DOBA VELIKONOČNÍ
novozákonních svědectví sestoupil Duch svatý v Jeruzalémě na apoštoly, na Ježíšovu matku Marii a další učedníky právě v době letničních oslav. Na vzájemnou provázanost starozákonních a novozákonních událostí kladl důraz již svatý Augustin (354–430): „V den Letnic obdrželi Židé Zákon psaný Boží rukou a v týž den přišel Duch svatý.“ Křesťané se podle Augustinova výkladu stali „novým národem Smlouvy, jež byla uzavřena a zpečetěna Kristovou obětí za spásu lidstva“. Dar Ducha svatého posvětil církev jako nový Boží lid a zahájil její misijní působení. Východní církve na svatodušní svátky od počátku pohlížely jako na vyvrcholení velikonočních oslav a součást velikonoční doby. Ne jinak tomu bylo v západní Evropě: „Hle, jak slavnost Velikonoc dochází svého konce bez toho, aby ztratila svou nádheru. Velikonoce byly začátkem milosti, Letnice jsou jejich korunovací.“ (svatý Augustin) Papež Lev I. Veliký (440–61) o svatodušních svátcích napsal: „Neboť jako židovskému druhdy národu od Egypťanův osvobozenému zákon na hoře Sinaj dán jest padesátého dne od obětování beránka: tak po utrpení Kristovu, jímž pravý beránek Boží zabit jest byl, padesátého od samého vzkříšení dne na apoštoly a věřící lid Duch sestoupil, aby horlivý křesťan snadno poznat mohl, že počátky Starého zákona počátkům evangelia sloužily a že od téhož Ducha založena jest i smlouva druhá, od kteréhož i první zavedena byla.“ V západokřesťanských obcích postupně převládl zvyk slavit Letnice samostatně. Svatodušní doba, „zasvěcená lásce Ducha svatého, v sobě obsahovala vše, co ku Třetí Božské osobě a jejímu poměru ku světu a jmenovitě církvi Boží náleží; tedy především seslání a vylití Ducha svatého na apoštoly, Boží hod svatodušní a pak vše, co k působení Ducha svatého v církvi se vztahuje a k němu přísluší“. Boží hod svatodušní, podobně jako Boží hod velikonoční a Boží hod vánoční, měl „svou dobu přípravní čili předhodí a svou dobu ukončující čili pohodí“, jejichž součástmi byly vigilie Božího hodu svatodušního, oktáv svatodušní se všemi posvatodušními nedělemi, slavnost Božího Těla, svátek Proměnění Páně a slavnost svatého Kříže, jeho nalezení a povýšení. Svatodušní liturgický okruh zrušil II. vatikánský koncil (1962–65). Tím bylo v 2. polovině 20. století znovu obnoveno těsné spojení Velikonoc a svatodušních svátků jako jediné události a slavnost Seslání Ducha svatého, „patřící k události Velikonoc, se již neslaví zvlášť a nemá ani svůj vlastní sváteční okruh“. Oslavy zasvěcené daru Ducha svatého probíhají „v poslední, velký den svátků“ (J 7, 37), o neděli svatodušní. Bohoslužbou se o svatodušní neděli uzavírá velikonoční doba. Liturgická slavnost svatodušního pondělí, které dříve bylo prvním dnem svatodušního oktávu, se slaví jen v těch zemích, kde je tento den státem
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190750
DOBA VELIKONOČNÍ
100
uznávaným svátkem. Svatodušní pondělí je v nich spolu s Božím hodem svatodušním chápáno jako jakýsi dvojitý závěr velikonoční doby. V ostatních zemích je svatodušní pondělí prvním dnem II. liturgického mezidobí. O Božím hodu svatodušním se po skončení liturgie na znamení ukončení velikonočního období přenáší velikonoční svíce od oltáře ke křtitelnici. Přípravám na svatodušní svátky je zasvěcen poslední týden velikonoční doby. Liturgie má ve dnech, kdy se křesťanský svět připravuje „na příchod Utěšitele, Ducha svatého“ zvláštní ráz. Mešní formuláře věřícím připomínají „Kristovy přísliby Ducha svatého“. Protože podle novozákonních svědectví se o těchto dnech Ježíšovi učedníci „svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry“ (Sk 1, 14), konají se v chrámech modlitby za pomoc Ducha svatého. V mnoha zemích se zároveň světí týden modliteb za jednotu křesťanů. Osobitost těchto dnů se projevuje i v tom, že týden předcházející slavnosti Seslání Ducha svatého je stejně jako první adventní, postní a říjnový týden tzv. kvatembrem, tedy týdnem suchých dnů. Slavnost Seslání Ducha svatého (Boží hod svatodušní) (50. den po slavnosti Zmrtvýchvstání Páně) Počínaje 4. stoletím slaví křesťané 50. den po