„Přišli jste pravděpodobně kvůli němu,“ odtušil psychiatr a ukázal na chlapce. Maminka přikývla. „Muselo to být pro něj hrozné,“ řekl psychiatr zúčastněně. „Jak to zvládá?“ „Těžko. Nevím, jestli se vám to už doneslo, ale byl s rodiči v bytě zamčený dvě hodiny. Snažil se přes okno přivolat pomoc, ale nepodařilo se mu to, našli jsme ho až my. Bojíme se o něj.“ Lékař vyháněl z hlavy vidinu nahé sestřičky. „Pokračujte...“ „Byl u mých rodičů na prázdninách. Já jsem musela zůstat doma. Měla jsem důležitý job, teď si to vyčítám. Potřebuje asi psychologa, a já za chvíli taky. Víte, přestal mluvit, nic neřekne. Mluvíme na něj tak i onak, po dobrým i po zlým, nic nezabírá. Udělala jsem mu krtkův dort, ten má nejraději, a nic. Telefonovala jsem se svou psycho analytičkou a ona řekla, že je to prý normální, ale podle mě to už trvá moc dlouho. Je tu však ještě jedna věc, která mě znepokojuje. Chová se divně, podobá se svému dědovi.“ „Jak?“ „Neumím vám to vysvětlit.“ „Napadl někoho?“ „Ne, to ne! It’s strange. Pohybuje se divně, jako robot.“ „Hm,“ pokýval hlavou. Uvědomoval si, že to asi dnes v noci nevyřeší. Chlapec bude potřebovat delší terapii. „Myslíte si, že to na něm zanechá trvalou stopu?“ „To se dá těžko určit,“ odvětil. Byl to zajímavý případ. Vstal ze židle a dřepl si k sedícímu chlapci. „Ahoj, já jsem Mário. Jak se jmenuješ?“ Chlapec mlčel, ale díval se něho. „Oto,“ řekla za něho máma. „Namaluješ mi něco?“ zeptal se ze zvyku, neočekával, že chlapec bude reagovat. Oto však přikývl. Posadili se k stolu a lékař mu dal svoji propisku. Chlapec začal kreslit a doktor ho pozorně sledoval. V pravém oku ho od únavy řezalo. „Jinak je zlatý, my little boy,“ pokračovala dál žena. „Jen to, že se podobá dědovi. Víte, on byl
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191424
foolish, duševně nemocný. Léčil se, tedy spíš neléčil, tady u vás, krátce předtím, než se navzájem…“ Rozplakala se. „Proč si myslíte, že váš otec byl duševně nemocný?“ zeptal se doktor. „Byl přece tady a vůbec, choval se divně. Stále se usmíval, pravda, nikdy jsem o takové duševní nemoci neslyšela. Vypadalo to však hodně divně. What do you mean? “ „Kdoví, duševní onemocnění se mění jako šaty, podle módy,“ odvětil vyhýbavě. „Ano? V každém případě jsem rozhodnutá nenechat to jen tak.“ „Trápilo vaše rodiče něco předtím, než se to stalo?“ „Já vlastně ani nevím. Možná ostatní sestry by věděly víc, já jsem přijela z Ameriky jenom kvůli pohřbu. Bála jsem se o syna. Musela jsem letět přes louži pro Otu a také, abych sestrám pomohla všechno zařídit. Ony jsou nemožné, ale teď už to dám do pořádku.“ Mluvila divně, možná trochu hystericky. Sant zvažoval, zda i ona nepotřebuje vyšetření. Byla to zvláštní rodina. Mezitím chlapec dokreslil. Mário jasně rozeznal na obrázku dvě ležící mrtvoly. „Co jsi nakreslil, Oto?“ Nečekal odpověď. „Bába bodla dědu pích, pích…“ Chlapec zíral přímo na doktora. Santovi naskočila na zádech husí kůže. „On pak…sek, sek…“ „Otíku! Otíku můj!“ vykřikla matka a přerušila jeho slova. „Ty mluvíš! Pojď ke mně, honey!“ Přivinula si ho k sobě, protože chlapec se v té chvíli rozbrečel. „Fany, Fany! Otík mluví!“ volala na děvče stojící na chodbě. Začali se všichni tři objímat. Doktor je nechápavě sledoval, tohle nečekal. A to už viděl ledacos. Ambulance byla najednou plná emocí. „Děkuji vám, pane doktore, velice moc vám děkuji.“ Fany mu upřímně třásla rukou. Děsil se, že mu ji každou chvíli políbí. Zdálo se, že je toho schopná. „Rádo se stalo.“ Jak jí vysvětlit, že Otovo „uzdravení“ je jen náhoda. „Děkuji vám. MY GOD! Unbelievable.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191424
„Je to teprve začátek. Potřebuje delší terapii.“ Uvažoval o tom, proč se mu jejich emocionální náboj zdá nepřirozený a cizí. Neuměl určit, co je na něm zvláštního. „Stejně vám děkuji, kdyby tak všichni byli jako vy. Možná bych tady dnes vůbec nemusela být.“ Pohlédla vyčítavě směrem k sestře, která celou dobu mlčela. „Kdybyste vy vyšetřoval mého otce, mohli ještě s mámou žít. Jenže stalo se. Zavolali mě až z New Jersey a já jsem přijela, abych to tady zařídila.“ Na chvilku zmlkla, jako by se zadýchala. „A to vám říkám, já to tak nenechám. Nevím, jestli to víte, ale otce sem přivezli na vyšetření na emergency a doktor ho poslal domů, že mu nic není. Hrozné! (Sant mlčel.) To není doktor, ale netvor. Schit! Zjistila jsem si i jeho jméno. Podám trestní oznámení. Jmenuje se Sant. Znáte ho?“ Lékař chvíli váhal. Nakonec ale odpověděl. „Je mi to líto. Sant jsem já.“ Ambulance najednou ztichla. Dál nebylo o čem mluvit. Rodinka se tiše vytratila. Když se lékař vrátil do pracovny, Aneta už byla pryč. Na polštáři našel jen ohmatanou učebnici psychiatrie, oblečenou do jejích kalhotek. Nemocniční pokoj se mu na malou chvíli zhnusil svou ubohou prázdnotou. Byl uvězněn v nemocnici stejně jako jeho pacienti. Pohlédl oknem k hodinám na věži. Pomalu už mělo začít svítat.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191424