„Vodky neubývalo. Čím dál ujížděl Jakub Izakevič zasněženou stepí pryč od Leninogorodu, tím více a dychtivěji mužíci měnili chléb a sýr za vodku. A tehdy Jakuba Izakeviče napadlo, že by vodku mohl prodávat. I prodal za rubl, pak přirazil kopějku, deset, půl rublu, mužíci platili jak mourovatí a peněz přibývalo -“ „A vodky neubývalo!“ řekla nadšeně Angličanova žena. „Da, Molly Brianovna, vodky neubývalo. A Jakuba Izakeviče zmocnil se mamon. Arašidov příšerně zakroutil očima a spolkl syreček. Řekl si: Je mi zapotřebí vracet se na celinu, kde člověka žerou komáři a latriny smrdí tak, že ani Duchy Moskvy nepomůžou? Není mi zapotřebí. Otočím k východu. Ex oriente lux. Přejedu na druhý konec světa, rozprodám vodku, které stejně neubývá, zbohatnu a ve Vladivostoku opatřím si milenku!“ „Tak se,“ vypráví Arašidov, „Jakub Izakevič s neubývající vodkou rozjel do stepi, do bílého moře, jímž sem tam pluje jenom černá kostra zmrzlého křoví a temný ostrůvek zapomenuté vsi. Prodával a prodával a prodával a prodával -“ „Až doprodal!“navrhl jsem, Maxim Gavrilovič zavrtěl hlavou. „Ne! Vodky neubývalo! Brzy však roznesla se zvěst širou stepí, legenda o muži s vodkou! Ze vzdálených vesnic přijížděli mužíci na lyžích, přes nekonečné kopce přibíhali na sněžnicích, bohatší zapřahali trojku, tajemníci se sjížděli v automobilech. A od úst k ústům letělo po matičce Rusi jméno Jakuba Izakeviče, jenž přivážel vodku, naši radost, naši matku, naši spásu!“ Maximu Gavriloviči zvlhly oči, vášnivě načal novou lahvinku mladého vína a plačtivě řekl: „Až pověst posléze dospěla k sluchu milice.“ Odmlčel se. Crazyhandova žena si přikryla ústa drobnou ručkou a počala tušit horor. „I nasedli milicionáři, nasedli na koně a vypravili se do stepi, aby muže s vodkou lapili. Po Arašidově tváři skanuly slzy; v duchu dávných tradic své vlasti veřejně se dojal vlastním příběhem. Avšak pověst, že chtějí lapit muže s vodkou, byla rychlejší,“ pravil se zadostiučiněním. „Od úst k ústům letělo varování, Jakub Izakevič jal se kličkovat stepí a mužíci, hnáni strachem, že dobrodince zabijí, v zástupech větších a větších rojili se z vesnic, aby nakoupili vodky, dokud je čas. Tak z jedné strany štván milicí, z druhé žíznivými mužíky, kličkoval Jakub Izakevič stepí, kličkoval a kličkoval a kličkoval a kličkoval a kličkoval,“ překládal jsem to „went zig zag zig zag zig zag zig zag!“až Molly Crazyhandová vykřikla: „Oh my God! Stop it! What happened?“ Arašidov vjel do další rýhy a vylíčil, jak se Jakub Izakevič skrýval ve chlévech, v opuštěných pastouškách a na místních sekretariátech, a pořád prodával a prodával, otevřel jsem ústa, abych desku zastavil, Arašidov však sám pravil stručně: „A vodky neubývalo!“ „Oh!“vydechla Molly. „Neubývalo!“ řekl vzdorovitě Maxim Gavrilovič. „Ať prodával, jak prodával, pod plachtou pořád kopec lahvinek a v nich vodka, čisťounká, průzračná jako křišťál. A tak když milicionáři nemohli Jakuba Izakeviče lapit na koních, poslal jim z Moskvy báťuška car -“ „Počkej!“ řekl jsem. „Počkej, Maxime Gavriloviči!“ Arašidov se zatvářil přiblble, zatřásl hlavou. „Tak ne. Poslal jim z Moskvy předseda Nejvyššího sovětu terénní vozidlo. Jenomže, málo platné, ani terénním vozidlem muže s vodkou nepolapili. A víte proč?“ Vyvalil oči na Crazyhanda, pak na pobledlou Molly. „Terénní vozidlo bylo moc pomalé?“ navrhl pragmatický Brit. Maxim Gavrilovič vztyčil prst: „Protože Jakuba Izakeviče ukrýval lid!“ Napil se. Věděl jsem, že už brzo musí přijít špatný konec, neboť ruská literatura nezná happyendů. „Lid chránil svého dobrodince. Skrýval ho, jako kdysi Vladimíra Iljiče,“ vzlykl Arašidov. „A přece se našel jeden, Kuzma Judasevič z vesnice Golgotka, a ten ho zradil. Zatoužil, mizera, po řádu!