Čistota a zdraví
/98/
živobytí často početné rodiny. Pryč byly časy, kdy ještě na počátku 19. století stačilo několik zámožných rodin uživit svého domácího lékaře.245 Ani pražským lékařům se někdy nepodařilo vybudovat si dostatečnou klientelu. A tak pracovitost některých příslušníků lékařského stavu byla obdivuhodná: počínaje počtem návštěv (Josef V. Podlipský vykonal v roce 1858 kolem 25–30 návštěv denně246) a ordinací, přes publikační činnost týkající se nejen oborů medicíny, až k nejrůznějším společenským aktivitám i tolik ceněné účasti na národním životě.247 Pevné taxy, jež mohly být pro lékaře určitou jistotou, se ale – s výjimkou Benešova – prosadit nepodařilo...248 Od roku 1888 se v souvislosti s uzákoněním povinného zdravotního a úrazového pojištění stala pomoc lékaře dostupnější pro širší vrstvy obyvatelstva. Povinné nemocenské pojištění se vztahovalo na všechny dělníky a úředníky povinně pojištěné proti úrazu v podnicích spadajících pod živnostenský řád. Pokud se týče dovolené na zotavenou, v českých zemích se jí na přelomu 19. a 20. století dostalo jen kvalifikovaným dělníkům, tzv. dělnické aristokracii. Všeobecná úprava dovolené v délce šest až osm pracovních dnů byla právně zakotvena až v dobách první Československé republiky. Lze říci, že 19. století bylo érou specializace medicíny – v Praze dokonce dříve než ve Vídni249 – a medikalizace lidského těla: aktivizuje se, prohlubuje a kvantitativně proměňuje komunikace mezi lékařem a pacientem. K dědictví osvícenství nepatřil pouze tento strukturovaný zdravotní systém umožňující díky spojení teorie a praxe rozmach medicíny, ale také počátek pojetí zdraví jako hodnoty. Osvícenství skoncovalo s aristokratickou změkčilostí: zdravý životní styl (kam patřilo například kojení dítěte vlastní matkou) začíná jako první vyznávat vzdělaná šlechta. Šlechtické děti jsou vedeny ke sportování a otužování. S poukazem na jeho mravní i hygienický aspekt je prosazováno vegetariánství.250 Obnovuje se zájem o nekonvenční
245 HLAVÁČKOVÁ:
Z lékařských deníků Josefa Václava Podlipského, s. 1308. Z lékařských deníků Josefa Václava Podlipského, s. 1307. 247 HLAVÁČKOVÁ: Několik poznámek k lékařské praxi F. C. Kampelíka, s. 1323–1326; Ludmila HLAVÁČKOVÁ: V. Staněk. Ze života českého praktického lékaře u nás v minulém století. Časopis lékařů českých 108 (1969), s. 993–996; HLAVÁČKOVÁ: Z lékařských deníků Josefa Václava Podlipského, s. 1305–1309. 248 SVOBODNÝ, HLAVÁČKOVÁ: Dějiny lékařství v českých zemích, s. 132; HLAVÁČKOVÁ: Z lékařských deníků Josefa Václava Podlipského, s. 1308. 249 SVOBODNÝ, HLAVÁČKOVÁ: Dějiny lékařství v českých zemích, s. 115. 250 Salomon Friedberg-Mírohorský: O vegetarismu. Spanilomyslným dámám u pana Vojty Náprstka v Praze dne 30. března 1884 četl Mirohorský... Praha 1884. 246 HLAVÁČKOVÁ:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190613
/99/ léčebné metody, především o vodoléčbu.251 Fatalismus tváří v tvář smrti a nemoci zeslábl – alespoň u vzdělaných lidí, kteří si uvědomili, že mohou zčásti svůj zdravotní stav ovlivnit. Zdraví je „drahocenným statkem“, který „není možno koupiti ničím, ani penězi celého světa“;252 tato neotřesitelná pravda samozřejmě platila, ale jak zámožní, tak vzdělaní lidé do ní dokázali zasáhnout. Dbali na zdravou životosprávu, na střídmou stravu, otužování, pohyb na čerstvém vzduchu, vhodné bydlení a čistotu těla i příbytku. Byli ochotni vydat prostředky na