Kapitola V. Sedm a půl minuty pro Bratislavu Mír! Mír! Fascinující slovo. V dobré víře a s myšlenkami na životy svých blízkých je koncem září 1938 na croydonském letišti u Londýna volaly davy lidí vítající britského premiéra Chamberlaina při návratu z Mnichova, kde byla podepsána ostudná dohoda, která – řečeno slovy jednoho ze západních žurnalistů – „ukřižovala Československo“. Je zachráněn mír! Představitelé země, kterou muž s příslovečným deštníkem v ruce před pár hodinami opustil, však o nadcházejícím mírovém soužití neuvažovali, hra pokračovala dalším dějstvím a středoevropští specialisté v Ribbentropově ministerstvu zahraničí na příkaz z nejvyšších míst zpracovávali analytickou sondu všech problémů, které se týkaly Česko-Slovenska a případného oslabení, či raději přímo rozpolcení tohoto státního útvaru. Již 7. října 1938 dodalo ministerstvo führerově kanceláři tajný spis, označovaný později jako Woermannova poznámka, protože autorem byl Ernst Woermann, v letech 1936 až 1938 velvyslanecký rada v Londýně, nyní vedoucí politického oddělení říšského ministerstva zahraničí. Byl to elaborát střízlivý, učleněný a německy přesný. Uváděly se tu čtyři alternativy řešení nejbližší slovenské budoucnosti, a to spolu s komentářem zachycujícím vyhraněné hledisko zájmů „třetí říše“. Možnost číslo jedna: samostatné Slovensko. („Bylo by slabým státním útvarem, a proto by nejvíce prospělo německým požadavkům na pronikání do osídlovacího prostoru na Východě... Pokud se slovenští vůdcové pro takové odtržení vysloví, můžeme je uznat pod heslem práva na sebeurčení.“) Možnost číslo dvě: slovenská autonomie v československém státě. („Celkový útvar Česko-Slovenska by v tomto případě byl silnější než dva samostatné útvary.“) Možnost číslo tři: autonomie Slovenska s příklonem k Budapešti. („Z německé strany žádný zájem.“) Možnost číslo čtyři: slovenská autonomie s příklonem k Polsku. („Náš zájem je ještě menší.“)
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191483
SLUŽEBNÍCI ZLA
⁄
Smutný dokument o podivném světě, v němž je agresivní velmoci umožněno skrytě i otevřeně spřádat cizí osudy.
OČI HLEDÍ K DUNAJI Podzim plný protikladů. Jednotky wehrmachtu pochodovaly zrazeným českým pohraničím, vítal je tichý vzdor a zármutek rodin opouštějících své domovy – a zdvižené ruce jásajících sudetských Němců, kteří tyto okamžiky, netuše svou nepříliš povzbudivou budoucnost, brali jako chvíle triumfu a zadostiučinění. V téže době učinili hitlerovci první kroky i ve věci Slovenska. Nelze zcela přesně určit, zda se Woermannova alternativa číslo jedna stala okamžitým a jednoznačným vůdcovým cílem. Tajný rada říšského ministerstva zahraničních věcí Wolff řekl před koncem roku českému agrárnímu redaktorovi Krychtálkovi, který přijel do Berlína důvěrně sondovat půdu: „Budoucí vývoj není určen. Je třeba jednat. Berlín může nyní podporovat Prahu právě tak jako Bratislavu či Budapešť.“ Pozice „třetí říše“ byla totiž nyní mnohem choulostivější, než tomu bylo v období před Mnichovem. Sám führer přece prohlásil, že nechce do říše ani jednoho Čecha, že mu jde jen a jen o osud těžce zkoušených sudetských Němců. Když je nyní do své říše začlenil, chybělo mu ono podstatné želízko v ohni, v jehož zájmu by mohl bezohledně vystupovat. Proto také metody podvratné protičeskoslovenské politiky v období od konce léta 1938 do března 1939 mají viditelně mnohostrannější podobu. A navíc v jistém slova smyslu i poučnější. Neboť rozpínavý diktátor a jeho vykonavatelé se rozhodli, že kromě všeho jiného vrazí klín mezi Čechy a Slováky.
