Takřka v duchu vyznění Orwellova románu „1984“ R. Kučera a J. P. Kučera k situaci v socialistickém Československu dodávají: „Dnes vidíme, že uzurpace budoucnosti musí nutně vést i k uzurpaci paměti, minulosti. (…) Je zřejmé, že moc chce používat historickou paměť či zkušenost jen jako nástroj svého panství, že ji chce podřídit svým cílům. Chce, aby existovala pouze paměť mocných a vládnoucích, aby paměť ovládaných potvrzovala výlučně nutnost a správnost bezčasové přítomnosti, zaplněné starostí o obživu a přežití za každou cenu.“291 Za pozornost stojí skutečnost, že výše citovaný dokument Charty 77 neobsahuje jen zhodnocení stavu úrovně československého dějepisectví, a navíc ne příliš optimistické konstatování možnosti existence pluralitní kolektivní paměti v předlistopadové éře, ale v textu se nachází jasně formulovaný „návod“ na to, jak paměť před náporem lží, polopravd, dezinterpretací a mlčení bránit. „Nikdo z nás by neměl v sobě, ať již vědomě nebo nevědomě, nechat zaniknout paměť spravedlnosti a nespravedlnosti, pravdy a lži, dobra a zla, paměť skutečnosti vůbec.“292 Ve své obludnosti za zcela „vrcholný“ příklad snahy o ovládnutí paměti, který se v komunistických diktaturách objevil, považuje Marcin Kula snahu mongolských vládnoucích elit zničit vědomí rodinné příslušnosti. K tomu mělo sloužit státní mocí vynucené „přejmenování“ obyvatelstva, kdy bylo lidem odňato jejich původní příjmení. Cílem mělo být zpřetrhání tradičních rodových vazeb a izolování původní sociální identity, která nebyla podle vládnoucích kruhů slučitelná s vizí komunistické společnosti.293 1989), s. 626. 291 Tamtéž, s. 626. 292 Tamtéž, s. 626. 293 „Rekord wśród państw komunistycznych w zakresie ´konfliskowania pamięci´ osiągnęła, być może, Mongolia, która w imię odcięcia się od przeszłości pozbawiła Móngołów nazwisk. Celem było przecięcie więzi z poprzednimi pokoleniami i przemieszanie dawnych klas społecznych.“ In: M. KULA, Między przeszłością a przyszłościa, s. 106. Jak k této otázce ještě Marcin Kula doplňuje: „Ustawę przywracającą nazwiska uchwalono dopiero
98 | Promluvili o zlu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190556
Bývá bohužel „běžné“, že také mrtvým je upíráno „právo“ na paměť. Například není záměrně uvedeno jejich jméno na náhrobním kameni, nebo jsou dokonce zbavováni samotné možnosti na důstojný pohřeb. Toto jednání bylo důležitou součástí (nacisty organizovaného) procesu vyvražďování židů během 2. světové války. Na okolnosti šoa neměly odkazovat žádné důkazy, a už vůbec ne existující hřbitovy umučených obětí. Ostatně právě z potřeby vrátit mrtvým jejich jména vznikl i nejznámější a největší památník šoa – izraelský Yad Vashem. Alespoň v krátkosti v této souvislosti uveďme, že Yad Vashem je celosvětově významným místem, které je věnováno šesti miliónům židovských obětí nacistické genocidy. Nachází se v západním okraji sjednoceného Jeruzaléma na Hoře paměti (Har Hazikaron) v sousedství Herzlovy hory.294 Myšlenka na založení památníku se poprvé objevila v roce 1942. Tehdy se do Palestiny dostaly zprávy o masovém vraždění židů v nacisty okupované Evropě. Pojmenovat budoucí památník židovských obětí nacistického násilí „Yad Vashem“ (pravděpodobně jako první) navrhl Mordechaj Shenhavi již v době 2. světové války. Shenhavi žil v kibucu Mihmar ha-Emek a patřil mezi významné představitele sionismu. Od května 1945 existovala nadace, která začala s přípravnými pracemi na založení památníku. Důležitým mezníkem se stalo přijetí „Zákona o Yad Vashem“ izraelským parlamentem v roce 1953. O čtyři roky později měl památník k dispozici první budovy (administrativní centrum, archiv a knihovnu) a začal vydávat sborník historických prací „Yad Vashem studies“, který vychází dodnes. Jméno památníku „Yad Vashem“ v českém překladu znamená „Památník a jméno“ či „Ruka a jméno“. Samotné pojmenování Yad Vashem má pro židovw 1995 r.“ In: Tamtéž, s. 106. 294 Herzlova hora je dalším významným místem paměti pro moderní Izrael. Nachází se zde hrob Theodora Herzla -zakladatele sionistického hnutí. Součástí hory je hřbitov, na kterém je pohřbena řada významných izraelských politiků. V blízkosti hrobů poslanců Knessetu, premiérů a prezidentů Izraele se nalézá vojenský hřbitov, na kterém jsou pochováni příslušníci a příslušnice izraelské armády, kteří položili svůj život v bojích druhé světové války a v izraelsko-arabských konfliktech.
Potlačení a ztráta kolektivní paměti | 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190556
ské etnikum a jeho kolektivní paměť hluboký a symbolický význam. Odkazuje k biblickému textu. Konkrétně k proroku Izajášovi. V 56. kapitole, 5. verši se je možno dočíst následující „klíčová“ slova: „Dám ve svém domě a na svých hradbách památník s jménem lepším než synů a dcer: Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno“. Není proto náhodou, že jedním z hlavních úkolů, které Yad Vashem dodnes plní, byla a zůstává potřeba „pojmenovat“ oběti šoa. Dát jim jméno, zjistit kdo, kdy a jak žil a také za jakých okolností zahynul. Cílem je shromáždit maximum jmen obětí pomocí „Stránek svědectví“295 a uložit je v „Sále jmen“,296 který je součástí (architektonicky velmi oceňované) nové budovy Historického muzea.297 Do dnešních dnů se podařilo shromáždit více než tři miliony „Stránek svědectví“.
295 „Stránky svědectví“ je možné prohlížet i v internetové podobě. Více informací na stránkách: http://www.yadvashem.org/ (ověřeno 10. 12. 2011) 296 Sál jmen v památníku Yad Vashem. V tomto sále pro návštěvníky Historického muzea končí prohlídková trasa. Ocitnou se ve velké místnosti, jejíž strop tvoří osvětlený kužel s 600 fotografiemi a stručnými životopisy vybraných obětí šoa. Sál jmen je také místem, kde jsou ukládány „Stránky svědectví – Pamětní listy“. Od roku 1950 dodnes se podařilo shromáždit více jak 3 miliony svědectví o obětích šoa. Otázkou zůstává, zda tento nelehký úkol bude někdy dokončen a více jak 6 miliónů obětí dostane svá jména. Pomoci s identifikací tragicky zahynuvších židů může každý. Svědectví je možné do Yad Vashem také zaslat. 297 Historické muzeum v památníku Yad Vashem prostřednictvím rozsáhlé sbírky dokumentů a audiovizuálních prezentací dokumentuje chronologicky život (evropských) židů od roku 1933 do roku 1945. Část expozice je věnována i terezínskému ghettu. Celé muzeum je prakticky zahloubeno pod zemský povrch. Strop tvoří skleněné plochy, kterými do hlavní chodby muzea proniká denní světlo. Z architektonicky ceněné budovy návštěvníci vycházejí na otevřenou terasu s výhledem na zeleň bohatý Jeruzalém. Symbolicky tak vycházejí z hrůz šoa a dívají se na město, které žije svým současným životem.
100 | Promluvili o zlu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190556