ty jo... No jasně, já kradu taky, ale jenže já nekradu lidem. Já to říkám, já bych nemohl přijít k někomu, vytrhnout mu kabelu a utéct s ní prostě.“ Jde o klienta, který je kri minálním recidivistou. Ženy-bezdomovkyně se musí často vyrovnávat s traumatem vyplývajícím ze znásilnění nebo z pokusu o znásilnění, leckdy i dost drastickým. Něco ta kového se stalo jen jednomu muži ze sledované skupiny, který se občas živí jako homosexuální prostitut. Bezdomovkyně bývají obvykle obětí útočného znásilnění, jehož pachatelem je cizí člověk, který nemusí patřit k dané sociál ně vyloučené komunitě a pouze využívá jejich zranitelnosti (Čírtková, 2009). Ženy-bezdomovkyně o riziku sexuálního násilí vědí, a když se jim něco tako vého stane, nejdou na policii, protože nevěří, že by jim tam byl někdo ocho ten pomoci. Uvědomují si, že jsou svým způsobem mimo zákon a že se musí o vlastní bezpečnost postarat samy, anebo se smířit s tím, že se občas stanou obětí násilníků. Zpravidla svou situaci řeší připojením k nějaké skupině nebo si najdou partnera. Ale ani tak nejsou v bezpečí, bezdomovecká komunita jim je zajistit nedokáže. Její součástí jsou i lidé, kteří nejsou zcela v normě a nelze se na ně z nejrůznějších důvodů spolehnout (drogově závislí, kriminální reci divisté, lidé s poruchou osobnosti atd.). Reidová se svými spolupracovnicemi (2005) zjistila, že takové ženy mají strach z dalšího ohrožení a nevěří, že by se proti němu mohly nějak účinněji bránit. Vzhledem k tomu u nich dochází k za fixování pocitu bezmocnosti, jehož se nedokáží zbavit. Bohužel takový postoj ještě zvyšuje riziko jejich reviktimizace a ony se pak stávají obětí dalšího násilí. Strategie, které používají, aby se s takovou skutečností mohly alespoň částeč ně vyrovnat, se leckdy jeví z pohledu nezávislého pozorovatele přinejmenším jako podivné. Např. když násilné chování pasivně přijímají a nesnaží se bránit, protože je přijímají jako samozřejmou součást svého života a pouze čekají, kdy skončí. Klientka TŽ byla znásilněna skupinou lidí, které znala, když „jí dali vysokou dávku (drogy) a znásilnili ji“. Klientka MB zažila znásilnění od známých i ne známých mužů: „Frajer, kterej mi prodával drogy, tak mě znásilnil, zbil mě, zlomil mi nos, mám tady jizvu, měla jsem zlomený žebra... Zuby mám vymlácený od frajerů... To další proběhlo tak, že jsem šla v noci prostě po ulici a frajer na mě skočil... prostě na mě skočil a já zastávám názor, že křičet a volat o pomoc, to toho frajera vzrušuje, co si budeme povídat, tak jsem se na něj podívala a říkám, tak si posluž. Dva to vzdali, jeden bohužel ne. Jako když to vezmete logicky, tak toho frajera vzrušuje to, že křičíte, že vás může mlátit...“ Sexuálně motivované násilí se stalo součástí jejího života. Jde o ženu, která je na ulici 5 let, je drogově závislá, živila se prostitucí a lze říci, že se daným podmínkám přizpůsobila. Obětí násilí se stala i klientka PČ: „Jako já jsem v životě potkala hodně lidí, ale v životě jsem nezažila tak ledově chladnýho psychopata. Ať jsem se zachovala jakkoli, zkoušela jsem všechny možný reakce, prostě se smála a brečela, s tím frajerem to vůbec nehlo. Frajer normálně na mě vzal takovou tyčku, asi metr dvacet dlouhou, železnou, tak mě hladil a říkal ,jestli nebudeš poslouchat‘. Já myslela, že je to poslední den mýho života a von mě chtěl frajer jenom to... Na policii jsem s tím nešla, – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190605