„Vůdce mne jednou požádal,“ uvedl při výpovědi v Norimberku vysoký důstojník SS a tehdejší říšský místodržitel v obsazeném a do „třetí říše“ začleněném Rakousku dr. Arthur Seyss-Inquart, „abych ho informoval a podal mu detailní zprávu o slovenských poměrech. Pověřil jsem tedy dva ze svých kolegů, kteří měli velmi dobré osobní kontakty na Slovensku, aby získali potřebné informace.“ Arthur Seyss-Inquart, původem moravský Němec, rodák ze Stonařova na Jihlavsku, byl zbytečně skromný. On sám udržoval přece ty nejlepší přátelské styky nejen s předáky německé menšiny na Slovensku, nýbrž i s mnohými slovenskými politiky. Na základě Hitlerova osobního přání však Seyss-Inquart aktivně zapojil i své spolupracovníky, především dr. Hammerschmidta a dr. Flohra. Uložil jim,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191483
⁄
Roman Cílek
aby udržovali s Bratislavou pravidelné spojení. Splnili úkol v mezích svých možností, ale oběma se později jejich politikářské denní i noční toulky po slovenské metropoli stanou osudnými. V květnu 1939, to již po vyhlášení samostatné Slovenské republiky, přijeli do Bratislavy s úmyslem přemluvit Karola Sidora, aby se vzdal svých snah sblížit Slovensko s Polskem, a tím si umožnil návrat do rozhodujících politických kruhů. Společně s proněmeckými představiteli Tisova režimu Ferdinandem Ďurčanským a Karolem Murgašem dlouho seděli v Sidorově vile, leč v podstatě marně. Snad ze žalu nad neúspěchem svého poslání se vydali do baru v hotelu Carlton, kde flámovali až do bílého rána. V nepříliš svěžím stavu usedli pak do auta a vraceli se přes Petržalku do Vídně. Nedojeli. Ten z nich, který svíral v ruce volant, zřejmě usnul a mírnou zatáčku u obce Petronella se ani nepokusil vybrat. V plné rychlosti narazili do stromu, vůz vzplál a oba nacističtí vyjednavači v něm uhořeli. Pověřenci říšského místodržitele v Rakousku, SS-sturmbannführeři Flohr a Hammerschmidt, nebyli však už od podzimu osmatřicátého roku ve zvýšeném zájmu o Slovensko osamoceni. Do hlavního města „třetí říše“ přicházely z této oblasti další informace také prostřednictvím zdrojů, které ovládala takzvaná Auslands-Organisation der NSDAP, programově určená „k ochraně říšských Němců v cizině a etnických Němců“. Pod vedením Ernsta Bohleho se tato instituce stále více stávala předsunutou nacistickou agenturou ve světě. K lepší koordinaci společného postupu s říšskou vládou si v Berlíně zřídila svou kancelář i Volksdeutsche Mittelstelle, o jejímž působení proti Československu také nelze uvést nic pozitivního. Vysokému funkcionáři VoMi dr. Hermannu Behrendsovi, který začínal svou kariéru v sicherheitsdienstu, přidělilo říšské ministertvo zahraničních věcí jaksi navíc i jiný pozoruhodný úkol – vést podvratnou práci vůči Československu na území Podkarpatské Rusi, která byla tehdy součástí republiky. Do této fáze víceméně politických, společenských a intrikánských styků se Slovenskem se pochopitelně zapojily i obě profesionální tajné služby „třetí říše“: Canarisův abwehr a Heydrichův sicherheitsdienst. U abwehru to byla zejména vídeňská pobočka, sídlící na Stubenringu 1, tedy v budově bývalého rakouského ministerstva vojenství. Podle výpovědi Rudolfa Tarbuka, který po válce uvízl v rukou naší spravedlnosti, patřilo Slovensko na rozhraní let 1938 a 1939 k jejich výlučné „výzvědné oblasti“. Tarbuk také přiznal, že zvláštní, vysoce maskovaná složka, původně se nazývající „skupina národnostních menšin“ a o něco později označovaná jako „obranná skupina II“, se starala i o záškodnické akce.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191483