj červený praporek a poháněl mě přes ulici. Když pak za mnou přešel také, zeptal jsem se ho: „Proč to děláš, když bys právě teď mohl na hřišti hrát košíkovou?“ Z jeho pohledu mi bylo jasné, na co zřejmě myslí: že jsem nejspíš ještě starší a potrhlejší, než jak vypadám. „Jsem tu, pane, proto, abych vás chránil.“ Ovšemže. Chraň mě. Chránit potřebuju. O pět bloků dál jsem šel kolem hasičské zbrojnice. Dva hasiči a jedna hasička zrovna před zbrojnicí leštili červené hasičské auto. O hasičských zbrojnicích a lidech, kteří tam pracují, smýšlím velmi kladně už od exkurze, na které jsme byli se školkou. Předpokládám, že stejný zážitek má každé americké dítě. Hasičská zbrojnice je vzdělávací instituce. Bereme tam děti, abychom jim sdělili, že tito lidé – a to, co dělají – jsou dobří, důležití a zaslouží si za to naši úctu. Hasiči jsou vzory. Buď jako oni. (104) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191643
Moderní hasiči navíc nejsou připraveni jen na požár; zároveň jsou to i lékaři záchranné služby – jsou vyškoleni, aby zvládli úrazy a smrt. Navíc si poradí i při úniku nebezpečných látek a teroristickém útoku. Mě vlastně těší, když mi v noci u domu burácejí jejich motory a zaječí siréna. Je to zvuk bezpečí. Spím lépe s vědomím, že hasiči jsou jen pět bloků ode mě a chrání mě. Tvrdím, že to hodnotu mého domu naopak navyšuje – vědomí, že někdo rychle přijede, když nastane nějaký malér. Když kolem mého domu projíždějí s tím ohromným červeným autem, nejradši bych jim fandil. Do toho! Běžte na to! Při návratu jsem kolem zbrojnice šel ještě jednou. Auto už tam nebylo. Houkačku jsem neslyšel, a tak jsem se zeptal přítomného hasiče, kam odjelo. „Cvičení.“ Všechny dovednosti je třeba nacvičit, osvědčení obnovovat – tedy platnost jednotlivých přístrojů a náčiní. Hasiči se nikdy nepřestávají učit. Pak jsem znovu šel kolem základní školy; všude ticho. Oknem byli vidět žáci v lavicích – soustředěně se učili. Opatrně jsem přešel ulici na rohu. Nechtěl jsem, aby se kluk z dopravní hlídky zrovna podíval ven a viděl, že jsem špatným příkladem. Nerad bych za to šel do vězení. Před svým domem jsem se zastavil; zamyslel jsem se nad trasou ranní procházky a tím, jak odhadce můj dům ohodnotil. Jak mohl napsat, že vlastně nemám pořádný výhled? Prostě to není pravda – že z mého domu toho moc neuvidíte. Každý den jsem svědkem těch nejlepších lidských instinktů: touhy učit se, vědět a sloužit ostatním. Z první ruky vidím odhodlanost pečovat o druhé: ochotu sám sebe vystavit nebezpečí v zájmu společného dobra. Kdybyste můj dům chtěli koupit, budete si muset připlatit. Mám totiž fantastický výhled.
(105) Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191643