tam by se s váma nikdo nebavil, protože by řekli, že když jste feťák, tak co... Já jsem myslela, že se z toho nedostanu psychicky. A rok a půl jsem vůbec nemohla vidět chlapy.“ Oběti útočného znásilnění se s prožitým traumatem leckdy těžko vyrovná vají, i když vědí, že se něco podobného stalo mnoha jiným. Občas se u nich objevují příznaky posttraumatické stresové poruchy, jako je silný strach, po dezíravost, zlost, otupělost, pocity bezmocnosti a selektivní odpor k mužům jako potenciálním násilníkům. (Ke stejným závěrům došla Reidová se svými spolupracovnicemi /2005/ a také Stewartová se svou skupinou /2004/.) Tytéž pocity měla i klientka TŽ: „Pro mně jsou chlapi, někteří, neříkám, že všichni, jsou to krysy, totál odpad. Takže jakmile ten chlap na mě začne šahat, začne bejt takovej, jako že si myslí, že je Bůh a že může všechno, tak já mám okamžitě nervy a konec.“ Dost často jde o ženy, které byly týrány a zneužívány již v dětství a jejichž důvěra v muže, resp. kohokoli, mohla být významněji narušena. Ženy jsou na ulici častou obětí jakéhokoli násilí, protože jsou fyzicky slabší a zranitelnější. Důvodem může být i pouhý fakt, že se pohybují ve veřejném prostoru, zejména v nočních hodinách. Pokud se žena-bezdomovkyně živí jako prostitutka, zvyšuje tím riziko možného kontaktu se sexuálním násilníkem (Ty ler et al., 2001). Navíc chování pachatele bývá mnohdy ovlivněno přesvědčením, že když jde o osoby, které jsou na okraji společnosti, není třeba na ně brát ohled. Přezíravý pohled na ženy-bezdomovkyně mají leckdy i příslušníci téže komu nity, jejich sociální postavení je ještě horší než v případě mužů. Pachateli násilí na takových ženách bývají dost často i jejich partneři (Nyamathi et al., 2001).
6.3.2 Špatné vztahy s lidmi Zdrojem stresu nemusí být jen ohrožení násilným chováním či okradením. Mnohé bezdomovce trápí, že jsou v této komunitě špatné vztahy, že se zde lidé k sobě chovají bezohledně a agresivně. Takový názor má např. klientka MH: „Nejhorší jsou lidi. Jsou to hyeny zápašný a škodolibý. No zvykám si, to je takový, že tady na tom není nic dobrýho pro normálního člověka. Jsem tady, protože nemám nic jinýho.“ Vztahy mezi bezdomovci představují problém i pro klienta LS: „Nejhorší jsou vztahy mezi lidma, co jsou na ulici. Každej druhýmu závidí to, co nemá... To stojíte ve frontě mezi nima a voni na sebe řvou, jako kdyby ten další už k tomu neměl ani dospět, že na něj ani nic nevyjde nebo tak. Nadávaj si tak, že si vyvražděj rodiny, nebo takový věci... Chápu, některý lidi mezi nima byli v kriminále, třeba celej život, maj takovou povahu, že je to tam změnilo. Dobře, ale proč to maj odnášet lidi, který si tam vopravdu přijdou pro tu polívku nebo se vykoupat a musej poslouchat takový žvásty. A když jim něco řeknou, tak ten člověk, kterej na ně ve většině případech řve, je vožralej... mívaj po kapsách nože a takový věci. S tím mám dost silný zkušenosti.“ Mezi bezdomovci jsou různí lidé a mnozí z nich neodpovídají běžnému očekávání ani s největší tolerancí. Někdy není možné se jim vyhnout a pak dochází ke konfliktům. Chování a vzhled některých bezdomovců slouží i jako varování, je potenciál ním obrazem sebe sama, ať už aktuálním nebo budoucím. Tak je vidí i klient– 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190605
ka ZK: „Nejhorší na ulici jsou ty ostatní bezdomovci, protože vidíte, že je to úplně to samý, co jste vy.“ Jsou pro ni obrazem toho, čím je anebo by mohla být, a to v ní vyvolává obavy. Jak říká: „Já jsem se snažila bavit s těma bezdomovcema ostatníma, ale prostě já se s nima bavit nemůžu, protože jsou úplně jiní... Já na tý ulici bejt nechci, oni asi jo. Já nechci někde v zimě tady klepat kosu a mlátit hlavou do zdi. Proto se s těma lidma nechci bavit, protože vím, že by mě stáhli s sebou.“ Jde o klientku, která žije jako bezdomovkyně s přestávkami po dobu 6 let. Navzdory svému odmítavému postoji je i po dvou letech od prvního rozhovoru stále na ulici.