“ Maxim Gavrilovič zapomněl, že je v Rakousku, a plivl na podlahu. „Byl večer, Jakub Izakevič s věrným koníkem vjel právě do úžlabiny, kam ho na noc poslal lid z vesnice Golgotka. Jenomže sotva vjel do úžlabiny, vidí najednou, že proti němu stojí terénní vozidlo, a vedle Kuzma Judasevič a ukazuje na něj prstem lejtěnantu milice. Jakub Izakevič strhne koníka, chce obrátit, ale nemůže, úžlabina je úzká. A lejtěnant vydá povel, ratata, samopalem milicionáři do Jakuba Izakeviče, samopalem do holoubka! Palba rachotí, šírou stepí se rozléhá, sbíhají se mužíci z Golgotky a vidí: Jakub Izakevič v tratolišti krve. Kleknou na kolena, prosí lejtěnanta milice: Báťuška lejtěnant! Jakuba Izakeviče jsi zabil, ale vodky nenič! Jenže lejtěnant je mladý, taky žádostivý řádu. Už vydal povel, zase ratata, ratata, a vodka ta tam! Ta tam!“zaúpěl Arašidov. „Rozstříleli milicionáři, rozstříleli lahvinky! Všechny do poslední! Do sněhu padaly, třpytily se střepy a vodka, čisťounká, průzračná, vsakovala sněhem do země!“ Rozhostilo se ticho, zvýrazněné vyjícím šramlem. Maxim Gavrilovič vytáhl z kapsy mnohokrát použitý kapesník a zatroubil, až citerista pohoršeně vzhlédl od partesů. Zápase s upřímným pláčem, Maxim Gavrilovič dovyprávěl: „Na jaře, když sníh roztál a step se zazelenala, vytryskl na tom místě ze země pramínek. A voda byla růžová! Div divoucí! křižovali se mužíci. A jaký teprve div, když vody okusili! Nebyla to voda, ale vodka. Růžová, jako když v ní rozpustíte papriku. Jenomže kdepak paprika! Byla to krev Jakuba Izakeviče, mučedníka. Pověst o tom zázraku roznesla se šírou Rusí, z daleka přicházeli mužíci a z měst tajně i příslušníci a funkcionáři strany, vědry
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191505
nabírali růžovou vodku, a vodky neubývalo a neubývalo... a neubývalo... a neubývalo... a neub -“ Maxim Gavrilovič příšerně škytl, chytil se stolu a strnul. Heuriger počal konat své dílo. „Zapomněls dodat,“ řekl jsem, „že Kuzma Judasevič povrhl řád na okresním výboru Strany, a odšed, oběsil se.“ Maxim Gavrilovič však náhle vyskočil a vyběhl ven. Vrátil se asi za půl hodiny, skleslý, bezedně smutný. Usedl, uštípl ementálu a odložil jej na stůl. Crazyhand se sice snažil vyjádřit sympatii kolegovi nucenému žít v Sovětském svazu, jenže Arašidov byl k neutěšení. „Víš o tom hovno, Alane Williamoviči! Zasraný nic! Je to horší, mnohem horší, než myslíš.“ Opět vytřeštil oči, zezelenal. Myslel jsem, že heuriger dosud působí, Arašidov byl však otrlý piják a po cestičkách nestřídmosti se vrátil k literatuře. „Alan Williamovič,“ řekni mi: „Kdo byl největší spisovatel všech dob?“ Žhavým zrakem spočinul na Crazyhandovi. Angličan zrozpačitěl, přemýšlel. Viděl jsem, že chce nějak potěšit ruskou duši svého nešťastného překladatele. „Tolstoj?“ navrhl tázavě. „Pch! Talstój!“ušklíbl se Maxim Gavrilovič. Crazyhand se zahanbeně přikrčil a chvíli odhadoval Arašidovovo rozpoložení. Jako všichni, kdo se trochu zajímali o literaturu, zaslechl cosi v tom smyslu, že autor Zločinu a trestu je v zemi socialismu persona málem non grata. Zapřel tedy svoje politické sympatie a pravil, dost tiše: „Dostojevskij?“ Maxim Gavrilovič jenom znova máchl rukou. „Shakespeare?“ navrhl ještě nesměleji Crazyhand; asi ho napadlo, že Arašidov je vlastně anglofil. Jak se ukázalo, měl pravdu. Jenom v odhadu autora se zmýlil. Arašidov nadmul strašlivě tváře, vypoulil oči a nahnul se daleko nad stůl ke zkoprnělé britské dvojici. Pak pravil vítězně a se zbožným nadšením: „George Orwell, of course!“ „Oh no!“vydechla hezoučká Molly. „Oh yes!“ pravil rozhodně Arašidov a starozákonně zakýval hlavou. „A i ten věděl hovno!“
