98
nesporné, že nárůst potratovosti vyvolaný odstraněním kriminalizace (a změnou hodnot žité morálky) byl, a to všude, obrovský. Z komparativních demografických statistik pak plyne, že potratovost v zemích reálného socialismu patřila k nejvyšším na světě (viz Philipov, Dorbritz, 2003). V závěru socialismu v 80. letech v dřívějším Československu připadalo ročně řádově 100 tisíc potratů na 100 tisíc narozených dětí, tedy poměr šance na narození pro dítě počaté byl 1 : 1. Po zrušení potratových komisí, ještě za socialismu, kdy, jak M. Kučera uvádí, bylo nějakých 92 % žádostí o potrat vyřizováno kladně, počet potratů ještě stoupl na 110 tisíc za rok, na jednu ženu v průběhu jejího reprodukčního období připadlo 1,5 potratu v průměru (Kučera, o.c., s. 61). V tehdejším socialistickém Rumunsku a některých zemích tehdejšího SSSR byl tento poměr ještě děsivější, šance na to být „přijat“ zde tedy byla 1 : 3 či dokonce 1 : 4. Není zde prostor pro spekulativní otázky komparativní povahy, jaké faktory způsobovaly, že v zemích východní Evropy byla potratovost vyšší než na evropském Západě, zda šlo o „proměnné“ související s vyspělostí antikoncepčních prostředků, úrovní zdravotnictví (tedy stupněm „racionality“) či s hodnotami morální povahy, v nichž hrubý historický materialismus hrál významnější roli než materialismus konzumní západní společnosti. Co ale se zdá nesporné, je skutečnost, že demografická struktura československé socialistické společnosti před jejím rozpadem byla „zdravější“, méně zatížená procesem stárnutí obyvatelstva. Část tohoto jevu je vysvětlitelná tím, že očekávaná střední doba dožití za socialismu byla nižší než za kapitalismu; druhou částí vysvětlení je ovšem paradoxní skutečnost, že ve svobodných společnostech byla v té době nižší porodnost než v tehdejší ČSSR. Tedy praxe omezené či regulované potratové svobody dávala šanci na narození i části těch, jimž by za úplné potratové svobody nebylo dopřáno se narodit. A tady se nabízí hypotetická otázka, jak by vypadala demografická struktura naší společnosti po pádu socialismu dnes nebýt potratů a jak by vypadaly naše demografické prognózy na příštích několik desetiletí. Uvědomuji si, že takto postavený problém může být odmítnut jako čirý nesmysl. Je však nesporné, že demografie jako vědecká disciplína disponuje potřebnými daty i metodologií k tomu, aby takový hypotetický model „stromu života“ zpětně i do budoucna mohl být zpracován. A co je možné, co věda dovede, má v dnešní kultuře také tendenci se uskutečnit. Navíc, takové srovnání by mohlo mít velkou vypovídací hodnotu, komparace společností před sexuální a demografickou revolucí, kdy otázka přijetí počatého dítěte prakticky nebyla předmětem volby, a po ní, kdy tato volba dostala legální placet. Občanské sdružení Hnutí pro život ČR využilo 50. výročí zákona o umělých potratech (1957) a ve svém bulletinu (1/2008) uvedlo Vzpomínku na tři miliony obětí umělých potratů (rozumí se jen za Českou republiku, na Slovensku bylo za stejné období provedeno dalších 1,4 milionů potratů). Tato vzpomínka proběhla v závěru roku 2007 také ve Velké Británii, kde k legalizaci potratů došlo Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191422
Některé rodinné důvody komunistické, sametové a liberální revoluce
99
o 10 let později, za těchto 40 let zde bylo provedeno něco přes 7 milionů potratů. V tomto ukazateli tedy reálný socialismus nejen dostihl, ale také předstihl kolébku průmyslového kapitalismu, a to jak dřívější legalizací potratů, tak jejich relativním poměrem k velikosti populace obou zemí. Toto sdružení monitoruje a snaží se ovlivňovat veřejné mínění ve věci ochrany nenarozeného života z perspektivy konzistentní s katolickou sociální a biomedicínskou doktrínou. Z hlediska morální teologie a filozofie se jedná o jakýsi normativně ideální nárok na člověka, o deontologii, která hlediska utilitarismu ekonomie rodiny či neoklasické populační ekonomie principiálně odmítá. Většinová společnost naopak odmítá tuto perspektivu nebo ji nebere vůbec na vědomí. Zůstaneme‑li na čistě hypotetické rovině nastíněného demografického modelu a demografické projekce za teoretické podmíněné hypotézy bez potratů, nelze popřít zajímavost takovéto úvahy i pro teoretického makroekonoma. Protože takový model je pouze jakousi scifi virtuální (a dosud) nerealizovanou invencí, lze se jen dohadovat, kolik obyvatel by dnes čítala mladá populace České republiky a jaký vzorový demografický strom věkové struktury by model zobrazoval, kolik dětí školou povinných, kolik obyvatel v aktivním a práceschopném věku by prognóza generovala, a