98
kodobá. Lenin se rovněž obával, že občanské kruhy vydají Petrohrad Němcům, k čemuž zřejmě dospěl pod dojmem, jímž na něj působila rychlá německá akce obsazení Moonsundských ostrovů. Němci tím uzavřeli ruské baltské loďstvo ve Finském zálivu. Podcenil ovšem „vlastenectví“ ruských občanských kruhů, které už dříve a za přijatelnějších podmínek jim neumožnilo dojednat příměří nebo separátní mír s Německem. V době, o níž hovoříme, přímé nebezpečí Petrohradu nehrozilo. Němci si stěží mohli přát „komplikace“ na východní frontě a obsazení více než dvoumilionového Petrohradu by bezpochyby velké komplikace znamenalo. Nebezpečím spíše byly úvahy ruských vládních kruhů o přemístění sídla vlády z Petrohradu do Moskvy, kde by se vláda byla vymkla sevření petrohradské posádky a námořníků. Ale ani tento plán se nedal realizovat rychle a bez odporu.278 Ve svém finském exilu – a také toto téma je v ruské i západní historiografii nedostatečně sledováno – osnoval Lenin četné plány, které pro jeho stranu znamenaly vážná nebezpečí. Nehovořil v nich o převzetí moci sověty, ale o uchopení moci bolševiky. Neprojevoval zdrženlivost ani v tom, že by své výzvy a návrhy, namířené proti usnesením vlastního ÚV, rozesílal jen jeho členům, ale snažil se také „zmobilizovat“ stranické organizace a funkcionáře v Petrohradě a Moskvě, čímž vyvolal nejeden ostrý vnitrostranický střet.279 Zvlášť tvrdě napadl vlastní ÚV pro jeho snahu řešit mocenské otázky na sjezdu sovětů: „Čekat na sjezd je úplné idiotství nebo úplná zrada… Je to totéž jako zbaběle se vzdát převzetí moci, neboť 1.–2. listopadu to už bude nemožné (ani politicky, ani technicky: ke dni tak hloupě ‚stanoveného‘ povstání tu budou shromážděni kozáci).“280 Připomeňme si, že vlastní převrat se konal v době, kdy podle Lenina již to mělo být nemožné. Podotkněme, že Lenin tehdy téměř do poslední chvíle nemluvil o sjezdu sovětů, ale o stranickém „povstání“, které chápal jako násilný, ozbrojený akt, ačkoli situace v Petrohradě i v zemi jako celku byla příznivá pro uchopení moci politickými prostředky. Pro bolševiky proto bylo výhodné, že se Lenin do Petrohradu vrátil teprve 7. (20.) října 1917, kdy už mu nezbylo příliš času, aby radikálně změnil taktické plány vlastní strany. Leninovy návrhy nicméně nelze redukovat pouze na jeho netrpělivost a radikalismus, důležitá byla Leninova vůle k činu, kterou v té míře jako Lenin nemohl vyvinout Trockij ani žádný jiný člen bolševické špičky. Leninovy obavy z prodlení přitom měly alespoň jeden reálný důvod: V srpnu 1917 Kerenského vláda konečně vypsala volby do Ústavodárného shromáždění, které se měly konat v listopadu 1917, a Ústavodárné shromáždění se mělo sejít 28. listopadu (11. prosince).281 Když se VCIK na nátlak bolševiků rozhodl konat sjezd sovětů 20. října (2. listopadu) 1917, počítal nepochybně s tím, že nastolení otázky moci v předvečer voleb do Ústavodárného shromáždění ztratí na Rabinowitch: The Bolsheviks Come to Power, s. 225–226; také Děklaracija frakcii boľševikov ob uchoddě iz Pědparlaměnta, Protokoly Centraľnogo komitěta RSDRP(b), s. 77–79. O této eventualitě vláda jednala 4. (17). 10. 1917 (pozn. 132). 279 Lenin: Spisy, sv. 26, s. 129–130, 171, 178. Daniels: Red October, s. 62–67; Rabinowitch: The Bolsheviks Come to Power, s. 179–182. 280 Lenin: Spisy, sv. 26, s. 72–73, (Dopis ÚV bolševiků z 29. 9.). 281 Pipes: Die russische Revolution, Bd. 2, s. 235–236. 278 Viz