6.3.3 Zima a špína Často prožívanou zátěží, která souvisí s životem na ulici, je špína, resp. problémy s hygienou a s jejím obtížným dodržováním. Míru nechuti ke špíně lze chápat jako signál úrovně sociálního úpadku. Klientka TD nepatří mezi zdevastované bezdomovce, na ulici je relativně krátce, a proto problémy s uspokojováním hy gieny prožívá jako velice nepříjemné: „Nejhorší je to na ulici s tou hygienou. Jako, když člověk chce, tak se koupat může každej den, ale přece jenom je to o něčem jiným. Jet přes celou Prahu na N., tam čekat na paní sociální, než se člověk dostane do sprchy, a když si představí, kdo všechno tam předtím v tý sprše byl... Některý ty lidi nejsou zrovna, tak to je takový, co mi na tom vadí nejvíc.“ Avšak ani muži nejsou vždycky k otázce hygieny lhostejní, mluví o ní např. klient JP: „Na ulici je to nekonečná, nikdy se nevyčistící špína, která je všude...“ A také klient LP: „Nejhorší je otázka hygieny, sice tady je ta Naděje nebo co, ale není to prostě jako přijít domů, hodit si vanu a tak dále...“ Stresující nejsou jenom potíže s dodržováním hygieny, ale i špína jiných bezdomovců. Negativně ji vnímá např. klientka IH: „Já když to vidím, tak je mi z toho zle. Když vidím ty lidi, já se na to radši ani nedívám, protože to je něco tak hroznýho, hnusnýho. To jsou lidi, kterým se už nedá pomoci... Na ulici je hrozná ta špína, ty bezdomovci. Já jsem taky bezdomovkyně, ale nechodím tak špinavá.“ Stejný postoj ke špíně starších bezdomovců zaujímá i klient ZK: „Já jsem spal u toho B., ty lidi jsou už úplně někde jinde... No, tam jsem se šel vyčůrat a tam prostě zaprasený prkýnko vod hovna a na druhým záchodě někdo spal. Přijde mi, že ty lidi dělaj takovej bordel prostě vokolo sebe zbytečnej, a takovej humus.“ Vědomí úpadku starších bezdomovců je stresující, ale bohužel vždycky nemá potřebný preventivně varovný dopad. U mladých bezdomovců funguje obranný mechanismus potlačení představy, že jednou takto skončí i oni sami. Zatím jsou přesvědčeni, že se to nestane, protože dokáží z ulice odejít včas. Většinu bezdomovců trápí i zima. Svou zkušenost s ní má např. klient MK: „Nejhorší je, že člověk nemá kde pořádně složit hlavu, třeba v zimě je to nejhorší.“ Podob ný názor má i klient BČ: „Nejhorší je to, když je zima a člověk se nemá kam schovat, nejhorší je na ulici, když se člověk nemůže vyspat, když si nemá kam lehnout.“ Avšak ne jde jenom o to, že je na ulici zima, stresující je i skutečnost, že člověk nemá kam jít a nikam nepatří, je na okraji společnosti, kde nestojí nikomu za pozornost. Pro klienta MP je více stresující tělesná nepohoda vyplývající z jeho vyloučenos – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190605