jak relativně malý počet nás důchodců by svými penzemi tvořil docela nepatrné budoucí „břímě mladých“. A tak se zde nabízí dotažení Beckerovy a Murphyho stále se připomínající spekulace z roviny čistě individuální, submikro vztahu mezi nenarozeným dítětem a jeho rodiči, do roviny makroekonomické a demografické. Neukázal by snad nakonec tento hypotetický model bez potratů, že toto řešení by bylo pro obě generace rodičů i dětí Pareto optimální, že by obě generace byly na tom lépe (jak říkají tito autoři „better off“ zámožnější a bohatší), pokud by rodiče dopřáli svým počatým dětem narodit se? Ti, kdo jsou celou hypotetickou demografickou prognózu bez potratů připraveni odmítnout už z principu jako onen čirý nesmysl, nebudou mít jistě problém s nalézáním i věcných argumentů proti takovému omezování již nabytých svobod žen (a rodin), kolik nelegálních potratů a migrace za nelegálními potraty by se objevilo, kolik nechtěných novorozenců by skončilo v přeplněných babyboxech, kolik v dětských domovech a kolik dokonce mrtvých někde v popelnicích. A jaký nárůst delikvence nechtěně narozených dětí a mládeže by bylo možné očekávat atd. A jak nepřípustné násilí by si snad chtěl stát znovu osobovat na svobodě rozhodování jednou nabyté. Není mým úmyslem argumentovat ve prospěch jedněch či druhých, tím méně je stavět do bojových šiků proti sobě. Celá tato poněkud virtuální úvaha má jen jeden smysl, a ten se mi zdá být nesporný, a to dokonce na základě argumentů obou stran, byť u každé trochu jinak. Demografický model populačního vývoje bez potratů by jen prokázal, že uzákonění práva na potrat se neobešlo a ani nemůže obejít bez nákladů, a to nejen bez nákladů citových a emocionálních, pro které někteří psychologové a psychiatři dokonce začali Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191422
100
používat, nevím jak dalece vědecky prokázaný, pojem postabortivního syndromu. Má úvaha teoretického institucionálního ekonoma chtěla poukázat na to, že uzákoněná svoboda a právo na potrat má nevyhnutelně i své náklady ekonomické, i když jsou nesnadněji vyčíslitelné, a jejich výše se navíc zdá, že dost dlouho společnost „nebolí“, neboť jsou zatíženy vysokým diskontním faktorem času. Demografický propad ekonomika pocítí v plné síle až se zpožděním nějakých dvou desetiletí. A ona amortizace lidského kapitálu, jak v Německu nazvali populační deficit, je zde vyjádřena jen v jiném zrcadle a jakýmsi podvojným způsobem. Hypotetická projekce společnosti, která by se k řešení cestou potratu neuchýlila, by měla ekonomicky i demograficky efektivní strukturu (nevyužitý potenciál se znaménkem +), institucionální a hodnotová změna směrem ke kultuře potratů se už natolik zakořenila, že její opuštění by vyvolalo obrovské transakční náklady, „tření“ ve společnosti „kultury smrti“ (Jan Pavel II). Na závěr této spekulativní teorie bych rád zmínil ještě dva aspekty. Ten první je jen upozorněním, že to, co se jeví v naší civilizaci jako chiméra, demonstrují jako reálnou alternativu některé nám ne tak vzdálené země. Turecko, jako potenciální budoucí člen EU, může posloužit jako takový příklad. V takzvané Zelené knize (Green book) vydané Evropskou komisí (EC, COM, Brusel, 16. 3. 2005) jsou vyčísleny demografické projekce pro EU do roku 2050, ty docházejí k manku přes 50 milionů „mizejícího mládí“ (včetně „mladých dospělých“ do 39. roku věku). Případné přijetí Turecka by tuto varovnou bilanci zlepšilo o 19 milionů občanů téže věkové kategorie (dnešní turecká vláda uvažuje o úplném zákazu potratů). Druhý aspekt je spojen s ještě jedním návratem k již diskutovanému myšlenkovému experimentu Beckera a Murphyho. Jak již bylo řečeno, Becker-Murphyho spekulativní úvaha má čistě rozměr mikrorodinný, a vlastně celá neoklasická ekonomie rodiny je vybudována z perspektivy (už dlouho pokračujícího) individualismu. Model bez potratů naznačuje, že mikroekonomické chování rodičů za předpokladů jakkoli imperiálně ekonomicky perverzních, ale „racionálních“, se v makropohledu a celkovém demografickém vývoji může jevit jako neracionální, a to i v ekonomických měřítkách. Racionalita rozhodnutí pro potrat tak může být i interpretována jako zvláštní případ černého pasažérství v populačním chování.
6.3 SPEKTRUM ROZDÍLNÝCH NÁZORŮ NA NÁŠ DOSAVADNÍ I BUDOUCÍ POPULAČNÍ VÝVOJ Zanechme ale snění a pokusme se nabídnout pohled na české portfolio názorů na náš speciálně český, ale i obecněji civilizační populační vývoj a na hodnocení demografické struktury v liberálně orientované společnosti. Toto názorové Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191422