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191281
99 Ruská revoluce 1917
naléhavosti a znehodnotí, ne-li znemožní bolševické plány. Termín uchopení moci tím nabyl pro bolševiky na důležitosti. Muselo se realizovat v dostatečném odstupu od voleb do Ústavodárného shromáždění. Otevřeně naznačit, že počítá se zmařením Ústavodárného shromáždění jako eventualitou, Lenin tehdy nemohl, neboť jeho svolání bylo klíčovým požadavkem revoluce, k němuž se upínaly naděje převážné části obyvatelstva. Svolání samotného sjezdu sovětů bolševici zdůvodňovali nezbytností garantovat volby do Ústavodárného shromáždění. Vzhledem k tak závažným diferencím v postojích bolševiků bylo pouze přirozené, že Leninovy návrhy narazily na prudký odpor Zinověva, Kameněva, Rykova a dalších. Složitější byla reakce Trockého. Lenin konflikt ve straně vyhrotil, a tím zlomil odpor Zinověva, Kameněva a Rykova proti převzetí moci bolševiky. Odmítl však také plán Trockého a větší části ÚV na převzetí moci sověty. Leninovy námitky se zdráhala akceptovat i redakce stranického deníku Rabočij puť.282 K těmto reakcím členy bolševického ÚV vedly nepochybně obavy, že strana v uspěchaném a amatérsky připraveném ozbrojeném puči ztroskotá. Pokud šlo o Zinověva a Kameněva, zformulovali své výhrady k Leninovým plánům hned na prvním zasedání ÚV, které se po Leninově návratu do Petrohradu konalo, a vyjádřili je také v dopise určeném stranickým organizacím. Vyslovili se proti samostatné vládě bolševiků, střízlivě hodnotili její případný vliv v zemi i možnosti obdržet pro ni podporu v zahraničí. Kladli důraz na Ústavodárné shromáždění, v němž doufali získat třetinu hlasů. Jejich cílovou představou zůstal kompromis se socialistickými stranami a zvýšení vlivu bolševiků i sovětů v soustavě moci.283 Ovšem také ti členové ÚV, kteří rámcově sdíleli koncepci Trockého, se zřetelně obávali uspěchaných kroků. Jejich plány byly přizpůsobeny proceduře vícestupňových voleb sovětů a vytvoření podmínek, za nichž by petrohradská posádka podpořila převzetí moci bolševiky. Tyto plány sice vyžadovaly čas, poskytovaly však příležitost zpevnit vlastní pozice a postupovat „najisto“. Umožnily také interpretovat sjezd sovětů nikoli jako instituci, která nahradí Ústavodárné shromáždění, ale naopak jako čin, který zaručí jeho nerušený průběh.284 O tom, že tato část ÚV bolševiků se nenechala svést k nebezpečnému spěchu, svědčí ostatně skutečnost, že neváhala přistoupit i na několikadenní odklad sovětského sjezdu z 20. na 25. října (z 2. na 7. listopadu) 1917. Zdá se nicméně nesporným, že Trockij, což odpovídalo jeho představě o povaze revoluce, akceptoval nakonec Leninovo pojetí nové moci jako moci bolševické. Příležitost začít přebírat moc v Petrohradě se bolševikům naskytla, když Kerenského vláda využila obsazení Moonsundských ostrovů Němci k pokusu přeformovat vojenské jednotky ve Finsku a v Petrohradě a vyslat je na frontu, kde měly posílit obranu Petrohradu. Vznikl konflikt, do něhož vstoupil Petrohradský sovět. Nešlo o maličkost, odmítnout rozkazy vlády znamenalo akt Spisy, sv. 26, s. 74. Protokoly Centraľnogo komitěta RSDRP(b), s. 83–92 (ÚV 10. /23./ 10. 1917). 284 Ibid., s. 77–79 (Děklaracija frakcii boľševikov ob uchodě iz Prědparlaměnta, 7. /20./ 10. 1917). 282 Lenin: 283
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191281
100
