96
telegraficky s dalšími básníky (například s Jaromírem Typltem) sbíral a zpracovával nahrávky vybraných osob popisujících jízdu tramvají v liberecké MHD. Tkví v tom všem ovšem zrada: bez přednesu Novotného se nám absurdita jeho textů odhalí jen částečně, jeho interpretace je velmi důležitá. A proto bych jeho čtenářům doporučila, aby si k četbě vyhledali také zvukové ukázky na jeho webových stránkách.
druhé světové války a současným zločinům, k nimž dochází v Čínou okupovaném Tibetu? (Viz lednový rozhovor s Vítem Kremličkou v Literárních novinách „Připomínáme si Lidice, ale že by si někdo vzpomněl na Tibet…“.) Anebo je všechno jinak: „I ptal se jest jednou jeden / Ctihodný vyptávač / Co a kam a proč a zač / A kde že je ten Tibet? // A tázaný věděl hned, jak mu odpovědět: / Tibety, ty Tibety / Na horách jsou rozsety.“
Pokud jde o poezii Víta Kremličky (1962), přiznám, že jeho filigránské hříčky s jazykem, myšlenkové propletence a skoky sleduji jen s obtížemi a příliš mě neoslovují. Tím ovšem nechci říct, že básně ve sbírce Tibetiana (Revolver Revue, Praha 2013) nejsou pozoruhodné a že jeho zkoumání hranic jazyka je samoúčelné. Na své si jistě přijdou hledači aluzí i milovníci melodických básní, prozrazujících křehkého básníka a romanticky rozervaného osamělého snivce, který se vzápětí maskuje sprostotou banálních rýmovaček a vulgárních zvolání („Těch kund — a nakonec jedna / Těch radostí — a nakonec bedna // Tam není nic, jenom temnoty z cecků půlnoci prýštějí / Po sutích kanou a na dráty sedají…“ v básni s příznačným názvem „Bobr jest epiteton konstans“). Jsou ovšem místa, kde se autor pitvoří méně — a v této poloze je pro mě jeho poezie otevřenější: „Ty slzo, co jsi mořem svědkem / Lidem živoucím na bezpočet způsobů / Volnosti / Kdo jste neplakali, zda jste vůbec živi?“ („K neznámé chvíli dalších pokolení“). Při listování sbírkou člověka napadne: máme‑li co do činění s Tibetem, proč jsou nadpisy psané švabachem? Je to snad paralela ke zlu páchanému fašisty za
Náš přední japanolog a překladatel Antonín Líman má ve své předmluvě pravdu, když hovoří o jedinečnosti haiku Petra Petříčka (1946) ve sbírce Květ včelou dotýkaný (DharmaGaia, Praha 2013). V nenápadné, ale pečlivě vypravené sbírce nalézáme koncentrované, sevřené básně, které ke stále oblíbenému žánru patří nejen vybroušenou formou, ale také obsahem. Jímavé jsou ty, které přiznávají prostředí, z něhož vzešly, ačkoli trojverší o sedmnácti slabikách prozrazují i jinakost. Tak jako kdysi zdaleka přivezené okrasné keře zdobí dodnes parky, krášlí tato haiku náš prostor duchovní: „Pod patou praská / kulička pámelníku / bílý sen dětství.“ Ve ztišených a soustředěných textech nalézáme podstatu básní tohoto druhu: jde o cestu ve smyslu duchovního hledání, nikoli o výsledek či výkon: „Čím blíže pravdě / tím méně výmluvnosti / slova jak kosti.“ Básník potřebuje daleko víc než zběhlost v sázení veršů schopnost nazírat věci a jevy jinak, nepochybně též s hravostí: „Neplač, že slunce / zapadá ti — to se jen / Země otáčí.“
že se stala mniškou v Koreji. Ačkoli jde o zkušenost, která vyvolává zvědavost, ve sbírce Těžko říct (Weles, Brno 2013) mi připadá nejproblematičtější právě její druhá část, oddíl „Mniška“, který je pobytu v klášteře věnován. Není to jen formou (v „Dopisech z Koreje“ byly básně posílány jako maily a snad proto jsou zbaveny — ovšem nedůsledně — diakritiky). Deziluze z pobytu v klášteře prozrazuje, že hrdinka zde hledala víc, než nakonec našla. Tento závěr podporuje i její návrat do kruhu „rodiny“ — kterou tvoří bezdomovci, sociálně vyloučení, a dokonce vrah odsouzený k smrti. Přestože se často nedokážu zbavit nutkání s autorkou polemizovat o situacích a stavech, které ve svých básních popisuje, na několika místech sbírka neobyčejně zasáhne. Dva překlady mě jaksi dodatečně varují, že přesně tohle jsem měla při četbě čekat (překlad textu zenového mistra Song Chola: „když potřete hojivou mastičkou / ránu na vlastní ruce, / považujete to za službu, / obětování se nebo lásku?“). Za vůbec nejnaléhavější pak považuji básně zařazené do prvního oddílu, jako například tuto z roku 2005: „teplo se vrací / sundávám svrchní / štípance a svraby / poslední zahnisaná místa / setře tvá ruka. // kůže září / pak docela zaniká.“ Když se básnířka odvrátí od svého duševního utrpení, ke kterému se někdy až obsedantně upíná, zavane jejími básněmi duch absolutna.
Autorka je básnířka a překladatelka.
Zuzana Gabrišová (1978) zaujala čtenáře už svými předchozími sbírkami a jistě to nebylo jen proto,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191590
leden
čtení na
❜ Povolit, vyvázat se Nechat ten kov téct ❛ Simona Racková → 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191590
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191590