rameny, že dnes bohužel takovou nemají, jen alkoholickou. Karol naoko nešťastně mávl rukou a zvolal, že co se dá dělat, dá si teda kafe, presso s mlíkem. Jak nadšeně se radovala z každého jeho vtipu a gesta, jak pookřála při těch jeho sarkasmech a zdrobnělinách, s nimiž před ní kouzlil jako žonglér s míčky a které tak důvěrně znala! Přiznal se, že absolvoval protialkoholní léčbu, a hned jí vyprávěl zajímavé podrobnosti o lidech z toho spolku abstinentů i o kouzelné lékařce, která spolek vedla, a to měl štěstí, protože nebyla žádná sucharka. Leně bylo hned jasné, že i tam, mezi anonymními alkoholiky, ve světě nemocničního protialkoholního spiknutí, byl Postava jasný patron, rebel, zvláštní tvor a zvláštní postava, hravý jako kluk a tím pádem i osobitý bavič ostatních. A že lékařka ho takového brala a nesnažila se ho potupit, naopak, celá léčba byla nejspíš inspirativní pro obě strany, čehož si očividně upřímně vážil. Lena jen poslouchala a užasle ho sledovala. Zároveň si okamžitě, s ohromnou úlevou, uvědomila, jak tak se zájmem hltala všechno, co říká, že ať už by jí o té kouzelné lékařce řekl cokoli, třeba i to, že ji miluje a spí s ní, už by ji to nebolelo. Uvědomila si, že je osvobozená. Od vlastní žárlivosti. Jaké to pro ni bylo najednou krásné, že se na něj může takhle dívat a ani trochu se nebát, neděsit, že ji zradí. Protože už na něj neměla, nechtěla a netoužila mít žádný nárok. A přitom – to si uvědomovala naprosto jasně – milovat ho nepřestala. Milovala ho dál tou ohromnou koňskou láskou. Lhala by sama sobě, kdyby si namlouvala, že už 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191584
ho nemiluje, protože už má jiného muže, se kterým spí a je jí s ním dobře. Ježíšmarjá! Její láska jako by po tom všem utrpení najednou prolétla nějakým urychlovačem částic, nebo čertví čím, oprostila se od bolesti, proměnila se na úplně jinou, nezištnou, nezávaznou, svobodnou substanci a ona se mohla konečně s Karolem uvolnit. Byla to nádhera! Dokonce si přála, aby se do té své skvělé lékařky šťastně zamiloval. Aby měl taky novou lásku. To by bylo ze všeho nejlepší. Říkala si to v duchu, ale styděla se ho zeptat. Odložila tu otázku na potom. A pak začala vyprávět ona. Vyndala dokonce ze zápisníku Davidovu fotku a celá šťastná a zčervenalá ji ukázala Karolovi. Ten jen užasle otevřel ústa. A potom si je zakryl svou velkou dlaní a byl tak dojatý, že skoro vzlykl. V očích měl slzy. Lenu píchlo u srdce, když ty slzy spatřila, a sklopila oči. Ale Karol ji hned přesvědčoval, úplně nesobecky a velkoryse, že to nic, a dokonce zavtipkoval, že jsou to jenom „slzy staré senilní trosky“, že jí to štěstí doopravdy přeje, že je z toho sám upřímně dojatý a že je jasné, že jí štěstí taky trochu závidí, co by zapíral. „Závidím, ale dopřeju,“ řekl. A bylo to. Věřila mu. Věděla, že Karol Postava je přesně takový. Že všechny ty žabomyší, žárlivé spolky všude kolem o tři hlavy převyšuje a jediným prudkým pohybem své pěkné ruky je smete ze stolu. A věděla i to, že i když ji pořád miluje (bože, cítila, že je to tak, hned jak se podíval na tu fotku), myslí to vážně, když její lásce s Davidem Váchalem přeje a z duše žehná. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191584
Dívala se na něj a měla ho ráda asi tak stokrát víc, než by si v té chvíli vůbec dokázala přiznat. Takže takový to byl člověk, tenhle Postava! Když přiběhla domů, objala Davida a hned mu začala nadšeně vykládat o schůzce. David se na ni celou dobu zkoumavě díval a potom si sedl s knihou do křesla. Hodil očkem po Leně, když v kuchyni vybalovala nákup z batohu, a prohodil: „Viděl jsem vás v Daxu. Tebe a toho tvýho Postavu.“ „To myslíš vážně?“ vyjekla Lena a přistoupila k němu. „A proč jsi mi aspoň nezamával?“ „Nechtěl jsem rušit,“ řekl David. Začal jezdit po knize prstem a dodal: „Byli jste tak zabraní do rozhovoru, že bys mě stejně neviděla. Byl jsem mimochodem docela blízko. Ale tys byla očividně úplně hotová, nadšeně si rozhazovala rukama, tak jsem nechtěl rušit.“ David se zasmál a napodobil ji. Jenomže tak nějak smutně, melancholicky. Lena nechala všechno plavat, nechala nákup nákupem a vrátila se k Davidovi. Objala ho, přidřepla si mu k nohám, aby mu viděla přímo do očí. „Všechno jsem mu vyprávěla! O tobě! O tom, jak jsme se seznámili, i o tom, jak už spolu budeme bydlet a že se asi už brzy budeme brát.“ „Jak asi?“ David na ni vrhl přísný pohled a zvedl obočí. „No, nechtěla jsem přece tu svatbu prozradit. Vždyť je to tajemství!“ zkoumala ho pohledem a bylo jí líto, že takhle trucuje. Hleděla do těch jeho mandlových očí a najednou jí z toho ze všeho bylo do smíchu. Cítila se tak lehká! Odstřižená od celé té zhoubné lásky, co ji tak dlouho ničila. Teď se konečně cítila osvobozená od Karola Postavy 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191584