lékařské ošetření.253 Péče o lidský život se zkvalitnila, především ve stadiu jeho křehkosti, v dětství. Vedle kvalifikovaných porodních bab a medikalizace porodů se na scéně objevuje školní lékař. Podle statutu pro obecní a obvodní lékaře mimo města z 8. února 1889 se má obvodní či obecní lékař věnovat také zdravotním podmínkám ve školách, má nadřízeným úřadům podávat dobrozdání. V Praze existoval lékařský dozor ve školách od roku 1885, kdy začali městští lékaři jednou měsíčně navštěvovat všechny stupně škol, opatrovny i jesle a kontrolovat čistotu ve třídách, na záchodech, v budově vůbec, vytápění a větrání, rozsazení žáků podle kvality jejich zraku i jejich oblečení.254
251 Vladan
HANULÍK: Apoštol i šarlatán. Zakladatel hydropatie Vincenz Priessnitz. Dějiny a současnost. Kulturně historická revue XXIX (2007), č. 8, s. 38. 252 Karel FRANĚK: Zdraví a dlouhý život, jakož i všecky životní síly jak možno si zachovati a svůj život prodloužiti! In: Kalendář k uctění nejsv. Srdcí P. Ježíše a P. Marie, 1910, s. 121. 253 Deníky sester Gabrielových, passim; Zápisky Marie Tomešové-Lamblové, passim aj., dle Milena LENDEROVÁ: A ptáš se, knížko má... ženské deníky 19. století. Praha 2008, s. 199. 254 Stručný slovník pedagogický, s. 776–780.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190613
OBLÉ K ÁN Í A ODĚVNÍ M ÓDA
Dějiny oblečení představují na první pohled jasný předmět zkoumání a výhodu velkého objemu pramenů, především ikonografických. Ve skutečnosti nejsou snadno uchopitelné: většina z obrovského množství odborných prací, které se danou otázkou zabývají, sleduje morfologické proměny oděvu, případně materiální stránky jeho pořízení. Z tohoto hlediska je oblečení výsostným tématem hmotné kultury. Oblečení však žije vztahem ke svému sociálně a věkově určenému nositeli, působí mu radost i starost, je prostředkem komunikace – je tedy i tématem dějin mentalit. Oděv je propojení mimořádně rozmanitých vlivů vycházejících z textilních a krejčovských technik (ty byly zpravidla konzervativnější), ze sociálních struktur, z hospodářských možností, z imperativu účelnosti (oblek dělníka či vojáka), z gendrového kódu (zdůrazňovaného či naopak popíraného), z psychologických postojů, z ideologií i politiky (ať jde o oblečení revolucionářů či prvních feministek). Způsob oblékání, móda, je tak přesným distinktivním znakem: nese pečeť doby, v níž bylo nošeno, charakterizuje nositele sociálně, promlouvá o technických možnostech a životním stylu dané doby, o rozšiřujících se horizontech Evropana,255 o místním podnebí i tradici. Diktovali ji mocní – panovnické dvory, angličtí dandyové, brzy po objevu kinematografie první filmové star... – i buřiči. V případě dětského oděvu navíc mapuje proces odlučování dítěte od světa dospělých, vypovídá o emancipaci dětství. Až do 19. století určovalo oblečení geografickou či regionální příslušnost dítěte i dospělého. I tato skutečnost vzala za své postupující industrializací a urbanizací. Jako součást hmotné kultury je oděv nejvýraznějším a nejrozšířenějším obrazem životního stylu. V pozdně moderní a postmoderní společnosti, kdy oblečení a především fenomén módy hraje mimořádně důležitou roli, se uvedenou problematikou zabývá sociologie módy. Ačkoli se móda netýká 255
O vlivu životního stylu Východu na oděvní módu srov. Ludmila KYBALOVÁ: Doba secese a turnýry. Praha 2006, s. 9an.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190613