Velikonocích slavnost Seslání Ducha svatého. Zatímco Bůh vystupuje na stránkách Bible jako dárce a udržovatel života, je Duch svatý (lat. spiritus, řec. pneuma, hebr. rûach) ve Starém zákoně popisován jako základní princip života a jako síla schopná přetvářet a měnit lidské bytosti. Je připodobňován k ohni, větru a vodě. Dílem Ducha svatého je lidský dech, vracející se v okamžiku smrti ke svému božskému tvůrci a stvořiteli. Předurčen k přijetí Ducha svatého byl jako Hospodinem vyvolený národ Izraelský lid. Společně s Duchem svatým působí Boží slovo. Na rozdíl od Ducha svatého, který je neviditelný a zjevuje se pouze lidskému nitru, je Boží slovo možné poznat a přijmout zvenčí. Křesťanské církve uctívaly Ducha svatého jako zdroj života, modlitby a jednoty. Podle evangelijních svědectví byl Ježíš Synem Božím, neboť byl počat z Ducha svatého (L 1, 35). Jan Křtitel Ježíše ohlašoval jako toho, kdo bude křtít Duchem svatým a ohněm (Mt 3, 11) a Kristus slíbil svým učedníkům, že až od nich odejde k Otci, sešle jim ho na pomoc: Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a s vámi bude. (J 14, 15–17)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190750
DOBA VELIKONOČNÍ
Událost, při níž byli apoštolé naplněni Duchem svatým, dosvědčila proroctví proroka Jóela o vylití Božího ducha na každé tělo (Jl 3, 1–5). Kristovi učedníci se o Letnicích stali svědky předpovězených znamení, jež měla předcházet obnovení jednoty kmenů, ztracené po babylonském zmatení jazyků. Apoštolé s pomocí Ducha svatého putovali na samý konec země a obraceli na víru nejen Izraelity, ale i jiné národy (Sk 1, 8). Seslání a vylití Ducha svatého bylo od nejstarších dob považováno za počátek a založení univerzální křesťanské církve, jejímž hlavním posláním bylo „učení spásy všem národům hlásat, svátostmi přisluhovat a založené církve apoštolskou důstojností řídit a spravovat“. Slavnost Seslání Ducha svatého byla slavena jako den založení Boží církve a jako taková se stala jedním z nejdůležitějších církevních svátků. Ve východních církvích byla slavnost pojímána jako „korunující závěr velikonoční doby“. V katolické církvi se v tento den dodnes uděluje svátost biřmování. Nařízením Kongregace obřadů se již neslaví mše svatodušní vigilie předcházející sobotu ráno. Za první svatodušní mši je místo toho považována nově utvořená vigilijní mše, v jejíž vstupní modlitbě je zvláště zdůrazněna souvislost Velikonoc a Letnic. Ze starých dob zůstala zachována vedle červené barvy mešních rouch především velepíseň o působení Ducha svatého, tzv. zlatá sekvence Veni, Sancte Spiritus (lat. Svatý Duchu, sestup k nám či Přijď, ó Duchu přesvatý), za jejíhož autora je považován arcibiskup Stephan Langton z Canterbury († 1228). Podle papeže Inocence III. (1160–1216) symbolizuje červeň o svatodušních svátcích ohnivé jazyky, v jejichž podobě sestoupil na Ježíšovy učedníky Duch svatý. Ve středověku bylo zvykem názorně představovat věřícím o svatodušní neděli událost seslání Ducha svatého: „Záleželť pak obřad v tom, že kněz po mši třikráte ‚Přijď svatý Duše‘ zpíval, načež holubička, představující Ducha svatého, s klenby chrámové se spustila. Pak zapěl kněz veršík: ‚Naplněni jsou všickni Duchem svatým, aleluja‘; odpověď: ‚A počali mluvit, aleluja!‘ načež se modlil modlitbu téhož dne.“ Ve 13. století popsal takto koncipovaný svatodušní obřad i biskup Wilhelm Durandus z Mende (asi 1237–1296): „Pak (na konci mše) se též shůry oheň svrhne, poněvadž Duch svatý v ohnivých jazycích na apoštoly sestoupil, a též rozličné květiny, aby radost a rozličnost jazyků a ctností se naznačila. I holubi po kostele se pouštějí, jimiž se ovšem i samo seslání Ducha svatého naznačit má.“ K starobylým zvyklostem patřilo zdobit o Letnicích oltáře a interiéry chrámů zelenými větévkami z listnatých stromů. Nejčastěji se používaly lipové nebo březové. Větvemi se krášlila i okna a dveře obytných stavení, „aby se na nich mohl usadit Duch svatý, až do příbytku zavítá v podobě holubice“. Věřilo se, že posvěcené větvičky ochrání dům a dobytek před pohromou.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190750