12) Party u velvyslance se pomalu rozcházela. Postavil jsem prázdnou skleničku na roh nějakého příborníku a vtom kolem mě přešel Šulc. „Soudruhu Šulci!“ Můj zájem ho nepotěšil, ale zůstal stát. „Tak jsem o tom přemýšlel -“ „O čom?“ „O tom tak zvanym zázraku v kapli Panny Marie pod Kobylí hlavou.“ „Jo vo tom.“ Bylo jasné, že potěšení je pořád výhradně na mé straně. „Ano. Vzpomněl jsem si na nějaký článek toho redaktora. Byl u toho tenkrát - aspoň podle toho článku - taky nějaký Pecen nebo tak nějak.“ Šulc stál ve výborně ušitém saku, dlouhé ruce svěšené podél těla, a neřekl nic. „Nebo ne Pecen? Ale myslím že ano. Vím, že to bylo dost zvláštní jméno.“ Jakoby po nějakém rychlém, ale tvrdém zapřemýšlení, řekl: „Nějakej Pecen tehdá u Bezpečnosti pracoval. Aspoň bych řek že jo. Ale s náma tam nebyl.“ Podíval jsem se mu do uhýbavých očí. Proč se do toho vlastně pletu? Proč? Asi jsem se nakazil všeobecnou infekcí odvahy. „Počkejte, už si vzpomínám,“ řekl Šulc. „Vo Pecenovi se píše v tom anonymovi. Co ho votiskli. Ale soudruhu anonymy přeci patřej do koše!“ Znovu poučen z úst bývalého, a patrně dosavadního pracovníka STB o morální zásadě, kterou dodržují jenom některé výjimky mezi žárlivými manželi (a pak obyčejně hledají v koši, až najdou), už jsem o tom nemluvil.
13) Až v Praze. Na Karlově náměstí do mě vrazil Jůzl. Vyběhl ze stinného portálu sv. Ignáce, v očích horečné světlo a s hořícími tvářemi. Přesrdečně mi potřásl pravicí; měl zvyk tisknout člověku ruku vší silou a dlaň druhé ruky přitom klást na rameno. Snad mu to zůstalo ze semináře. Sedli jsme si na lavičku před kostelem a Jůzlovi se v klopě zaleskl stříbrný křížek, novinka, právě daná na trh obrozenou Katolickou Charitou. Pro katolíky,“ řekl mi, kteří se za svou víru nestydí. Bleskla mi hlavou Jůlinka, křižující se jak pominutá u Panny Marie Sněžné, když tam páter Urbanec skončil prehistorické kázání. Co asi dělá, ta milá mzdová účetní a jejích nyní už sedm dětiček, pokřtěných jmény českých světců: Ludmila, Anežka, Václav, Vojtěch, Jan, Prokop a Václava? Asi je
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191505
všechny přihlásila do náboženství. Na podzim, poprvé po letech, se brány škol měly opět otevřít katechetům. Ale od té hezké vzpomínky jsem se vrátil k Jůzlovi. „Četl jsem váš článek, pane redaktore,“ řekl jsem. „Ale neuspokojil mě. Povězte mi o tom víc!“ „Nemohl jsem napsat všechno,“ pravil. „Víte, jak se některé věci dají zneužít proti církvi. To bych, zvlášť v souvislosti s páterem Doufalem, nechtěl. Ale zjistil jsem strašně důležité okolnosti.“ Přisedl blíž ke mně. „Pecen vystoupil z církve, protože mu nějaký kněz svedl sestru. Měla potom nemanželské dítě. Pecenovi bylo tenkrát šestnáct. Byl to zřejmě citlivý chlapec. Tak si dovedete představit -“ Opět mi položil ruku na rameno; skrze tenkou látku letních šatů mě skoro pálila. Skoro jako kdyby měl horečku. Možná že měl. „A znáte to. Tohle byl vždycky jeden z nejdemagogičtějších, a bohužel i nejpůsobivějších argumentů v kampaních proti církvi. Proto jsem o tom nechtěl psát.