vojenské vzpoury. Petrohradský sovět schválil rezoluci, v níž stálo, že sovět nemůže převzít odpovědnost za „strategii“ Prozatímní vlády, a prohlašovalo se, že „záchranou Petrohradu a země je předání moci sovětům“. Sovět se tak rozhodl vytvořit vlastní výbor, jemuž náležela organizace obrany Petrohradu, proslulý Vojensko-revoluční výbor (VRV), který se za Trockého předsednictví ujal organizace mocenského převratu.285 A bylo pouze příznačné, že v žádné fázi převratu nevystupoval jako výbor stranický, ale jako výbor sovětský, pluralitní, volený orgány sovětu. S Leninovou snahou akcelerovat události se pojí epizoda, které někdejší sovětské dějepisectví přisuzovalo rozhodující význam pro uchopení moci bolševiky. Šlo o zasedání ÚV bolševiků 10. (23.) října 1917, jež se konalo krátce po Leninově návratu do Petrohradu.286 Protokol se nevedl, zachoval se však kusý záznam části vystoupení a pár vzpomínek, jejichž věrohodnost zkreslil následný vnitrostranický zápas. Leninova argumentace mířila hlavně proti Kameněvovi a Zinověvovi, ale zčásti zřejmě také proti politice reprezentované Trockým, který jako oponent nebyl ovšem Leninem jmenován. Na zasedání samém Leninovi oponovali Zinověv a Kameněv, vyjádření Trockého a dalších směrodatných činitelů ÚV záznam nezachytil, rezoluce však vyjádřila názory Lenina. To zřejmě svědčí o tom, že na zasedání došlo ke sblížení pozic Lenina a Trockého. Svědčí o tom i výsledky volby tehdy nového stranického orgánu – politbyra, jehož členy se stali: Lenin, Zinověv, Kameněv, Trockij, Stalin, Grigorij Ja. Sokolnikov a Andrej S. Bubnov. Volba „dvojice“ Zinověva a Kameněva zřejmě měla dokumentovat jednotu ÚV.287 Skutečným výsledkem zasedání však byl hluboký rozkol ve vedení, vyvolaný výhradami Zinověva a Kameněva k návrhům Lenina. Tyto výhrady nicméně působily na zasvěcené funkcionáře strany a diskuze petrohradského bolševického aktivu po zasedání potvrdila, že připomínky k Leninovu pojetí nejsou izolované. Nezbylo tak než svolat nové zasedání ÚV, na něž byli přizváni zástupci obvodů a vojenské organizace bolševiků. Lenin a Zinověv zde zopakovali své argumenty, Trockij zasedání přítomen nebyl.288 Značná část jeho účastníků potvrdila, že do „vystoupení“ se „nikdo nehrne“, někteří opět doporučili spojit uchopení moci se sjezdem sovětů. Většina se shodla na tom, že měnit již přijatá usnesení by bylo chybné, neboť řada akcí byla v proudu a nedala se odvolat. Rezoluce ovšem obsahovala také důležitou korekturu – volbu okamžiku a způsobu převzetí moci přenechala dohodě ÚV (Lenina) a Petrohradského sovětu (Trockého).289 Zinověv navrhl vlastní rezoluci, kterou plénum neakceptovalo, Kameněv se vzdal členství
Red October, s. 84–86; Novaja žizň, 10. (23.) 10. 1917; Vospominanija ob Oktjabr’skom pěrěvorotě, Proletarskaja revoljucija 10/1922, s. 52–54 (Trockij). 286 Reiman: Ruská revoluce, s. 199. S řadou vedoucích funkcionářů se Lenin setkal ještě před tímto zasedáním. 287 Protokoly Centraľnogo komitěta RSDRP(b), s. 83–92. Stalin a Sokolnikov byli zřejmě zvoleni jako redaktoři ústředního listu, Zinověv a Kameněv zjevně jako opozice, Bubnov za vojenskou organizaci a členství Lenina a Trockého není třeba komentovat. 288 Účastnil se právě zasedání Petrohradského sovětu, na němž šlo o ustavení a složení VRV. 289 Daniels: Red October, s. 92–96; Protokoly Centraľnogo komitěta RSDRP(b), s. 93–105. 285 Daniels:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS191281