stejná situace opakovala, a hlavně chci, aby rodiče věděli, kolik práce mi děti přidělávají, žaluji večer Nicolasovi: „Děti dnes shodily věšák s prádlem, a i když jsem jim říkala, aby vše uvedly do původního stavu, neposlechly mě. „Je to pravda?“ otáčí se na děti. Ty se tváří mnohoznačně a přeci nijak. „Jestli je to pravda,“ pronáší ke mně pomalým tónem a s podezíravým výrazem v obličeji, pak se zpátky otočí k dětem a se změněným výrazem v hlase i mimikou dokončuje: „pak to příště pověsíte zpátky, ju?“ „Ano, ano, ano“, dušují se andílci s ďábly v těle. O několik dní později slyším známé kovové cinkání sušáku, následuje ho dlouhé kletí, krátké ticho a Nicolas vychází z pokoje, kde sušák stojí se slovy: „Nenávidím tuhle věc!“ Jdu se podívat na místo zkázy a vidím zpět postavený sušák a na něm jak na hromadu naházené všechny věci.
® Jednou prostírají k obědu děti a místo skleniček dají každému barevný plastový kelímek. Fabio se chápe lahve s vodou, odšroubovává víčko a aniž by přidržel plastový kelímek, proudem vody se opře do jeho vnitřní boční strany. Co se nestane, kelímek se převrhne. Ovšem Fabio, díky své opožděné reakci, dál zalévá náš zelený ubrus, jako by to byl trávník. Když si uvědomí, co způsobil, zanadává na zpropadené plastové věci a aniž by vodu rozlitou po polovině stolu utřel, kelímek postaví a celý výkon, k mému úžasu, předvede jako přes kopírák znovu. Po obědě si každý, jako obvykle až na Fabia, uklidí svůj talíř, já uklízím zbytek a kuchyň po vaření. Nechci likvidovat škody, které napáchal člověk považující se za Děda Vševěda, proto odcházím za svou zábavou. O několik hodin později, když se vracím opět do domu, nacházím stále mokrý ubrus na dřevěném stole.
® Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190547
„Mám zalévat kytky?“ ptám se Sarah s očima upřenýma na suchem pukající zeminu ve velko objemových květináčích, ve kterých jsou zasázené palmy do interiéru. „Ne, zalévám je sice jednou za čtrnáct dní, zato pořádně a to jim stačí.“ Na důkaz toho naplní ledovou vodou plastovou pětilitrovou konev až po okraj a celý obsah vylije naráz do prasklin. Spokojená zahradnice odchází do svého pokoje a já o několik vteřin později zachraňuji koberec a vysávám tři litry vody, které přetekly.
• Je to můj starý zvyk, celé jaro se těšit na léto. Kdybych si bývala uvědomila, co mě čeká, víc bych si vychutnávala předchozí roční období. V červnu jdou děti naposledy do školy a dostávají vysvědčení. Téměř všechny kroužky jsou přes prázdniny zavřené. Děti jsou celé dny doma, zlobí a vytváří nepořádek. Zdvojnásobuje se mi počet denně odpracovaných hodin, protože rodiče ode mě očekávají, že se dopoledne budu věnovat práci v domácnosti a odpoledne dohlédnu na děti. Tuto činnost ovšem rodiče nezahrnují do odpracovaného času, tudíž ho nemám zaplacený. „Děti jsou již velké, zabaví se sami, jen na ně dohlédni. Přitom se můžeš učit, číst si nebo třeba hrát na harmoniku,“ vysvětluje mi Sarah teorii hlídání dětí. Praxi nejspíš nikdy nezažila, protože vždy byla u dětí au-pair. Děti se honí, padají a pláčou, proto je musím utěšovat, případně ošetřovat rozbitá kolena a dlaně. Přou se, hádají, strkají, a proto je musím rozsuzovat. Běhají, závodí, shazují věci, které po nich sbírám a vracím na svá místa, protože mě neposlouchají. V neustálém hluku nejde číst, učit se jazyk ani cvičit na harmoniku. Ačkoliv průběžně uklízím, dům se zmítá v permanentním chaosu a nepořádku. Za několik dní mi dojde, že dělám zbytečnou práci, proto uklidím jen ráno a večer. Rodičům zjevně nepořádek v podobě vytahaných, všude rozložených, zalepených a umaštěných Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190547
věcí nevadí. Sami otevřené skříňky, rozsvícená světla, zapnuté a nepoužívané domácí spotřebiče, nespláchnutou toaletu či prázdné obaly ve skříních ignorují, a co leží na zemi, to překračují. Ví, že vše večer uklidím, proto jen čekají, až ta doba nastane. Nevrážejí mezi sebe a děti pomyslný klín v podobě příkazů o uklízení. A když už budu v uklízení, přidají mi i nepořádek po sobě. Léto představuje čas dovolených, klienti houfně přerušují tradiční sezení, aby vyrazili na přirozenou terapii v podobě změny prostředí a útěku od všedních povinností. Proto se Sarah s Nicolasem často vyskytují doma. Sarah z nedostatku zálib po mě přerovnává vyžehlené a složené prádlo ve skříních, utřené a uklizené nádobí v policích, po paní uklízečce utírá čisté spotřebiče a nikdy nezapomene podotknout: „Teprve nyní je to uklizené.“ Nicolas z absence koníčků tráví veškerý volný čas na počítači. Hodiny, dny a týdny se vlečou. Každé ráno se těším na večer, kdy mám volno, až si zahraji, zajdu do fitcentra či do sauny a celé léto se těším na jeho konec, kdy rodina, včetně Fabia, odjíždí na čtrnáctidenní dovolenou. Jednoho večera, když uklízím v obýváku, se mě Nicolas bez okolků ptá: „Mohla bys nám na dva týdny, kdy budeme na dovolené, pohlídat psy? Rozhodli jsme se, že je s sebou nevezmeme. Přeci jen by to pro nás bylo omezení a my bychom si dovolenou neužili.“ Z toho, jak se vrtí poznám, že byl poslán Sarah, která se nechce snižovat tím, že by mě o něco žádala. Zarazím se. Ne nad tím, že bych měla hlídat Tessu a Roye. Sice o mzdě nepadlo ani slovo, ale vím, že rodina mi zmíněné dva týdny zaplatí jako odpracované, protože tuto dovolenou jsem si nevybrala já. Zarazí mě ale to, že by si se svými úžasnými, vychovanými a bezproblémovými psy neužili dovolenou. Po notné chvíli a několika vypocených kapkách na Nicolasově čele konečně odpovídám to, co chtěl slyšet hned na začátku: „O psy se postarám.“ Stojím naproti němu a prohlížím si ho. Nicolas mi, evidentně neplánovaně a bez předchozí porady se Sarah, nabízí: „Kdybys
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS190547