“ Sundal hořící ruku z mého studeného ramene. Jak se to vlastně sobě podobá, napadlo mi: nehodní kněží a nehodní funkcionáři. Nepříjemná fakta, tajená, aby neuškodila jedné či druhé církvi. Jenže Jůzl, jako všichni věřící, si nevšímal podobností, pro něho rozhodovala základní nepodobnost. Boha a Ďábla. O tom, kdo je kdo, byl si jist. „Pecen byl do té doby velmi zbožný hoch,“ pokračoval. „Dokonce ministrant. Ve skautu vedl katolický oddíl. Ale na průmyslovce se dostal pod vliv komunistického učitele, a když se stalo to s jeho sestrou, učitel z toho pochopitelně vytřískal kapitál. Pecen šel na faru a bez vědomí matky ohlásil, že vystupuje z církve. Pak vstoupil do Svazu mládeže, potom do partaje - Pecenovi byli velice chudá rodina -“ „Zajímavá geneze jednoho fanatismu. Přes zklamání v morální autoritě -“ „To právě trochu nesouhlasí,“ skočil mi Jůzl do řeči. „On, aspoň podle paní Pecenové, fanatik nikdy nebyl. Byl to tichý člověk. Do Strany vstoupil, ale nijak aktivně se neprojevoval, neškodil -“ „A pak se dal k STB -“ „To stará paní do letoška nevěděla. Proto mi taky napsala. Nechce tomu věřit. Pecen byl vyučený radiomechanik a jí tvrdil, že v Praze pracuje v Tesle. A pak: zemřel přece ve vězení! Jí nevysvětlíte, že právě takhle často končí agenti.“ Odmlčel se. „Ale proč ve vězení?“ zeptal jsem se. Jůzl se ke mně otočil celým tělem. Křížek v klopě mě na chvilku oslepil. „Stará paní tvrdí, že se nakonec vrátil k Bohu. K zatčení tenkrát stačilo málo - třeba se jenom veřejně vyznat. Paní Pecenové ani jeho sestře nikdy neoznámili, proč ho zatkli. Ale to nebylo tehdy nic neobvyklého a jim ani nenapadlo po tom pátrat. Ani teď nemají odvahu. Obě jsou to velice prosté, zbožné ženy a z komunistů mají - ví Bůh, že právem - panickou hrůzu. Řekli jim jenom, že Pecen zemřel ve vazbě. To je ovšem pro naše vyšetřování fakt velice důležitý.“ „Umlátili ho?“ „To nevím.“ „Na nic jinýho se snad v base neumírá,“ vzpomněl jsem si na Gertu a její hepatitidu, úspěšně přechozenou v Osvětimi. Organismus si tam vypěstuje rezistenci. Jůzl pokrčil rameny. „To konec konců není tak důležité. Ale přemýšlejte!“ „Já vím,“ řekl jsem. „To jste napsal v tom článku.“
14) Jůzl odešel do redakce a mně napadlo jít se ochladit do kostela. Byl parný srpnový den a v kostele předpokládaný chládek, podvědomě známý z ministrantských let, ačkoliv chrám nebyl gotický, neměl barevná okna a slunce dopadalo plnou silou na barokní oltáře. Interiér nedávno opravili a vyzlatili. Za státní peníze, ovšem. Jeden z podivných paradoxů režimu, jenž současně konal dobré i krvavě hřešil. Tohle však dělal kvůli valutovým turistům. Přelétl jsem zrakem kopuli chrámu, nakadeřenou jak smetanový dort. Hejna sádrových andělíčků jako by se s rozkoší čvachtala v té šlehačce a vzpínala ručky k božímu oku. Je to materialistický režim, řekl ve mně nějaký povědomý hlas, a podporuje zrod mýtů. Zajišťuje lidem práci jako žádný jiný systém na světě, a současně je připravuje o svobodu. Rozhlédl jsem se: jenom několik babiček. Hlas ve mně, převelice vážný a bez humoru, pokračoval v dialektické litanii. Kde jsem ji slyšel? Opatruje své občany v nemoci, a ohrožuje je permanentními nerváky a svévolnou justicí. Restauruje středověké chrámy, a vyprazdňuje je od kněží. Když člověk jede letní krajinou, vykukují přes žitná pole červené cibule barokních kostelíků a v šťavnatých údolích svítí miniaturní svatyně jako panenské nevěsty. Ušklíbl jsem se. A na polních cestách přicházejí o život mladí faráři, jak se nedovolenou rychlostí řítí na motocyklu, aby za neděli stihli svých pět nebo sedm mší v pěti až sedmi vesnicích, ten zvláštní československý motocross. Kdo to říkal? Kdo?... Nemohl jsem si vzpomenout. Pak jsem si vzpomněl. Ovšem. Byl to hlas černovlasého syna dcerunky Laury. Z býčího rohu, pod sochou nekanonizovaného
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191505